Koncem loňského roku prozradila spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do dvaceti osmi jazyků a vyznamenány mnoha literárními cenami, že kromě románů pracuje také „docela v klidu“ na nové teorii státu, a dodala: „Vím, že se dotýkám tabu.“ V její knize Alles auf dem Rasen, z níž uvádíme ukázku (s. 1), se objevují jen náznaky toho, kam její úvahy směřují. Jedenatřicetiletá vystudovaná právnička pro list Welt am Sonntag vysvětluje, jak by německý stát měl institucionálně a morálně reagovat na výzvy moderní doby.
Jaké procesy vedou podle vašeho mínění k zásadní krizi stávající demokracie?
Naši mentalitu už delší dobu určuje narůstající individualismus. Osobní štěstí a blaho je pro většinu z nás nejvyšším cílem. Při směřování ke stále větší osobní svobodě ztratily význam kolektivně sdílené instituce a představy tvořící naši identitu, jako je církev, rodina a vlast. Demokracie je v neposlední řadě založena na sdružování neseném společně sdílenými zájmy; významným reprezentantem takového sdružování zájmů jsou politické strany. Když už takové uskupení neodpovídá představám jednotlivců, protože už jako individua nepociťují shodu s nadřazenými souhrnnými názory a cíli, ztrácí systém zastupitelské demokracie základnu.
Lze krizi zabránit?
Podle mého mínění musí „optimální“ stát fungovat jako elastický oděv, který se přizpůsobuje tělu, jež ho nosí. Pokud už systém politických stran neodpovídá politickým potřebám lidí, nelze lidi nutit, aby se přiklonili k některé politické straně, nýbrž je třeba reformovat systém. – Tato myšlenka je ovšem čirá utopie. Systémy jsou samosvěrně obrněné proti změnám. Žádná politická strana by neprosazovala vlastní zrušení. Navíc se změny vždy jeví jasně a jednoznačně až při zpětném pohledu. Proto společenské změny a další vývoj nevedou k promyšleným reakcím, nýbrž k nevydařeným reflexím. Abych jmenovala jen jeden příklad za všechny: Dnes se pod heslem „bezpečnost“ dělá všechno možné pro to, aby stát mohl zasahovat do života jednotlivce i v těch nejintimnějších sférách. Ale demokratický stát spočívá na dobrovolnosti svých občanů. A pokud se tato dobrovolnost přestane respektovat, začínají se podkopávat základy našeho soužití.
Ve veřejných debatách se stále častěji ozývá požadavek větší spoluúčasti občanů přímým hlasováním. Může taková spoluúčast demokracie pomoci?
Přímá demokracie je v Německu z historických důvodů sporné téma. Aniž bychom to přiznali, „lid“ je u nás považován za hloupou entitu, kterou lze snadno svést a která je bezmocně vydána napospas mediální propagandě. Principiálně však věřím, že člověk, který se považuje za individualistu a vytváří si mínění o nejrůznějších otázkách, není zrovna ochoten vzít program nějaké politické strany jako kompletní balíček a tak ji svým hlasem odevzdaným ve volbách po celé čtyři roky podporovat. Proto přemýšlím o metodách, jimiž by se občanům umožnilo působit na politický rozhodovací proces i mezi volbami – a sice tak, že by se nemuseli rozhodnout pro jednu politickou stranu. Jednou takovou možností je, že by občané mohli dát malé procento roční daně z příjmů konkrétnímu resortu. Každý občan by se při daňovém přiznání mohl rozhodnout, jaké resorty v posledním roce dobře pracovaly, jakou problematiku považuje v následujícím roce za zvlášť důležitou, a tímto způsobem účelově vázat část svých daní. Vzhledem k výbušnosti státního rozpočtu by měla taková možnost ovlivnění pravděpodobně větší efekt než jakýkoliv hlasovací lístek.
Dokážete si představit, že parlamentní demokracie, jak ji známe dnes, bude zcela překonána?
Jsem zastánkyní dělby moci, a tudíž toho, aby rozhodovací procesy mohli vždy ovlivňovat ti, kteří se rozhodnutími musí řídit. Tím jsou pojmenovány základní myšlenky demokracie. Možností realizace těchto principů je však mnoho a z velké části jsou především myšlenkově nevyzkoušené. Právě toho se dotýkají moje podněty. Umím si představit demokratický stát bez politických stran. Umím si představit hlasovací lístky, jimiž se nevolí stranické programy jako balíček, nýbrž volič jimi rozhoduje o věcných otázkách.
Ovšem i v zemích, kde jsou všichni poslanci voleni přímo, se jen v minimální míře dokážou prosadit nestraničtí kandidáti. Jak by bylo podle vás možné snížit moc politických stran?
Veškeré návrhy, které jsem nastínila, by samozřejmě předpokládaly změnu ústavy. Proto jsem také zmínila, že systémy jsou v principu proti změnám a fungují samosvěrně. V dějinách se opakovaně ukázalo, že reformy v rámci systému, s výjimkou kosmetických úprav, nebyly možné a realizovaly se teprve v období povětšinou nešťastně probíhající revoluce.
