Do napjaté diskuse o osobním životě bývalého premiéra vstoupil i zástupce šéfredaktora Lidových novin Jaroslav Plesl, který ve svém článku Soudružka milenka (LN 6. 8. 2007) vysvětlil mediálně propírané milostné dvojici i jejich právnímu zástupci, jak mají používat jazyk.
To, že se svou mateřštinou umí Plesl pracovat příkladně, dal najevo už titulkem. Těžko říct, co je na Petře Kováčové tak „soudružského”, zdá se však, že toto slovo je v Lidových novinách jaksi volně k použití pro označení kohokoli, kdo se nelíbí.
Do krátkého textu se ale Pleslovi vešla i pregnantní politologická analýza s jasnou prognózou. Aférka s Kováčovou prý „definitivně pohřbila jakékoli Paroubkovy premiérské šance”, neboť „starší voličky stojí na straně opuštěné paní Zuzany a Paroubkovi to ve volbách vrátí i s úroky”. To bezpochyby, nejspíš budou volit Topolánka… Aby ještě podtrhl svou uměřenost, vyzývá Plesl bývalého premiéra: „ať si jde Paroubek vládnout na Kavkaz nebo rovnou do Severní Koreje”, neboť si tento muž dovolil hrozit médiím právními kroky. Zatímco se tímto obratem snaží autor přirovnávat sociálnědemokratického předáka k dalekým samovládcům, prozrazuje mimoděk, že nad ostatní smrtelníky povyšuje sám sebe: já jsem český novinář, pán tvorstva, a chtít po mně nějakou odpovědnost a nedej bože se chtít bránit právními prostředky proti nactiutrhačným článkům, které píšu, to je přece porušování lidských práv, hodné srovnání s jednou z nejhorších diktatur na světě.
Jádro Pleslova článku se ale týká jazyka: autor se pouští do „amatérských lingvistů”, tedy Paroubka a jeho právníka. S povýšeností autorizovaného výrobce slov je poučuje nejen o tom, že novináři mají právo používat slova „milenka” k označení té, již názvem svého textu malebně pojmenoval jako „soudružku milenku”, ale také o tom, že Kováčová je „slečna”, nikoli „paní”, „jak ve svém dopise chybně uvádí lingvista Sokol”.
Kdyby byl Pleslův pohrdavý tón něčím ospravedlnitelný, tedy kdyby byl sám Plesl profesionálním lingvistou nebo se alespoň vážně zajímal o jazyk, možná by se namísto prkotin, jako je význam slova „milenka”, zajímal o podstatnější věci. V takovém případě by totiž věděl třeba i to, že existuje feministická lingvistika, která zpochybňuje onu na první pohled patrnou jazykovou diskriminaci, kdy muž je vždycky „pan”, zatímco žena je „slečna” či „paní” podle toho, zda je dosud neprovdaná, jinými slovy na základě svého vztahu k jinému muži a stupně jeho formalizace. To bychom ale patrně chtěli příliš mnoho po polobohu, který se jmenuje český novinář…