O takzvané nové chudobě se hovoří stále častěji, počínaje osmdesátými lety dvacátého století. Na první pohled by se mohlo zdát, že chudoba a bída jsou pořád stejné, není tedy důvod hovořit o chudobě nové. Není tomu tak. Problém dnešní chudoby, která se prudce rozšiřuje přímo uprostřed těch nejbohatších a ekonomicky nejvyspělejších zemí, je skutečně něčím bezprecedentním.
Z dávnější minulosti známe chudobu masovou, která postihovala a postihuje ekonomicky zaostalé země. Z minulosti poměrně nedávné (v Evropě po druhé světové válce) známe nepatrné ostrůvky bídy, které přetrvávaly i přesto, že celá společnost výrazně bohatla.
Dnešní chudoba je však zcela nová v tom, že je zároveň masová a zároveň postihuje země nejvyspělejší. Něco takového ještě poměrně donedávna nikdo nepředvídal. Všichni si mysleli, že čím bude určitá země vyspělejší a bohatší, tím rychleji se budou ostrůvky bídy zmenšovat, až postupně zcela zmizí.
Od osmdesátých let dvacátého století ovšem dochází k tomu, že právě ty země, které se rozvíjejí ekonomicky nejdynamičtěji, zaznamenávají prudký propad v životní úrovni početných vrstev obyvatelstva. Sociální výtah, který po druhé světové válce vynášel dělníky do pater středních vrstev, se zastavil a posledních dvacet až třicet let nabral opačný směr – začíná svážet potomky středních vrstev směrem dolů. Vytvářené bohatství je rozdělováno stále nerovnoměrněji a narůstá počet těch, ke kterým padají jen zbytky ze stolu stále bohatších vyšších příjmových kategorií.
„Nová chudoba“ je nová především v tom, že před ní nechrání práce. Ještě do zcela nedávné doby patřili mezi chudé téměř výhradně lidé, kteří neměli práci, ať již z důvodu nezaměstnanosti, stáří či nemoci. Nová chudoba má naopak často podobu „pracující chudoby“. Člověk sice práci má, její dočasný charakter a mizerná odměna za ni mu však neumožňují vymanit se z bídy. Takzvaná pracující chudoba připomíná spíše poměry, které vládly po většinu devatenáctého století. Tehdy bývalo vcelku běžné, že celé kategorie námezdních sil zůstávaly chudé, i když jejich příslušníci usilovně pracovali. Je proto poněkud cynické, že nárůst počtu pracujících chudých v dnešní společnosti bývá označován za produkt „modernizace“ trhu práce.
Jiným příkladem nové chudoby je hrozba, že člověk zestárne v bídě, třebaže po celý život pracoval a zároveň poctivě platil daně a pojistné. Odpracovaná doba přestává člověka spolehlivě zajišťovat na stáří. Tento šokující trend, který opět silně připomíná poměry v devatenáctém století, souvisí s procesem, jemuž říkáme neméně cynicky „modernizace sociálního státu“.
Historicky to není tak dávno, kdy byli chudí lidé považováni za jiné tvory. Jejich nesouměřitelnost byla syrovou realitou v dobách, kdy rozdíly mezi různými sociálními třídami byly brány za stejně propastné jako rozdíl mezi civilizací a barbarstvím. Ve zprávě pařížského inspektora Bureta z roku 1840 se můžeme dočíst: „Dělníci se stávají barbary v důsledku nejistoty své existence. Pro průmyslového dělníka, tak jako pro divocha, je život jen hříčkou náhod. Dnes dobrý lov či slušný plat, zítra žádný úlovek a nezaměstnanost. Dnes hojnost a zítra krutý hlad.“
Tak daleko zatím ještě nejsme. V našich relativně bohatých zemích má život v chudobě jiná úskalí než v Bangladéši. Na nejzazší škále sociálního vyloučení – v případě bezdomovců – však můžeme posun od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti už dnes zaznamenat.
Ještě nedávno platilo, že v dobách prosperity se počty bezdomovců snižovaly. Od poloviny sedmdesátých let dvacátého století však bezdomovců v těch nejvyspělejších zemích přibývá v dobách dobrých i zlých. Dříve se předpokládalo, že bezdomovec je stejný jako ostatní, a pokud dostane příležitost bydlet, integruje se jako všichni ostatní. Dnes se má stále častěji za to, že je to vlastně tak trochu jiný tvor. Tito tvorové nejsou zapotřebí, není možná jejich integrace, maximálně je můžeme učinit předmětem charity. Bezdomovci jsou vypuzováni z městského prostoru. Veřejná moc od nich čistí celé čtvrti, aby se v nich mohli usazovat ti šťastnější. Rostoucí sociální segregace je stále více brána jako naprosto přirozený předpoklad stavební politiky. Jak si v této souvislosti nevzpomenout na Thiersovu řeč pronesenou ve francouzském parlamentu dne 24. května 1850: „Ti, které chceme vyloučit, to není lid, nýbrž pouhé množství (la multitude). Jde o konfuzní množství, o množství vagabundů, u kterých není známo ani bydliště, ani rodina. Nedokázali si pro své rodiny vytvořit žádný slušný azyl. Zákon má za úkol toto amorfní množství vzdálit od ostatních.“
Neměli bychom být překvapeni, až uslyšíme podobná slova od některého z českých poslanců zvolených za různé strany „slušných lidí“. Pokrok možná existuje. Regres však má dnes našlápnuto mnohem energičtěji. Nenápadné šíření nové chudoby je toho každodenním důkazem.
Autor je sociolog, podrobněji píše o nové chudobě v knize Tři sociální světy, která právě vychází.
Kresba Jiří Franta