Zidane

Dílo dvojice videoartistů Douglase Gordona a Philippa Parrena je formálně extravagantní poctou jednomu z nejoceňovanějších fotbalistů současnosti. Nicméně popsat dílo jako portrét fotbalisty vzhledem k ambicióznímu titulu, naznačujícímu dalekosáhlé mimofotbalové přesahy, nestačí. Čím vlastně je těch hypnotizujících a zároveň neskutečně iritujících devadesát minut? Jen fanouškovským vyznáním obdivu jednomu hráči, které se snaží svou lidovou podstatu maskovat nálepkou progresivního umění? Nebo je vrstevnatou metaforou a výpovědí o realitě 21. století? A pokud ano, tak jak?

90 minut magie, 90 minut nudy

Gordon a Parreno pro svou apoteózu fotbalisty, jenž dovedl Francii k extatickému vítězství na mistrovství světa ve Francii v roce 2000, nevybrali standardní formu dokumentu s fotografiemi malého Zizou pyšně třímajícího první fotbalový míč a s výpověďmi spoluhráčů a příbuzných. Zvolili maximální experiment s obrazem, kdy 17 kamer dirigovaných kameramanským matadorem Dariusem Khondjim sledovalo během jenoho zápasu – až na pár okamžiků – výhradně Zidaneho. Každý jeho pohyb, zpocený obličej, plivání, rituální zakopávání kopačkou o trávník, jež vyplňuje bezčasí ne-akce, říkání si o míč přidušenými pokřiky… A sporadické záblesky akce, kdy se hráč dostává k míči, jenž do té doby existoval většinou mimo divákovo zorné pole, a k rozkoši ochozů rozpohybuje své tělo i mysl.

Film vznikal se záměrem ukázat Zidaneho zblízka ještě před mistrovstvím světa 2006 v Německu, kde se měl fotbalista alžírského původu rozloučit s kariérou. Samotný Zidane se ale pomyslně ujal postprodukce a dodal svému portrétu, k němuž namluvil krátký úvod, nečekaně tragický spin v podobě brutálního faulu ve finále šampionátu v zápase proti Itálii. Zidane poslal hlavičkou k zemi italského obránce Marka Materazziho, který ho údajně vyprovokoval urážkami na adresu jeho sestry a matky. Na pozadí tohoto donekonečna omílaného incidentu se v Zidanem… najednou odhaluje víc, než měli sami tvůrci v úmyslu. Hráčovo vyloučení v posledních minutách zápasu proti Villarealu a jeho impulsivní reakce, kterou musí krotit tehdejší spoluhráč David Beckham, získávají jiný význam. Obraz Zidaneho jako spravedlivě se bránícího hrdiny soupeří s obrazem muže neschopného ovládnout svůj temperament. Muže, jenž se na fotbalovém hřišti přestává kontrolovat možná až příliš často.

Zidane… tedy o Zidanem nepopiratelně je. O dalších naznačených sděleních se tvůrci vyjadřují jako typičtí umělci. Vágně. „Chtěli jsme stvořit portrét muže 21. století a ukázalo se, že Zidane takovým mužem je. Může reprezentovat něco důležitého pro mnoho fotbalových fanoušků a zároveň reprezentuje něco, co tenhle rozměr přesahuje,“ nechal se slyšet Gordon. Právě v koncepční unikavosti, která budí podezření, že zmiňované přesahy jsou jenom načechranými řečmi, jež mají legitimizovat dílo jakožto film s výpovědí a ne jen „pouze“ jako formální experiment, může pro mnohé spočívat slabina snímku. Přesahy? Kam? Vždyť je to jen rušivě nasnímaný fotbal. Ten sport, jehož podstatu ve výmluvné zkratce nabízí třeba mírně slabomyslný popěvek „zelená je tráva, fotbal, to je hra, a ten míč kulatý věc je záludná“. Proč dělat ze sportu umění a roubovat na něj hlubokomyslné významy?

