Neklidný scénický esej

Divadlo a onemocnění lidské mysli k sobě mají velmi blízko. Dramatická umění už inspirovala vznik několika léčebných metod, díky nimž mohou pacienti s odborníky terapeuticky pracovat na svém psychickém stavu. Například takzvané psychodrama není už ničím neobvyklým a má prokazatelně dobré výsledky. Celkem běžně se objevuje i „léčba divadlem“. Dokumentární film režiséra Nicolase Philiberta Maličkosti z roku 1996 zachycuje přípravu takového divadelního představení v prostorách psychiatrické kliniky Le Borde ve Francii. Pacientům pomáhá už jen to, že mají pravidelnou činnost, na kterou se mohou soustředit – vytváří jim náplň dne, baví je, a dokonce je spojená s vidinou představení, na něž mohou dorazit i jejich příbuzní.

Divadelní soubory v rámci psychiatrických zařízení existují i u nás. Namátkou můžeme zmínit divadelní soubor Studánka při Psychiatrické nemocnici v Jihlavě či Bohnickou divadelní společnost, která ovšem v současné době funguje mimo prostory Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Spojení divadla a psychologie, čím dál častěji i psychiatrie, funguje rovněž v opačném směru. Mnoho režisérů a dramaturgů zpracovává ve svých dílech prostředí psychiatrických zařízení. Ve většině případů se však jedná o pouhou tematickou inspiraci, jež je ve výsledném představení zahalená do fikčního příběhu. V případě inscenace Neklid režisérky Barbary Herz však jde, podle jejích slov, o reportáž.

Práce s fakty

Neklid vznikl jako čtvrtá inscenace divadelní platformy DOK.TRIN a druhá spolupráce tvůrčího týmu režisérky Barbary Herz s dramaturgyní Alžbětou Michalovou. Platforma vědomě pracuje co nejpřesněji s fakty, čímž dociluje divadelního dokumentování reality ve tvaru, který nazývá „scénickým esejem“. Při zpracování aktuálních témat, na něž se tvůrkyně a tvůrci zaměřují, jsou využívány autentické materiály.

Inscenace vychází z rozhovorů s nemocničním ošetřovatelem Janem Uhlířem a z rešerší samotné režisérky v rámci jejího doktorského výzkumu, zaměřeného na inscenování autenticity. Podrobný průzkum předcházel i další inscenaci Barbary Herz v rámci platformy DOK.TRIN, Zprávě o zázraku (2015), jež se věnovala příběhu pátera Josefa Toufara a s ním spojenému číhošťskému zázraku.

Domovská scéna DOK.TRIN – Sklepní scéna Divadla Husa na provázku – svou atmosférou přímo vybízí ke komorním či experimentálnějším inscenacím. Netradiční využití tohoto atypického divadelního prostoru více než přispělo k autentickému vyznění celé hry. Většina diváků už notnou chvíli po oficiálně deklarovaném začátku představení čeká ve frontě ve foyer. Přibíhá zmatená slečna (Tereza Lexová), která se snaží do sálu dostat skrz zamčené dveře. To se jí samozřejmě nedaří. Panikaří, hystericky, vystresovaně hledá mobilní telefon a domlouvá se na vstup jinými dveřmi. Shora přichází ošetřovatel (Dalibor Buš), který slečnu pouští dovnitř a zároveň vítá diváky na exkurzi uzavřeného oddělení psychiatrické nemocnice. Varuje nás před riziky, radí sundat šperky, šátky, všechno, co se zdá být nebezpečné. Ze zákulisí vstupujeme jako pozorovatelé do izolovaného prostředí psychicky nemocných pacientů. Všichni poklidně leží a spí.

Pravidla oddělení

Režisérka se rozhodla, že zinscenuje reportáž o fungování uzavřeného oddělení na psychia­trii a představí i typické individuality v tomto státem řízeném sektoru. Pohled do tohoto světa poskytuje sestra žákyně – zmatená slečna z úvodu, která přichází do uzavřeného oddělení na praxi, a její průvodce, ošetřovatel Jan. Kromě dalších dvou ošetřovatelů sledujeme i tři pacienty v relativně dobrém zdravotním stavu a jednoho mentálně retardovaného se silnými agresivními sklony – Ivana K. Ten se, společně se sestrou žákyní a ošetřovatelem, stává jednou z hlavních postav této divadelní reportáže.

Ošetřovatel vysvětluje divákům a sestře žákyni, jak zdejší oddělení funguje. Jaká jsou pravidla pro ošetřovatele, sestry i pacienty. V budově je omezen pohyb, všichni zaměstnanci musí dodržovat hygienická pravidla – musí si pravidelně mýt ruce v zákonem stanovenou dobu a nosit gumové rukavice.