Kdyby bylo možné na volebním lístku hlasovat o věcných otázkách, byla by přece u mnoha témat reálná více než dvojí možnost. Co se však stane, jestliže žádná z možností nezíská absolutní většinu?
To, co mám na mysli, není myšleno jako plebiscit, nýbrž jako volební akt, tedy jako akt, jímž se vyberou zástupci, kteří nám budou vládnout. Zůstaňme prozatím u existujícího stranického systému a pro zjednodušení předpokládejme, že se voleb zúčastní pět politických stran. Na hlasovacím lístku by už nebylo uvedeno jen těchto pět politických stran, kdy volič musí zaškrtnout jednu z nich, čímž akceptuje celkový politický program. Na hlasovacím lístku by se místo stran objevilo třicet nejdůležitějších aktuálních témat formulovaných jako otázka. Například: Chcete změnu daně z přidané hodnoty? A každá politická strana by mohla uvést svou odpověď, například „ne“, nebo „zvýšení o tři procenta“ nebo „snížení o jedno procento“. Volič by se rozhodl pro takový návrh řešení, který by nejvíce odpovídal jeho postoji. Tímto způsobem by se vyplnil celý hlasovací lístek. Nakonec by se zjistilo, pro jakou stranu, respektive pro jaký koncept se voliči rozhodli. Předností tohoto způsobu hlasování je, že by umožnilo volit bez ideologických postojů. Prosím, abyste to chápal jako ideový námět, ne jako dopracovaný a hotový ústavněprávní koncept. Na jeho vypracování by nestačil jeden člověk, pro takové zadání by se musela spojit řada lidí z vědy i praxe.
Namísto jistoty ve větším společenství dáváte přednost „symbiotickému vztahu“. V čem se liší od renesance rodiny?
Tradiční „rodina“ byla ve značné míře spojená s nátlakem a nutností, které držely manželské páry pohromadě, děti nutily k poslušnosti a jako „protihodnotu“ poskytovala rodina soukromý systém sociálního zajištění. Renesanci takového systému v dohledné době nezažijeme, leda bychom chtěli opět zavést nucené sňatky, zakázat rozvody a děti chápat jako majetek rodičů. Je ovšem důležité si uvědomit, že tyto systémy fungovaly tak dlouhou dobu ne ze zlé vůle nějaké vyšší moci, nýbrž existovaly na základě poznání, že lidé nejsou ze své podstaty schopní vydržet po celý život spolu. Chceme-li zabránit tomu, aby byli lidé osamělí a nešťastní a aby neměli děti, protože nevědí, v jaké spolehlivé struktuře mají tyto děti vychovat, a nechceme-li, aby se při každé příležitosti volal na pomoc „stát“, který má silně pociťovanou ztrátu sociálních vazeb nahrazovat zcela přetíženými sociálně zajišťovacími systémy, musíme nahradit chybějící vnější nátlak sami vlastními silami. „Symbióza“ je totéž co „vzájemná potřebnost“. Lidé potřebují jeden druhého, vždycky. Individualismus není v žádném případě identický s egocentrismem. Individualismu zatím chybí jen hodnotový základ.
Jaké hodnoty máte na mysli?
Tak především trojici hodnot, které lze charakterizovat pojmy respekt, zdvořilost a laskavost. Respekt přitom představuje etický obsah, zdvořilost jeho formu a laskavost žádoucí, nikoliv však nutný sociálně-emocionální důsledek z pociťovaného, prožívaného respektu a zdvořilého jednání.
Aby to mohlo fungovat, je třeba skoncovat s premisou homo homini lupus, tedy že člověk je člověku vlkem. Navzdory všem strašlivým historickým a osobním zkušenostem člověk přece stále znovu dokazuje, že je především determinován vůlí přežít, která se nevztahuje jen k němu samotnému, nýbrž i ke společenství – prostě z toho důvodu, že to naše přirozenost vyžaduje.
Za třetí si musíme uvědomit, že peněžní systém substituuje společenskou a citovou úspěšnost, jíž je možné dosáhnout i jinak.
Zjednodušeně řečeno: Jednání naplněné respektem a zdvořilostí přináší v každodenních zážitcích sebevědomí, spokojenost a štěstí takové intenzity a trvalosti, jíž nelze dosáhnout náhražkovými zkušenostmi v oblastech ekonomického úspěchu a konzumu. Proto jsou tyto hodnoty tak důležité.
Jak je možné tyto hodnoty zprostředkovat?
Tak jako se předávají všechny ostatní – v prvních letech života. Rodiče, a ne až škola, musí svým dětem vštípit, na čem v životě záleží. Ale k tomu je nutné, aby si to rodiče sami uvědomovali. A k takovému uvědomění jsou nutné veřejné debaty. A veřejná debata – nepatrná částečka celku – je i tohle interview.
© Welt am Sonntag (18. června 2006), www.welt.de.