Legenda se vrací

Podobně jako příběh bratří Mašínů, i vyprávění o nepolapitelném převaděči ze šumavských hvozdů prokázalo mimořádnou ideologickou pružnost a potenciál k přetváření v závislosti na dobovém politicko-ideologickém nastavení. Palimpsest Krále Šumavy zažil v posledním více než půlstoletí trojí přepis – od ústní šeptandy padesátých let přes objednanou reinterpretaci Karla Kachyni a Rudolfa Kalčíka až po porevoluční variace, vnášející do mlhy blat tvrdá data s touhou usadit jednou provždy Krále na český pantheon hrdinských příběhů boje proti totalitě.

Již od konce čtyřicátých let se legenda o pašerákovi s mimořádnou znalostí pohraničních močálů a talentem unikat nástrahám těšila neobyčejné oblibě od bavorských hranic až po Strakonice. Ústní lidovou slovesností se tak šířila šumavská verze pražského fantoma Péráka, přízračné bytosti konající skutky, o nichž běžní obyvatelé protektorátního Československa jen tlumeně mluvili u piva. Mýtus živící tichý vzdor vůči stále neprodyšněji se uzavírající státní hranici padesátých let představoval impuls k objednávce nové verze legendy, jež by „pravdivěji“ vystihovala boj československých pohraničníků proti tuzemským i západním kontrarevolučním živlům.

Baladický thriller

Oním pověřeným se stal řemeslně mimořádně zručný režisér Karel Kachyňa, kterému se roku 1959 podařilo v útrobách šumavských hvozdů stvořit sugestivní dílo, přemosťující žánry thrilleru, detektivky, balady, hororu a filmu noir. V konkurenci toporných příběhů novodobých Psohlavců, jako Černý vlk Stanislava Černého (1971), bohatých na výstřednosti typu krocení tygra hráběmi či dabování psího vrčení lidským hlasem, zanechal Kachyňa nesmazatelnou stopu v kolektivní paměti dvou generací. Permanentně zšeřelé syrové exteriéry podbarvené zvuky drnčení elektrických drátů a dusná atmosféra všepohlcující paranoie unášejí diváka daleko od pozice, z níž je možno střízlivě hodnotit poselství filmu. Přes bravurně zvládnuté ladění však snímek končí v trapné křeči ideologického vyústění, v níž příslušníci pohraniční stráže odhalují Krále Šumavy jako hajného Palečka, žoviálního českého starousedlíka bodrých rysů, kontrastujících s ostře řezaným profilem velitele útvaru Kota.

V podobném duchu se ostatně neslo i demaskování mytického protektorátního Péráka na stránkách Haló novin v roce 1948. Za maskou legendárního českého odbojáře se neskrýval nikdo jiný než dobromyslný kominík, jehož nadpřirozené schopnosti byly výsledkem náhodné komické příhody s péry z gauče. Ve snaze vypořádat se jednou provždy s bující poválečnou legendistikou okolo superhrdinského protifašistického odbojáře povolávají Haló noviny Péráka do boje proti americkým agentům a definitivně jej tak zařazují na správnou stranu světa. Mýtus je tím demaskován, bagatelizován a především zbaven veškerého nedořečeného, a tudíž i své moci.

Klostermann socialismu

Námět k jednomu z nejúspěšnějších filmů v historii československé kinematografie režisérovi poskytl bývalý politický pracovník pohraniční stráže, scenárista Rudolf Kalčík. V reakci na fenomenální úspěch filmu vydává Kalčík o rok později stejnojmennou knihu a je dobovou oficiální kritikou přivítán coby „nový Klostermann“ a „Jack London“, nabízející hodnotnou „alternativu k rodokapsovým honičkám“. A to navzdory skutečnosti, že samotný text za dech beroucí atmosférou filmové předlohy značně pokulhává a ani klostermannovsky romantická kulisa nezachraňuje ztuhlost vyprávění či naprostou neschopnost proniknout pod schematickou krustu postav. Přesto se románová podoba socialistického špionážního thrilleru dočkala v letech 1960 až 1988 dvanácti vydání a autora povzbudila k další literární tvorbě, čítající kolem stovky povídek, povětšinou variací na invariantní syžet „zápasu o nového člověka v československém pohraničí“.

Příběhy přinesené z hor

Devadesátá a nultá léta učinila několik pokusů převést legendárního pašeráka z propagandistického stínu do světla faktů, většinou ve formě dokumentu či popularizované historie. Počátkem druhé dekády nového milénia se pak legenda vrátila hned ve třech románových variacích.

