Nabízíme letmý portrét spisovatelky s právnickým vzděláním, jejíž romány fungují jako umělecká, ale i politická výzva. Její poslední knihou je sbírka nemilosrdných publicistických textů a esejů.
Představme si, že v roce 2001 vydává některé renomované české nakladatelství román – debut neznámé české autorky. Té je v té době dvacet sedm let, studuje práva a Český literární institut, veřejnoprávní vysokou školu (mimochodem existovala už za bolševika, v nových poměrech však nebyla rozkulačena, nýbrž přestrukturována), kde se přednáší tvůrčí psaní a ke studiu se přijímá na základě talentových zkoušek, stejně jako na VŠUP nebo na AMU. Román je zároveň a) literárně brilantní, b) politicky brizantní – tematizuje mimo jiné důsledky války v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech (Češi mají přece už od dvacátých let 20. století s Jugoslávií nadstandardní vztahy) a jejich temné propojení s připravovaným rozšířením Evropské unie směrem na východ (to se ČR týká velmi aktuálně), c) společensky naléhavý (kokain v určitých profesních kruzích jako součást kariéry), d) má velký ohlas u kritiky i u čtenářů a e) autorka za něj obdrží několik cen.
Konec fikce. Sedmadvacetiletá autorka Juli Zeh debutuje v roce 2001 v nakladatelství Schöffling románem Orli a andělé (Adler und Engel, česky Odeon 2004), a vyměníme-li v předchozích odstavcích adjektivum český za německý, je to stručný popis jejího vstupu do literatury.
Spravedlnosti nelze dosáhnout
U německých nakladatelů (ne u všech) je už delší dobu zvykem uvádět na obálce hned pod titulem, že se jedná o román. Zda je to z důvodů marketingových či jiných, se můžeme jen domýšlet. Juli Zeh vydala v krátké době romány dva: Orli a andělé a Hráčský instinkt. Oba vyšly v českém překladu. Jsou značně rozsáhlé, v němčině mají kolem pěti set tiskových stran. Projevuje se v nich autorčina právnická erudice, a to jak v precizní schopnosti formulovat, tak obsahově. Mezi nimi, v roce 2002, vydala Juli Zeh ještě „subjektivní, takřka impresionistickou zprávu“ o své cestě po Bosně, jíž mínila ukázat lidem cestu do země, kde se sice na válku nezapomíná, ale živí žijí. Sama dílo doprovodila komentářem: „Většina lidí se domnívá, že to tam dnes vypadá jako koncem roku 1995. Většina toho, co se dnes o Bosně píše, je příšerný a samolibý žurnalismus.“
První román Orli a andělé, o němž byla řeč v úvodu, je také příběh lásky a závislosti vysoce postaveného právníka Maxe, který pracuje mimo jiné pro OSN, a dcery drogového bosse Jessie. Jeho výrazným tématem je otázka, zda uplatněním mezinárodního práva lze v současnosti nastolit spravedlnost. V interview po vydání románu v roce 2002 odpověděla Juli Zeh v souvislosti s tím na otázku, zda se domnívá, že mezinárodní právo znamená spravedlnost: „Dalo by se říct, že je to iluze. Nebo lépe řečeno utopie. Že spravedlnosti nelze dosáhnout, ale stojí za to o ni usilovat. I když to může být velmi frustrující. Válka v Afghánistánu je z hlediska mezinárodního práva těžko akceptovatelná. Ukazuje se, jak malý vliv má pokus o nastolení práva.“
V roce 2004 vyšel druhý mohutný román, jehož děj končí v červenci téhož roku, tedy víc než dva měsíce po odevzdání rukopisu do nakladatelství. Jeho název Spieltrieb je (skoro) novotvar, v němčině však naprosto srozumitelně utvořený jako další složeniny příbuzného druhu. Přesný překlad zní Hráčský pud (jako sexuální pud), s ohledem na další roviny díla byl zvolen název Hráčský instinkt (česky 2006, recenze v A2 č. 40/2006). Kniha má dva velmi mladé protagonisty, Adu, jíž je na počátku děje čtrnáct, a o tři roky mladšího Aleva – studenty drahého soukromého gymnázia v Bonnu. Jejich hlavním protihráčem je učitel Smutek, Polák, kterého polská policie vyvezla v době platnosti Jaruzelským vyhlášeného výjimečného stavu v Polsku do tehdejšího západního Berlína. Text tematizuje absenci jakýchkoli hodnot, o etických ani nemluvě, právě u generace zcela saturovaných, a tudíž znuděných náctiletých, narozených v druhé polovině osmdesátých let 20. století. Jestliže dobro a zlo neexistuje, zbývá jako životní princip hra. Stejně jako v Orlech a andělech i tady vystupuje právník, tentokrát soudkyně, a mezi řádky se opět vznáší otázka, zda aplikací práva, to jest zákonných norem, lze někdy dosáhnout spravedlnosti. Postava soudkyně se o to alespoň pokouší. Bohatě vrstvený děj, napínavé zvraty, otázky morálky a politiky na pozadí románu řadí Juli Zeh k výjimečným postavám německé literatury 21. století. Aniž bych chtěla srovnávat, podobné otázky – vztah práva a spravedlnosti –, ovšem na pozadí druhé světové války, románově zpracovávají jiní německojazyční autoři, o dvě generace starší Friedrich Dürrenmatt a o generaci starší Bernhard Schlink.
