DBC Pierrova lámaná angličtina

„Jako tekutina vytlačená z nitra houby se dostavil zdrcující pocit“, popisuje DBC Pierre procitnutí bratrů Heathových, kteří zjistí, že být srostlými dvojčaty není něco zcela obvyklého. Podobně zdrcující pocit prožívá i čtenář, když zjistí, že druhý román tohoto vyléčeného narkomana se kvalitativně ani zdaleka neblíží jeho prvotině Vernon Bůh Little (Vernon God Little, 2003; česky Odeon 2005). Ten se stal literární událostí roku 2003, když získal v silné konkurenci Bookerovu cenu. Pierrův druhý román tak budil velká očekávání, avšak už to, že mu vydavatel první verzi vrátil k přepsání, bylo určitým varováním. A jak ukazuje finální verze, nešlo o planý poplach. Ludmilina lámaná angličtina bohužel není ani průměrná kniha. Z románu je až příliš cítit, jak moc se Pierre snažil. Ději chybí nápaditost, postavám život a jazyku hravost – zbyla jen jakási literární křeč.

Autor svůj román rozdělil do dvou dějových linií, které se pravidelně, ob kapitolu střídají. V jedné sledujeme život siamských dvojčat, která byla ve svých třiceti letech oddělena a poprvé se dostávají z ústavu mezi ostatní lidi, v druhé pak osudy Ludmily, která se v jakési fiktivní kazašské republice pokouší obstarat alespoň trochu snesitelný život pro svou rodinu. To, že se obě linie nakonec protnou, je nasnadě. Pierre ve své prvotině nejvíce zaujal schopností zachytit náladu společnosti v době po několika ozbrojených útocích dětí na amerických školách. Tentokrát přichází na řadu – možná trochu předvídatelně – mezinárodní terorismus. Na atmosféře však příliš nepřidává, slouží tu jen jako jeden z mnoha rozpracovaných motivů. Pierre klade mnohem větší důraz na Ludmilin příběh, odrážející bídu postsovětských republik. Z knihy je však patrné, že se v tomto tématu autor příliš neorientuje a že jediným materiá­lem, který si přečetl, byl poněkud zastaralý Gogolův Revizor (postava hamižného Abakumova a absurdita chování dalších postav). Příliš nefunguje ani atmosféra permanentního válečného stavu, který v této republice vládne.

Nejvíce však bije do očí autorova neschopnost vypořádat se s jazykem (což se mu ve Vernonovi naopak skvěle dařilo). V knize najdeme velké množství metafor, které působí především trapně (podobně jako ta s houbou). To, že je používají postavy z kazašského prostředí, ještě můžeme pochopit, to, že je používá i sám autor, už ne (například „srážka Heathových s novým světem vypadala stejně strašlivě, jako když do dětského kočárku najede nákladní auto“, „náklaďák a traktor jako tlustá matka s dítětem“ nebo banalita typu „Heathovi zosobňovali dva protiklady, jedna tvář rozesmátá, druhá uplakaná: komedie, tragédie“). Pierre jako by se snažil vložit do svého románu něco víc než jen příběh, což se mu však zoufale nedaří. O tom, že měl také dost problémů se zaplněním daného rozsahu, pak svědčí pasáže, v nichž se nesmyslně opakují slova („,Tango, tango, tango,‘ komentoval Lamb klidným, hypnotizujícím hlasem sbírku disků, ‚Tango, tango, tango.‘“) nebo informace („,Ten Brahmsův první koncert začíná docela hlučně. Skoro jako symfonie.‘ ,To tedy rozhodně začíná,‘ souhlasil Lamb tiše, monotónně, ‚opravdu dost hlučně.‘“).

Bohužel jsem neměl k dispozici originál, a tak je možné, že svůj podíl viny nese na těchto jazykových „hrátkách“ i překladatel Michal Prokop (nedivím se, že se tohoto úkolu nepustil překladatel Vernona David Petrů). I bez nich je však Ludmilina lámaná angličtina jen podprůměrný příběh bez jakýchkoliv širších přesahů.

Považujme tedy knihu za vydavatelský čin, díky němuž bude český čtenář v obraze a uvidí, jaké tituly dnes v angličtině vycházejí. DBC Pierre se prý v současné době pokouší o další literární počin, snad nebude stejně vynucený a lámaný jako Ludmila.