Kabinet politických kuriozit

Uplynul sotva rok od chvíle, kdy se na půdě médií nejen bulvárního charakteru rozvinula debata o možném poměru spisovatelky se státníkem a na dobu byť jen dočasnou navrátila literaturu mezi témata, o nichž se mluví. Zatímco Irena Obermannová mlžila nad vztahem fikce a skutečnosti, literatury a reality, Michal Viewegh dokončoval svůj „literární atentát na zkorumpovanou českou politiku“, knihu Mráz přichází z Hradu. Očekávaný výbuch se však nekonal. Politická scéna román lhostejně zařadila k hlasům démonizujícím současnou hlavu státu a česká literární kritika spojila své hlasy v žalozpěvu nad úpadkem autorových próz, potažmo české politické satiry vůbec.

Zdvojený prezident

Román svým názvem parafrázujícím vzpomínky chartisty Zdeňka Mlynáře vstoupil do literárního prostoru jako volné pokračování Mafie v Praze (2011), politického thrilleru o bahně korupce, jímž se na břeh spravedlnosti dokážou přebrodit jen ti opravdu neúplatní. Ještě než se tak stalo, oznámil mediálně poměrně zdatný autor, že kniha bude velmi kontroverzní, neboť věci je potřeba nazývat pravými jmény, a že tudíž nebude používat žádné pseudonymy. Příběh, v němž několik novinářů s vysokou mravní integritou za pomoci méně úplatné části bezpečnostních složek vyšetřuje kupčení kmotrů zvučných jmen ve vrcholné politice, využívá přímé citace právě z Tajné knihy (2011) Ireny Obermannové a poměrně zdařile tak ironizuje věčný čtenářský hlad po „pravdě a skutečnosti“.

Že jde právě o tuto aluzi, napoví i méně chápavému čtenáři motiv „Supertajné knihy“, deníku, který připravuje k vydání Lenny, homosexuální milenec Václava Klause. Jeho myšlenkové pochody a neutuchající obdiv k hlavě státu představují parodickou koláž z výrazných momentů emocionálně přesycené fikce Obermannové, jejíž inspirace však byla havlovská. Také Vieweghův prezident se stává „Největším Čechem“, tajemství graduje v supertajemství a osudová láska spisovatelky a prezidenta se mění v epizodu v motelu v Průhonicích. Postava je nadto průběžně ironizována bonmoty o ekoterorismu a levicovosti či pravicovosti řízku, pocházejícími většinou z Klausových Zápisků z cest. Tato intermezza v podobě vnitřních monologů rámují samotné vyšetřování a po Lennyho vraždě ruskými agenty, pro něž Klausova homosexualita představovala překážku v plánu rozvrátit Evropskou unii zevnitř, se stávají důkazním materiálem potvrzujícím ty nejdivočejší spekulace o dvojí tváři českého prezidenta a jeho skutečných záměrech s touto zemí a tímto kontinentem.

Nelehký úkol

Vstup do fikčního světa příběhu skrze jiné dílo představuje jeden z mála funkčních literárních nápadů románu, jehož autor údajně čerpal inspiraci z novin, časopisů a internetových portálů a při psaní se sešel hned s několika novináři a policisty. Jaká čtenářská očekávání však autor nastavuje, zakládá­-li svůj fikční svět hned v počátku na pilířích světa jiného? Motiv tajné knihy a bizarnost debaty kolem ní, kterou s sebou do textu vnáší, vzdoruje tendenci číst román jako literaturu faktu a napovídá, že stejně jako v případě Obermannové by ony vyšetřovací spisy, výstřižky z novin či rozhovory s policisty mohly být pouhým podkladem k literární hře, spíše než vstupem do světa spekulací o skutečných událostech. Podle úvodní autorské poznámky je román „rozvernou kombinací reality a spisovatelské fantazie“ poskládanou „metodou koláže a škodolibého míchání stovek novinových výstřižků“. Ačkoliv údajně vznikl pečlivou studií pramenů, zaštiťuje ho prohlášení o „výslovné a jednoznačné fikci“. Jistý mystický rozměr pak dílo získává Vieweghovým prohlášením, že mu „politici kradli náměty“. Jak doslova uvádí: „Já jsem něco vymyslel jako velkou fikci a příští týden se něco podobného stalo.“ Otázkou pak už zůstává jen to, zda v pečlivě naplánované sítí faktů a fikce občas nebloudí i sám autor.