Právě modrými zdravotnickými rukavicemi se v inscenaci Barbary Herz vizuálně rozlišují postavy. Když ošetřovatelé sundají rukavice, stávají se v této divadelní reportáži pacienty. K odlišení samozřejmě dochází i herecky. Jako ošetřovatelé jsou Michal Ukul Kumhala a Mark Kristián Hochman civilní, s nenápadnými gesty, běžným jednáním a mluvou. Role pacientů ovšem precizně vystihují gestem, řečí, mimikou konkrétních onemocnění, symptomy i jejich projevy. Tito dva jsou jediní, kteří představují více postav. Hochmann ošetřovatele a dva různé pacienty. Kumhala ošetřovatele, pacienta a navíc lékaře, který je karikaturou sebe sama, vystrašeným, směšným a nekompetentním odborníkem, jehož absurdní způsob léčby se zakládá na podávání piškotu a mléčných výrobků.

Herecké výkony

Sestra žákyně Terezy Lexové je průvodkyní ve světě uzavřeného mužského oddělení, který ji ledasčím překvapuje. Spousta věcí jí přijde nelogických, absurdních, ve většině případů však pochopí, že jinak systém fungovat nemůže. Pacienti jsou většinou nebezpeční sami sobě. Lexové žákyně působí vyrovnaně, jedná úspornými gesty, ale výraznou mimikou reaguje zřetelně a čitelně na každou situaci. Ke všemu se snaží přistupovat s úsměvem a profesionálně. Stejně jako její průvodce Jan.

Ošetřovatel Dalibora Buše je zaměstnancem psychiatrie doslova na plný úvazek. K většině pacientů má až nezdravě osobní vztah. Práci obětoval soukromý život a rodinu. Chová se pragmaticky, většinou profesionálně a zároveň je nekonečným optimistou. Ovšem skepse a příznaky pracovního vyhoření se nenápadně prodírají na povrch. V jeho práci se totiž pacienti neuzdravují. Buš jako ošetřovatel nešetří humorem a vlídností. Je klidný, herecky civilní, ale velmi citlivý při využívání jednotlivých gest a mimických výrazů. Precizní je jeho práce s hlasem a intonací, když něco vysvětluje sestře žákyni nebo když jedná s pacienty. Janův hlavní smysl práce je pa­cient Ivan. Mentálně retardovaný mladý muž, který se projevuje silným neklidem, agresí. Nekomunikuje, je nebezpečný sobě i okolí. Pojídá věci kolem sebe – šroubky, discmany, matrace, všechno.

Představitel Ivana Ondřej Jiráček by ­nemohl být ve své roli přesvědčivější. Nepřetržitá tělesná tenze, bolestné skřeky, křečovitá gesta, nepředvídatelné výpady a ­nenápadné ­projevy citlivosti, ale i šílenství, mimické záškuby, výraz v očích – to vše Jiráček ne­ustále dotahuje do absolutního detailu. Není možné jej přistihnout v nějaké fázi uvolnění či opuštění role, ani ve spánku.

Rutina fungování

Barbara Herz inscenaci buduje nejen autentizujícími scénami, ale i pomocí různorodých prvků a podžánrů. Například absurditu zákazu síťových lůžek zprostředkovává operetním výstupem. Desetiminutovou pauzu na kávu, jež se zdá jako světlý bod každodenního programu na oddělení, opravdu vyměřuje pauzou na kávu, která má přesně deset minut. Tu doprovázejí moudra jednoho z pacientů a navazování přátelských hovorů jiného pa­­cienta s dámskou částí publika. Naopak několikadenní fungování oddělení smrskává do stále rychleji prováděných repetitivních činností.

Neklid Barbary Herz je nejen reportáží z návštěvy uzavřeného psychiatrického oddělení, ale také svědectvím o lidskosti ošetřovatele Jana a vyprávěním neobyčejně absurdního příběhu Ivana K., jemuž byla určena léčebná metoda spočívající v zamezení samoty.

Poslední inscenace DOK.TRIN umožňuje intenzivní vhled do každodenní reality mnoha zdravotnických zařízení u nás. Konfrontuje diváky s nepříliš atraktivním prostředím psychicky nemocných spoluobčanů a předkládá jim informace i otázky k zamyšlení. Kdo o ně nestojí, může odejít uspokojen pointou: pacient Ivan se po změně léčby dostal z psychiatrie ven, ačkoli dva roky nato zemřel. Ale kdo ví, jestli právě smrt nebyla vysvobozením.

Autorka je divadelní kritička.