Duchové Šumavy Jihočecha Martina Sichingera přinášejí závan ústně tradovaných „příběhů přinesených z hor“. Vyprávění o pašování cenností na Vimpersku v době po odsunu Němců je příběhem iniciace na pozadí zvěstí o šumavské svaté trojici – pašeráckých rodů Nowotných, Kranzů a Ascherlů. Výrazná archetypálnost vyprávění se vtěluje i do základního narativního schématu románu, jímž je zasvěcení syna do údělu strážce hranice a dcery jednoho z převaděčů do tajemství pašeráckých stezek. Sichinger vnímá Šumavu jako neustále přepisovaný palimpsest, kde navzdory silné rodové tradici dochází k několika vlnám zpřetrhání vazeb mezi člověkem a půdou, přičemž jediným pavoučím vláknem zůstává právě vyprávění. Ostatně i v autorově předchozím díle Smrt Krále Šumavy figuruje legenda jako poslední funkční mediátor mezi pražským teenagerem a rodným pohořím jeho rodičů. Ze všech tří porevolučních románů a diskursu kolem nich příznačně čouhá jako sláma z bot sympatické klukovství uhranuté archetypálním hrdinstvím, v pozdějším věku přetaveným právě do mapování rodových kořenů jako hledání vlastní identity ve značně diskontinuitním třetím miléniu.

Pravda o Josefu Hasilovi

Čtenářsky nejúspěšnější soudobou verzi legendy, nazvanou Návrat Krále Šumavy, postavil David Jan Žák na příběhu příslušníka pohraničních útvarů Josefa Hasila, který v letech 1949 až 1954 působil jako agent-chodec. Žákův román se proklamativně dovolává historické reality a usiluje o její „pravdivé zobrazení“, i když připouští určitou míru „nezbytné fabulace“ v intencích, které se co nejvíce „přibližují verzi Josefa Hasila“, s nímž autor knihu telefonicky konzultoval. Navzdory tomu, že Žák střízlivě hovoří i o jisté „mlze v příběhu o Králi Šumavy“, ohlasy na knihu jsou plné poděkování za „odhalení pravdy“.

Čtenářská atraktivita románu Davida J. Žáka tak nespočívá ani tak v jeho literárních kvalitách – jakkoliv jde o svižně odvyprávěnou detektivku s uvěřitelně plastickým hlavním hrdinou –, jako spíše v tom, že se popisované události „skutečně staly“. A to nehledě na to, že historická beletrie je ze své podstaty stejně stále fikcí, do níž ověřitelná fakta pouze vstupují. Je sice předivem utkaným z archivních pramenů a svědectví pamětníků, nabízejícím čtenáři uvěřitelný referenční vztah fikce a fakticity, do určitého syžetového vzorce jej však vepisuje sám autor.

V loňském roce vydaná kniha Josefa Švédy Mašínovský mýtus (viz A2 č. 5/2013), přinášející zdatnou diskursivní analýzu kauzy bratří Mašínů, sledovala proměny způsobů reprezentace v závislosti na dominantní dobové ideologii. Ukázala mimo jiné, že druhý život legendy v „postideologickém světě“ je stejně intenzivně formován ideologickým ukotvením společnosti v liberální demokracii, jako byl antimýtus o Mašínech coby teroristech a vrazích živen ideologií komunismu před rokem 1989.

Není tedy příliš účelné ptát se, která z verzí lépe postihla „pravdu“ o Králi Šumavy, „otevřela veřejnosti oči“ či vnesla více faktů do doposud nejasně tradované legendy, mnohem smysluplnější je otázka, jak zacházení s komunistickou mytologií vypovídá o ideologickém zakotvení současné společnosti. Úctyhodně vysoký náklad a zájem o Návrat Krále Šumavy jak na straně čtenářstva, tak na straně médií dokládá hlad po postavách antikomunistických hrdinů a pojmenovávání nepravostí tehdejšího režimu jako sebedefinujícím prvku postrevoluční liberálnědemokratické společnosti, jak ostatně ukazuje i Švéda na mašínovském materiálu. Z této pozice vyvěrá i snaha vyprávět příběh Krále Šumavy znovu, a tentokrát již „správně“, jako výraz pokusu konstituovat antikomunistickou kolektivní paměť. Skutečnost, že Návrat Krále Šumavy se sice dovolává historické reality, leč trpí znepokojivým schematismem v případě zobrazení zástupců moci, jest toho symptomem.

Autorka je bohemistka.