Metropolitní opera v New Yorku zahájila v loňské sezoně ambiciózní projekt. Do kin po celém světě začala vysílat přímé přenosy ze svých představení v Lincolnově centru. Dočkáme se další revoluce v distribuci uměleckých zážitků?
Po celý loňský podzim byl americký projekt opery v kině považován za velmi riskantní dobrodružství a předpokládalo se, že celá paráda nebude mít dlouhé trvání. Po odvysílání prvního přenosu Mozartovy Kouzelné flétny – 30. prosince loňského roku – se však ukázalo, že operní žánr plně vstoupil do nového věku. Digitálního. Počet kin nabízejících vysílání z Metropolitní opery se během prvních tří měsíců roku 2007 rozrostl z původní stovky na téměř tři sta. Mezi ně se zařadila i kina z Evropy a Asie a vstupenky do nich se staly nedostatkovým zbožím.
MET in HD
Metropolitní opera v New Yorku (MET) začínala s přenosy v polovině dvacátého století, tedy v době, kdy televize nebyla komerčně ještě plně využívána. Už v padesátých letech přenášela po tři sezony představení do amerických kin; ovšem černobíle a s nekvalitním zvukem. Současná digitální éra však s sebou přináší množství inovativních technologických řešení. MET se jich odvážně chopila. Osm různých satelitů na orbitu Země posílá obraz v kvalitě HD (High Definition) a taktéž HD prostorový zvuk 5.1 do kin na třech kontinentech. To vše v přímých přenosech, které jenom za uplynulou sezonu zhlédlo více než 320 000 lidí.
Kromě Kouzelné flétny uskutečnila MET loni ještě dalších pět transferů. Dramaturgie nasadila osvědčený titul: Čajkovského Evžena Oněgina s Renée Flemingovou a Dmitrijem Hvorostovským v hlavních rolích a Valerijem Gergijevem za dirigentským pultem. Ale přenášela se i operní novinka čínského skladatele Tana Duna s názvem První císař (First Emperor), v níž titulní roli ztvárnil Plácido Domingo. Úspěch šestice představení byl takový, že ji MET v jarních měsících ještě zopakovala ze záznamu pod marketingovým označením Encores (přídavky).
Nová umělecká forma?
Co stojí za tak obrovským úspěchem, že deník Los Angeles Times tento projekt MET pasoval na novou uměleckou formu? Kromě úsporných dopadů na diváka (může nejlepší výkony současného operního světa vidět bez cestování do New Yorku přes půl Ameriky či půl světa a koupit si lístek do kina nesrovnatelně levnější, než je vstupenka do MET) jde především o kvalitu vnímání uměleckého díla. Současná technika člověku umožňuje v kině stejně intenzivní prožitek jako při návštěvě operního domu. Obraz a zvuk v HD kvalitě jsou v tomto kontextu revoluční. Záznam je snímán na 14 kamer, filmovým způsobem se svižným střihem: z nejrůznějších možných úhlů se zabírají detaily i polocelky. To klade enormní nároky na zpěváky: důkladně se nyní připravují i po herecké stránce. Operní umění tak neztrácí přetavením do digitálních nul a jedniček nic ze své působivosti. Tisíciletá podstata dramatického umění, spočívající v kolektivním sdílení uměleckého zážitku, vstupuje v novém, tentokrát digitalizovaném převleku znovu na scénu: v sálech biografů se po vydařených áriích ozývají spontánní výkřiky Bravo!, potlesk a na koncích dějství či přenosů lidé vstávají ze sedadel.
Bowie vs. opera
Historický zářez podobného přímého přenosu má v Česku David Bowie. Dne 8. září 2003 byl v Praze ve Slovanském domě v Palace Cinemas k vidění živý koncert z Londýna, kde Bowie s kapelou zahrál 11 tracků alba Reality. Samozřejmě se jednalo o podporu prodeje nové desky. Máme-li si však představit, že v pohodlných křeslech multiplexů sledujeme rockový koncert nebo operní představení, opera, při níž zatím nebývá zvykem tančit, vítězí. V nadcházející sezoně uskuteční Metropolitní opera osm přenášených oper. Jsou mezi nimi Romeo a Julie Charlese Gounoda s Annou Netrebko a Rolandem Villazónem, Wagnerův Tristan a Isolda s Deborah Voightovou a Benem Heppnerem či slavná Zeffirelliho inscenace Bohémy Giacoma Pucciniho s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem. Přidáme-li k tomu jména dirigentů jako James Levine, Donald Runnicles či Vladimir Jurowski, vidíme, že se jedná o světovou první ligu. Pokud novinka dorazí i do Česka, bude divák postaven před zajímavou volbu: do regionálního operního domu, nebo do kina na světovou inscenaci?
Co se týče českých operních scén, jsou za těmi zahraničními velmi pozadu. Důvodem je především nedostatek financí – jak jinak. České opery nemají dokonce v prodeji CD ani DVD s produkcí svých inscenací. „Je to zejména kvůli finančně náročnému vypořádání autorských práv,“ říká Miroslava Kaňková ze Státní opery Praha. „Inscenace jsou zaznamenávány obrazově i zvukově pouze pro archivní a studijní účely,“ dodává. V Národním divadle v Praze je to bohužel stejné. „O vydávání a distribuci CD nebo DVD na komerční bázi uvažujeme nejdříve od sezony 2008/2009,“ doplňuje mluvčí operního souboru ND Daniel Jäger. A přitom takové DVD s operou Nagano Martina Smolky by byl originální český vývozní artikl.