Na veřejnosti
Následující dvě nebeletristické „psí knihy“ prozrazují nejen autorčin zvláštně blízký vztah ke psům (jedním z protagonistů Orlů a andělů je pes jménem Jacques Chirac), ale znovu její kritické zkoumání současnosti a smysl pro humor. V úvodu Malého konverzačního lexikonu pro psy domácí vysvětluje pes Othello cíl slovníku – má pomoci psům pochopit jejich pány druhu homo sapiens. Abecedně řazená hesla slouží k základnímu pochopení světa lidí, v němž psi žijí. Například u hesla „vodítko“ čteme: „Obyčejná šňůra z umělé hmoty nebo kůže, kterou lze zakoupit za přemrštěné ceny ve specializovaných obchodech; homo sapiens ji upevňuje psu domácímu kolem krku, aby se jím nechal vést světem.“
Poslední publikovanou knihou Juli Zeh je sbírka esejů, z nichž většina byla uveřejněna v letech 2002–2005 v různých německých tištěných periodikách (Brigitte, Der Spiegel, Die Welt, Die Zeit). Autorka je pro knižní vydání upravila a rozdělila do pěti tematických okruhů: politika, společnost, právo, psaní, cestování. Každý oddíl uvozuje definice příslušného pojmu z Německého slovníku bratří Grimmů, což skýtá často překvapivou konfrontaci se současností. Název sbírky Auf dem Rasen. Kein Roman je třeba vysvětlit: slova auf dem Rasen (na trávníku) jsou součástí přisprostlé puberťácké průpovídky z autorčina dětství a odpovídající překlad knihy by zněl Na veřejnosti; podtitul Neromán vychází z výše zmíněné německé nakladatelské politiky. V knize představený typ publicistiky či esejistiky v českých médiích citelně chybí. Nejde v nich o zaujetí stanoviska pro něco nebo proti něčemu, a samozřejmě už vůbec ne v barvách nějakého předem daného ideologického, natož stranického přesvědčení. Jde o zkoumání skutečných problémů, jimiž žijeme, z neobvyklého, obohacujícího úhlu pohledu, neúplatně, nemilosrdně, s vtipem. Bez rezignace na trvalejší hodnoty.
V oddílu „psaní“ se z eseje Namazaná strana krajíce dozvídáme, že Juli Zeh psala už od sedmi let, popisovala kdejaký kus papíru dlouhými příběhy, ale vše tajně, domnívala se totiž, že žijící spisovatel je téměř oxymóron, protože její oblíbení autoři, už dávno mrtví, vykonávali vždy nějaké občanské zaměstnání. Právě když dokončuji tento portrét, mi nakladatelství Schöffling sděluje, že letos v srpnu vychází nový spisovatelčin román. Jmenuje se Schilf. Je to román detektivní, v němž dojde k únosu a vraždě. Cestou na skautský tábor je unesen desetiletý chlapec Liam. Únosci telefonicky po jeho otci, fyzikovi Sebastianovi, nežádají jako výkupné peníze, nýbrž chtějí, aby zabil jistého člověka. A zločin vraždy pak řeší komisař Schilf. Určitě se máme na co těšit.
Autorka je překladatelka.