Otázka spíš stojí: proč ne? Jako kulturní a společenský fenomén sport takové významy nese a Gordonovi a Parrenovi se některé z nich daří načrtávat.

Osamělost fotbalového záložníka

V Zidanem… koexistuje sport, politika (po hlavičkovém extempore prohlásil prezident Jacques Chirac Zidaneho za národního hrdinu, časopis Time zase hovořil o symbolu evropského zápolení s multikulturalismem), umění i medializovaná realita (např. okouzlující rozpad konceptů „opravdový fotbalista“ a „fotbalista celebrita“ během krátké interakce mezi Zidanem a Beckhamem). Klíčem k významu je tu přitom forma. Co se nápadu týče, nejsou Gordon a Parreno pionýry. V roce 1970 zvěčnil v dokumentu Fußball wie noch nie východoněmecký režisér Hellmuth Costard podobným způsobem fotbalový um anglického útočníka George Besta. Zachytil ho osmi 16mm kamerami v zápase mezi Manchester United a Coventry na Old Trafford v září 1970.

Formálně jdou ale Gordon a Parreno dál. Doslova se převahou detailů, makrodetailů a rozkládání na pixely nabourávají nejen do konvenčního zobrazování fotbalového zápasu, ale i do struktury obrazu. Takové narušování nevšedním způsobem konfrontuje mediální realitu, na niž si všichni fotbaloví fanoušci a potažmo televizní diváci obecně zvykli. Změna perspektivy rozehrává inspirativní přesouvání významů. Formální stránka tak na sebe váže komentář k medializované realitě, jež rezignovala na skutečnou informaci a v níž je většina zpravodajství triviálnější než fotbalový zápas.

Přeostření zájmu nabízí i prapodivného hrdinu. Osamělého muže na trávníku, který bezcílně bloudivě popochází po hřišti s nepřítomným výrazem v obličeji, s potemnělým pohledem, v němž se mísí maximální soustředění a maximální bezprizornost. Zidane je stále v těkavém pohybu, jako zvláštně ospalý a netečný číhající predátor. Muž mimo sebe, v surreálném světě posunutém do hypnotických sfér hudbou skotských postrockerů Mogwai, tichem i halasem ochozů. Nekomunikuje se spoluhráči. Čeká. Vypadá, že není rád, když musí chodit, a ne běžet s míčem. Čas se nemilosrdně vleče. Kromě fotbalové akce ho rozlamují jen občasné titulky, zachycující Zidaneho vzpomínky a myšlenky, jež přidávají trochu intimity do jinak paradoxně velmi odosobnělé podívané.

Kromě nepochybné adorace fotbalové modly a ocenění fotbalu jako zdroje radosti tak snímek obnažuje i absurditu fotbalu a zbožštění sportovců. Zidaneho absurdní existence odhalená v makrodetailu akcentuje iracionalitu světa, v němž sportovci vydělávají horentní sumy, o nichž si profese obecně vnímané jako pro společnost přínosnější nemohou nechat ani zdát. Klasické dilema, která hodnota je hodnotnější. Je prominentní postavení fotbalu důkazem nezadržitelného intelektuálního propadu „společnosti chleba a her“? Je jen součástí tohoto světa, stejně důležitou jako nevýznamnou, odpovídá Zidane...

V poločase autoři propašovávají do filmu meditaci nad komplexností moderní reality. Místo reklamního bloku sledujeme sestřih událostí ze dne, kdy se zápas hrál. Záplavy v Černé Hoře, výbuch v Iráku, ekonomický kongres v Asii…Sice je to na hraně fingovaného faulu v pokutovém území, ale nakonec ve své jednoduchosti dokument nabízí vedle vizuální podívané pro obrněné silnější výpověď než třeba pozérsky filosofující pseudointelektuálský Babel Alejandra Gonzáleze Iñárritua. Jeho problémem v medializovaném světě samozřejmě zůstává, že se na něj hůř dívá.

Autorka je doktorandka na Katedře filmových studií FF UK.