Modelového čtenáře takto vystavěné fikce představuje aspoň příležitostný konzument zpravodajských serverů či denního tisku, čtenář toužící si potvrdit svou znalost české politiky ve hře, již mu autor nabízí. Protože autor skutečně poctivě těží z úrody korupčních skandálů posledních několika let a umisťuje do textu zcela čitelná vodítka, je čistě autorské fikce v románu jen poskrovnu. Chybějí zde také minimální překážky v podobě přesmyček ve vlastních jménech, které činily náročnější četbu předchozí Vieweghovy knihy – jakkoliv odhalit Darka Balíka jako Marka Dalíka patrně příliš úsilí nevyžaduje.

Napsat thriller splňující všechna žánrová pravidla a kombinovaný s jízlivou společensko-politickou kritikou je úkol, který si autor stanovuje hned v úvodu a který se záhy ukazuje jako nelehký. Vyprávění je vystavěno na principu krátkých mozaikovitých výjevů ze tří dnů v životě jednotlivých postav, z nichž čtenář vzhledem k jejich počtu jdoucímu do desítek získává postupně dojem, jako by sledoval spolu nesouvisející večerní zprávy. Honička ochránců spravedlnosti s mafiánským kmotrem či pozoruhodné technologie sledovacích zařízení sice spadají mezi žánrové znaky thrilleru, stejně jako svižné tempo vyprávění, nicméně vzhledem k obecnému věhlasu většiny kauz v knize zmiňovaných není vyprávění ani strhující, ani napínavé. Nakolik má próza vystavěná metodou koláže, roláže a muchláže známých faktů šanci překročit svůj společenský kontext a stát se aspoň částečně nadčasovou výpovědí o korupčním prostředí, je otázka, jakkoli románu nelze upřít, že českou kotlinu zobrazuje jako domov obří korupční chobotnice, vzbuzující ve čtenáři pocity bezradnosti a tísně. I tak se ale spíše než o thriller či satiru jedná o žánr politické pohádky o drakovi a náhodně uskupené výpravě, která nad ním díky osobní statečnosti a vysokému mravnímu kreditu navzdory vší pravděpodobnosti zvítězí.

Spíše ventil než výbušnina

Podle autora má četba o špatných koncích kmotrů Janouška a Rittiga čtenáři posloužit jako ventil z celkové frustrace, jako katarze skrze zesměšnění impotentní vlády Petra Nečase a nadto též jako podnět k debatě o svobodě uměleckého projevu. Poznámka o „balancování na hraně svobody slova“ uvedená přímo na obalu knihy však vzhledem k bezzubosti satiry, spočívající ani ne tak v politické karikatuře či odkazech ke zločinu, jako v sexuálních skandálech, vyznívá poněkud nadneseně. Otevřené erotické scény prezidenta republiky či naturalismus tělesných výměšků Víta Bárty zavánějí daleko více bulvárními postupy než prolamováním společenských tabu. Jako memento sui generis neutěšeného korupčního prostředí počátku tisíciletí román patrně obstojí. Zmínky o homosexualitě, rusofilství či egománii hlavy státu a katedrále po ní pojmenované však k napsání politického thrilleru nestačí.

Nezbývá než se ptát, co tedy vlastně mělo být onou tikající výbušninou vrženou na českou politickou scénu. Představa kapesníků Zewa v rukou masturbující hlavy státu, odhalení cukrárny U Myšáka jako hlavního stanu pražských kmotrů či příchylnost české vrcholné politiky ke Kremlu? Nic z toho patrně nemá potenciál kýmkoli otřást. Ani reálnými předobrazy románových protagonistů, ani příležitostnými čtenáři zpravodajských serverů a už vůbec ne českou literaturou, jež soulože Největšího Čecha už jednou se stoickým klidem přestála.

Autorka je bohemistka.