Komise pro sociální byty vtrhla k Titovým za rozbřesku. „Všichni vstávat, honem! Jak je to možný, že v tuhle hodinu ještě vyspáváte?“
Funkcionář se podívá na hodinky: je šest a tady se ještě spí?
„Promiňte, šéfe, ale je neděle…“
„Vy buďte zticha. Já vám dám neděli!“
Ne, je to pořád to samý: chudí se nechtěj obětovat, tak je to. V neděli chtěj spát a pak si stěžujou, že jsou vykořisťovaný. Copak nechápou, že čas jsou peníze?
„Time is money, Tito, jasný? Nerozumíš? Tak se nauč trochu anglicky, Tito! Hej geometře, změř to tady…“
„Hned, pane inženýre, provedu!“
„A vy, pane architekte, klidně začněte ty prostory přeorganizovávat…“
„Výborně, pane inženýre!“
Zatímco geometr všechno měří, od pokojů až po výšku dětí, funkcionář se posadí a začne stříbrným nožíkem ořezávat velké havana. Ale proč se tak tváří?
„Musíte být veselí! Vy jste nový experiment! Jste součástí nového projektu racionalizace bytů…“
Funkcionář kouří a odklepává popel na podlahu, a přitom vysvětluje, že tento projekt definitivně smaže problém s byty.
„Copak to nechápete? Tohle je vážně konečné řešení! Vy máte, Tito, byt o padesáti metrech čtverečních, ne?“
„No vlastně má čtyřicet dva…“
„No dobrá, to je to samý! A je vás pět: muž, žena a tři děti…“
„No vlastně sedm, pane inženýre, sou tu i děda s babičkou…“
„Jo, dobře, ale jak dlouho tihle staříci tak eště můžou žít? Dyť mají žlutý tváře, klepou se jim ruce, těžce dýchají: dejte na mě, ti dlouho nevydrží! Takže řekněme, že je vás pět…“
A připadá jim, rodině Titových, snad racionální žít v pěti lidech v nadměrných padesáti metrech čtverečních? Svatá prostoto! Copak nikdy neslyšeli o Le Corbusierových obytných jednotkách? Ne? No, to si mohl myslet! Lidi už nechtěj studovat, to je to! Teď všichni chtěj žít z renty, mít místo na úřadě a kopat se do zadku. Copak se nestydí, že nevědí, kdo byl Le Corbusier? Titovým bude s tímhle sociálně architektonickým rozvržením prostoru stačit byt o třiceti metrech: a bohatě se tam vejdou! Všechno se vyřeší díky zřízení společného příslušenství a kuchyní a díky spánku vestoje.
„Spánek vestoje?“ zeptá se paní Titová a zůstane s pusou dokořán.
„Samozřejmě! Spánek vestoje: spí se vertikálně a v oblečení, takže se zruší skříně a ušetří místo. Co se divíte, a jak spí koně? Dyť je to normální!“
„A jídelní stůl?“ otáže se tiše Enzo Tito, a geometr na to: „Sendviče, Tito, budeš jíst sendviče! Tím ušetříš i čas! Neslyšels inženýra? Time is money, nauč se anglicky! Se zlozvykama je teď utrum!“
Ale Titovi si budou moct strčit krk do umělohmotných kruhů zavěšených na stropě, a tak se nemusí bát, že spadnou nebo že si během spánku ublíží.
„Kolik vás je tady v tom činžáku?“
„To nevim, pět, možná šest set…“
„Ježišmarjá, takovýho plejtvání! Sem se vestoje vejde tak tisíc dvě stě lidí, možná dokonce dva tisíce…“ a funkcionář se dá do počítání na prstech, ale vzápětí znervózní, protože se nemůže dopočítat, a tak začne řvát.
„Dva tisíce? Ale co to povídám! Když se mi zachce, tak sem narvu sto tisíc nájemníků!“
Co si vo sobě vůbec tihle Titovi myslí? On je vysoce postavený funkcionář, má dokonce vysokoškolský titul!
„A naštěstí,“ říká funkcionář a celý rozzářený rozpřahuje ruce, „projekt racionalizace obytných prostor tímhle nekončí…“
„Ne? A co ještě zahrnuje – kolektivní půst, abychom zabírali míň místa?“ opáčí ironicky Titová, ale funkcionář dobromyslně zavrtí hlavou a ukáže k oknu.
„Nemluvte tak, milá paní. Otevřte, otevřte to okno a obdivujte…“
Ale jakmile Titovi vytáhnou roletu, vyrazí jim to dech: obrovský rozestavěný panelák je nalepený na jejich okno, je tak blízko, že když natáhnou ruku, můžou se dotknout čerstvé omítky, která už po kusech opadává.
