Plody filosofické perverze

V jednom ze svých dopisů Gilles Deleuze (1925–1995) popisuje způsob, jakým se snažil vymanit z jisté strnulosti francouzské akademické filosofie padesátých a šedesátých let: „Mým způsobem úniku v té době bylo uvažovat o dějinách filosofie jako o análním sexu, anebo, což je vlastně totéž, jako o neposkvrněném početí. Představoval jsem si, jak zezadu přistoupím k autorovi a udělám mu dítě, které bude jeho a zároveň bude zrůdné. Je velmi důležité, aby to byl jeho potomek, protože autor musel ve skutečnosti říci vše, co jsem ho říci přinutil. Musela to však být také stvůra, neboť bylo nutné projít celou řadou posunů, odklonů, průniků a skrytých výronů, jež jsem si skutečně užíval. Má kniha o Bergsonovi se zdá být klasickým příkladem takového přístupu.“

Pohyb a čas

Předmětem Deleuzovy filosofické perverze se v této době nestal pouze Henri Bergson v knize Bergsonismus (Le Bergsonisme, 1966), ale i celá řada dalších filosofů, kteří sice své místo v kánonu dějin filosofie měli zaručené, přesto však byli spíše marginalizováni a vůči dominantnímu pojetí dějin myšlení představovali jistý protiproud. Mezi další představitele této jeho „menšinové“ tradice patří Lucretius, Spinoza, Hume či Nietzsche. Zdá se však, že Bergsonův přístup i témata jsou Deleuzovi v jistém smyslu nejbližší, setkáme se s nimi mnohdy i tam, kde nejde primárně o výklad díla tohoto francouzského filosofa, jehož klíčové texty byly publikovány na přelomu 19. a 20. století (a svému autorovi dokonce v roce 1927 vynesly Nobelovu cenu za literaturu). Příkladem mohou být Deleuzovy knihy o filmu, jež v českém překladu vydal Národní filmový archiv (Film 1. Obraz-pohyb, 2000, a Film 2. Obraz-
-čas, 2006) a jež prozrazují trvalý zájem obou autorů o problémy pohybu a času. Konečně jedním z vůbec prvních Deleuzových textů (z roku 1956) je studie nazvaná Pojetí diference u Bergsona, jejímž je Bergsonismus rozvedením.

Bergsonismus tedy rozhodně není školometskou interpretací, systematizací či úvodem do Bergsonova díla, nýbrž primárně jeho použitím a rozvedením. V doslovu, jejž Deleuze napsal k anglickému vydání tohoto textu z roku 1988, zdůvodňuje svůj zájem následovně: „,Návrat k Bergsonovi‘ neznamená pouze nové uznání velkého filosofa, nýbrž obnovení či rozšíření jeho projektu dnes, ve vztahu k proměnám života a společnosti a souběžně s proměnami vědy. Bergson sám měl za to, že učinil z metafyziky přísnou vědu, schopnou rozvíjet se novými cestami, jež se neustále ve světě objevují…“

Intuice jako metoda

Konkrétně pak znovuobjevení Bergsona znamená vydat se s ním třemi hlavními směry. Jsou jimi problém intuice coby filosofické metody, vztah vědy a metafyziky (Absolutno má podle Bergsona dvě strany, jimž odpovídají vědecké poznání a metafyzika, a „Pokračovat dnes v Bergsonově projektu kupříkladu znamená vytvořit metafyzický obraz myšlení, jenž by korespondoval s novými liniemi, počátky, stopami, skoky a dynamismy, objevenými molekulární biologií mozku: vytvořit nová spojení a přepojování v myšlení“) a otázka multiplicit (v tomto pojmu, umožňujícím vyhnout se myšlení v kategoriích „Jednoho a Mnohého“, spatřuje Deleuze vůbec ten nejméně doceněný aspekt Bergsonova díla).

Problém intuice stojí za podrobnější rozvedení. U Bergsona je chápána jako přísná a důsledně propracovaná filosofická metoda (tedy žádný pocit či vnuknutí), jejímiž hlavními nástroji je na jedné straně rozčleňování dané oblasti skutečnosti a na straně druhé křížení a konvergence linií vycházejících z různých oblastí skutečnosti. „Podle Bergsona jde vždy o to rozdělit určitou směs podle jejích přirozených artikulací, tj. rozdělit ji na povahově se lišící prvky.“ Naše zkušenost nám předkládá jen směsi a tam, kde jsme viděli jen diference ve stupni, jsou ve skutečnosti diference v povaze: „Všechny naše nesprávné problémy (…) pocházejí z toho, že neumíme překročit zkušenost k podmínkám zkušenosti, k artikulacím skutečného, a nalézt povahové diference ve směsích, jež jsou nám dány a v nichž žijeme“. Z naší konfuzní, smíšené zkušenosti tedy vycházejí linie ustavující povahové rozdíly (Bergson s oblibou vymezuje rozmanité dichotomie: hmota a paměť, trvání a prostor, instinkt a intelekt, vnímání a vzpomínka, minulost a přítomnost…), ty se však v jiném momentu opět sbíhají a dávají nám „virtuální obraz“, který původní směs zkušenosti zdůvodňuje. Metoda intuice tak v sobě skrývá dva po sobě jdoucí obraty („rozšíření a následné stlačení“) a ukazuje, jak určitý problém, když je dobře nastolen, směřuje sám od sebe k tomu, aby se vyřešil.

Nalezení a nastolení problému je tudíž ve filosofii mnohem důležitější než jeho řešení. Co se někomu může zdát jako někdy plytké, jindy zas esoterické slovíčkaření, v obou případech bez výraznějšího pragmatického ospravedlnění, má ve skutečnosti roli naprosto zásadní: „Ve skutečnosti se mýlíme, když máme za to, že správnost a nesprávnost se týkají jen řešení a že začínají až u nich. Tento předsudek je sociální (neboť společnost a řeč, jež předává její nařízení a příkazy, nám ‚dávají‘ problémy již hotové, jako by vyšly z ‚administrativních městských složek‘, a nutí nás je ‚řešit‘, přičemž nám nechávají jen omezenou možnost svobody). A co víc, tento předsudek je infantilní a školský: učitel ‚dává‘ problémy a úkolem žáka je odhalit jejich řešení. Tím jsme udržováni v jakémsi otroctví. Skutečná svoboda tkví v možnosti rozhodnout se, konstituovat problémy samotné: důsledkem této ‚polobožské‘ schopnosti je jak zmizení nesprávných problémů, tak tvořivé vynoření těch správných.“

Autor je historik a teoretik médií.