„A ulice? A veřejná zahrada? A slunce?“ zašeptá zděšená Titová, ale funkcionář ji rozhodným gestem zarazí. Slunce? Zahrádka? A k čemu by byly? Záměrem projektu je město zracionalizovat, zmodernizovat prostor, učinit život krásnějším. Copak to nové staveniště není krásné?
„No, mně to spíš připadá jako Scampia*…“ prohodí konsternovaný Enzo Tito.
„Ale vůbec ne,“ vykřikne architekt, „ne, už nikdy se nebudou dělat chyby jako tehdy, kdy se stavělo bez jakékoli logiky!“ Copak nevidí, kolik zahozeného místa je na periferiích? Všechno to nebe a slunce! Příliš mnoho prostoru škodí, vyvolává strach a ztrátu orientace, vede k agorafobii! Copak jste neviděli, co se stalo ve Scampii*? Ze všeho toho zbytečného vzduchu a slunce se tam zbláznili a ze vzteku začali krást, rozbíjet, dealovat a nakonec se mezi sebou postříleli. Dyť to bylo logický, no ne? Ale tenhle nový projekt všechno vyřeší.
„Je potřeba žít pohromadě, v pospolitosti, rozumíte? Blízko, blizoučko! Tak se upevní sociální vazby, bude víc příležitostí ke komunikaci a vyřeší se tím problém s byty. Tak jste teď spokojení?“
Do ticha rodiny Titových, přerušovaného jen vzlyky obou stařečků, zazvoní funkcionářův mobil.
„Ano, lásko, to sem já… Co se stalo, maličká?… Ten architekt ti nechce udělat kuchyňku o čtyřiceti metrech a říká, že pátá koupelna je zbytečná?… Aha, říká, že je to plýtvání? A říká dokonce, že je to urážka chudých? No tak tomu revoltujícímu architektovi pěkně řekni, že má padáka!… Zlatíčko, neplakej, já vím, že potřebuješ mít dost prostoru, já ti tu pátou koupelnu nechám postavit, slibuju, na mou duši slibuju…“
* Scampia je jedno z nejproblematičtějších neapolských sídlišť s 50 000 obyvateli, které bylo postaveno v 70. a 80. letech. Stavební aktivity horečně stouply po zemětřesení a doprovázel je obrovský počet nelegálních staveb a přestaveb. Operuje zde neapolská mafie Camorra, která kontroluje trh s černou prací a obchod s drogami.
Barevnej západ slunce
To je absolutně ne-u-vě-ři-tel-ný! Jak je to možný? Gegé je pořád ještě u svatební oslavy Niniho v divadle San Carlo, s Ninim a nevěstou vyblejsknutýma s taktovkama, jak řídí orchestr, a s jejich rodinama, který se strkaj o to, kdo se zmocní královské lóže? Ale dyť je to out, naprosto out! Ale kdepak, už nefrčí ani pronájem La Scaly, jako při Giadině svatbě, se šperky Marie Callasové a s videjkem, kde on i ona zpívají Trubadúra na playback: to už je leda tak pro burany, maloměšťáky a pro starý!
Lallo Vomero je z toho znechucenej. Jak někdo může bejt tak staromódní, tomu teda vážně nerozumí. Stát je v krizi, ne? Copak nejsou potřeba prachy, aby se zalepily díry v rozpočtu, roztočila se ekonomie a zaplatily se politikům limuzíny a důchody? Chtěj pronajmout cokoli pronajatelnýho, aby vydělali? Tak do toho! Teď, nebo nikdy.
„Víš, pro co sem se rozhodnul já? Žádný mořský pobřeží, ani žádnej San Carlo: já se voženim ve vile Ber…“
„Ve vile! Ale Lallo, furt tě to drží, tydlecty vily v Positanu? To seš teda staromódní!“ vykřikne zhnuseně Gegé Posillipino, dotčený, že Lallo chce být víc trendy než on, a přitom vůbec nic nepochopil! Lallo Vomero se ale ušklíbne, dýchne si znuděně na zrcadlovky a přivře oči.
„Tys nic nepochopil, Gegé. Nemyslel jsem jen tak ňákou vilu… Já se vožením ve vile, co znáš, na Smaragdovým pobřeží, s amfiteátrem a osobním zpěvákem, kterej mi zahraje písničky, co si sám napíšu… Gegé, já se vožením v jeho vile!“
„V jeho vile? Vážně v jeho vile? Ježišmarjá! Ty seš génius, Lallo!“
Gegé Posillipino se fascinovaně podívá na Lalla Vomera a ztiší hlas, jako by byl v kostele.
„A vy, myslím tebe a Lulu, můžete tu vilu využít úplně celou?“
„No jasně, Gegé, kdyby ne, tak jakou by to mělo cenu?“
„A budete se filmovat i v ložnici Berlus…“
Gegé se samým vzrušením zarazí. Ale Lallo zavře oči a několikrát přikývne na znamení souhlasu: ano, filmování v ložnici je v ceně. Pak s ochranitelským výrazem Gegému vysvětlí, že pokud si rychle nezamluví svou svatbu s Mirkou na nějakém exkluzivním místě, dopadne to tak, že ho nakonec předběhne ňákej buran: a co pak bude Gegé dělat? Skočí z útesu v Corogliu?
„Eště sem se nevyjádřil dost jasně, Gegé? Tady stačí, když cáluješ, a voženíš se, kde chceš! Gegé, tady už je svoboda, svoboda, svoboda! Jak ti to mám jinak říct? Jo a tátův daňovej poradce dokonce řikal, že sou to vodčitatelný náklady…“
„Tak ty řikáš, že je možný všecko, Lallo?“
„Já že řikám? Prosim tě, si v pořádku, Gegé? Dyť to vědí všichni…“
Gegé se na něj podívá, pak se s úsměvem zahledí do prázdna.
„No, jeden takovej nápad bych měl, ale je to spíš jako sen… Ne, to není možný… to nejde, Lallo…“
„No tak, Gegé, vysyp to! To seš blbej, nebo to jenom děláš? Sem ti řikal, že stačí cálovat! Tak co bys rád? Koloseum na svatbu ve stylu starověkýho Říma? Tak ti ho pronajmou, Gegé! Nebo tě napadlo, že se chceš voženit v galerii Uffizi s Botticellim, co ti bude ladit ke kravatě? A budeš mít Uffizzi, ani nebudeš vědět jak, Gegé! Nebo se ti honí hlavou, že chceš chrámy v Agrigentu v noci, s měsíčkem, abys měl romantický fotky? Žádnej problém, Gegé, chrámy sou tvoje: ale musíš si pospíšit, protože jinak tam na tebe zbydou jen hlavice z betonu…“
Gegé jak u vytržení hledí do prázdna a zavrtí hlavou.
„Ne, Lallo, žádný chrámy. Já mám jinej nápad…“
„No tak, Gegé, povídej! Můžu to vědět?“
„Mně se líbí Parlament…“
„Parla… Takže ty chceš říct vopravdickej Par… Ten, kde rozhodujou…“
Na chvíli zůstal Lallo Vomero beze slov, ale pak vybuchl.
„No Gegé, to ty seš génius! Uznávám, já sem nula… To je ale jízda, Gegé, proboha! To je teda hustej vodvaz! Parlament…“
Jo, přesně tam, v tlumeným a šedivým sále, se všema poslancema a ministrama a zřízencema, co povstanou, a on s Mirkou napojí koně tam, kde stával stůl předsedy, a budou mít projev přerušovaný nadšeným potleskem, vzlyky štěstí a odvetnými pokřiky: Pořádek! Zákonnost! Spravedlnost!
„Co myslíš, Lallo, pronajmou mi Parlament?“
„Dyť sem ti to říkal, Gegé, prachy máš?“
„No jasně! Táta střelí dvě stě, tři sta bytů v Maranu a hned má vyděláno! Jakejpak problém! Stejně má táta na prodej ještě další tři tisíce takovejch smradlavejch sídlišť!“
„Tak to buď klidnej, Gegé, je to jistý: Parlament ti pronajmou hned zejtra. A pak…“
Ale Gegé už ho neslyší, už telefonuje Mirce, protože jinak je někdo předběhne a představ si tu vostudu! Ale Mirka má na druhém telefonu bráchu Fofa, který si právě zamluvil Národní muzeum na první přijímání svého Raffaelka, takže ten idiot Geppy se konečně přestane vytahovat, že on si na první přijímání svých dvojčátek najal Katakomby San Gennero: a vůbec, když nad tím Fofo tak přemejšlí, najme si pro svého Raffaelíčka rovnou Neapolskej záliv, ať si ten ubožák Geppy jde hodit mašli! Jo, jo, celej Neapolskej záliv sakumprásk, s dnem jako malovaným, obrovskými mořskými okouny, skoky do vody se smrtelně nebezpečnými salty, na které se ale nikdy neumírá, a s barevným západem slunce.
Ale jo! Dyť vo kolik víc může stát jeden barevnej západ slunce?
Z knihy Magic People (Feltrinelli, Milano 2005) vybrala a přeložila Tereza Sieglová.