Jsem obojživelník

Jako dospělá jste si za svůj literární jazyk zvolila němčinu, ne rodnou slovenštinu…

To nebyla volba. Já jsem svůj jazyk ztratila, emigrace byla jako smrt. A k němčině jsem se přiklonila z pudu sebezáchovy. Chtěla jsem důstojně žít – a důstojně žít pro mne znamenalo jen v jazyku. Rozešla jsem se s manželem, německým spisovatelem, ukradla jsem mu němčinu a pustila se v ní sama do psaní. Já jsem si svou němčinu postavila.

To je hezký obraz, někdo si v emigraci postaví dům, vy jste si vystavěla jazyk. Psala jste dřív také slovensky?

Na střední škole do časopisu, který jsme založily se spolužačkami. Ve Švýcarsku jsem německy začala psát nejprve pohádky pro dospělé.

Letos v březnu jste četla v Praze v Goethově institutu ze své knihy Die beste aller Welten – Nejlepší ze všech světů, která loni vyšla v německém nakladatelství. Zeptám se na to nejdůležitější pro spisovatele, na jazyk. Jaké to bylo pro vás jako pro Slovenku, číst německy v Praze?

Když jsem v roce 1968 odcházela z Československa, byla jsem v Praze poprvé. A teď to byl návrat do Prahy po čtyřiceti letech, kdy jsem prošla celý svět, nadto návrat s německým textem. To, že zdejší publikum zajímalo literární zpracování mého trenčínského dětství v cizím jazyce, který jsem se nejdřív musela naučit, se mi zdálo zázračné. A pochopila jsem, že moje země není jen Slovensko, ale skutečně Československo, a že tuto knihu i Češi vnímají jako svou minulost.

Na čtení jste řekla, že do němčiny vnášíte nové, slovanské prvky, a tak ji obohacujete. Já jsem tu knihu četla nejdřív ve slovenském překladu, který vyšel dřív než německý originál. A přestože nečtu ráda slovensky, ten překlad mě uchvátil. Spolupracovala jste na něm s Janou Cvikovou?

Jana Cviková to přeložila, já autorizovala. O některých věcech jsme diskutovaly, ale ona mě dokázala mnohdy přesvědčit o svém pojetí. Je na Slovensku jediná, které jako překladatelce důvěřuji a dovoluji jí překládat své věci. Lidé překlad přijali velmi dobře, říkali, že je to tak slovenské, že si neumějí představit, že jsem to napsala německy.

Německý originál a slovenský překlad mají každý jiný zvuk. Je vidět, jak je jazyk literárního díla důležitý. Myslím si, že i český překlad bude znít trochu jiným hlasem. Není pravda, že dílo překladem vždy něco ztrácí, to musím jako překladatelka zdůraznit. Dobrý překlad naopak vnáší do textu to jiné, co je vlastní cílovému jazyku. Teď vám položím možná provokativní otázku. Nejlepší ze všech světů má v německém vydání na obálce napsáno „román“. Považujete tuto knihu za román?

Jsou to miniatury, které spojuje monolog hlavní hrdinky. Román už dnes nemusí mít konvenční formu. Slovo román dalo na obálku nakladatelství spíš z komerčních důvodů. Pro mě je to próza. Pro Švýcary je svět reálného socialismu z konce padesátých let na Slovensku zcela exotický a já nikde nedávám návod, jak to číst a vnímat, takže se ozvaly kritické hlasy, že tam chybí struktura. Na Slovensku žádnou strukturu nikdo nepostrádal.

Přečetla jsem všechny německojazyčné recenze knihy. Byly pozitivní. Zarazily mě ale dvě z nich. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung začíná recenzent tím, že se v Německu málo rozlišuje, kdo z autorů je Slovák a kdo Čech, a že by chtěl tedy zdůraznit, že Josef Škvorecký je Slovák, i když bývá řazen k Čechům…

Zasmála jsem se a jeho recenzi nemůžu brát pochopitelně vážně.

V té druhé recenzi pro Deutschlandradio se mluví o padesátých letech jako o „junge Tschechoslowakei“, recenzent se zřejmě domnívá, že Československo vzniklo až po druhé světové válce. Jaké bylo přijetí knihy ve Švýcarsku, kde žijete?

Nečekala jsem velký zájem, tohle téma je jim vzdálené, ale nakonec mě odezva u Švýcarů příjemně překvapila. Politické pozadí pochopitelně neznají. Ale je to i příběh rodiny a v této rovině se s tím můžou identifikovat i mladí čtenáři. Ve školách, kde jsem měla čtení, dívky říkaly, že moje hrdinka má rozštěpený mozek na slova pro školu a slova pro rodinu. U nich že je to také tak, i když nejde o politiku. Po čtení v Německu, kdy bylo někdy hrobové ticho, mi posluchači říkali, že si netroufli smát se vzhledem k tomu, jakou jsem prožila tragédii. Že cítí, že je tam absurdita a humor, ale smát se nahlas se neodváží.

Ano, Němci berou německy psané knihy od autorů jiných národů jako exotiku. Považuji to za absurdní, máme tisíc let společnou, neměnnou hranici s Němci, přesto jako bychom žili na jiné planetě…

Vy Češi jste na tom ještě dobře. Aspoň se ví, že existuje Praha. Ale že existuje také Bratislava a Slováci, to mnohdy nevědí ani intelektuálové. Po čtení v Lipsku jeden novinář poté, co mě hodinu poslouchal, řekl, že by se mě rád zeptal na balkánskou literaturu.

Píšete eseje, reportáže a prózu. Jakým způsobem se ty žánry spolu potýkají, stýkají, doplňují?

Já jsem ve všem obojživelník. Moje reportáže jsou literární, vznikají na základě objektivních událostí, ale vkládám do nich svůj subjektivní pohled. A v próze jsou zase základem skutečné události, které okřesávám tak, že je komprimuji a povznáším nad realitu. Mísím styly. Holčička v mé próze, to je slovanský citový prvek, ale jazyk, němčina, to je rozumové, to je intelekt.

Jedním z vašich důležitých témat je muž a žena, vnímám je i ve zmiňované próze. Jak vidíte postavení žen ve Švýcarsku, na Slovensku, eventuálně v českých zemích?

V knize ukazuji tradiční stereotypy na Slovensku v době mého dětství. Tam nebylo mezi ženami a muži partnerství. Ve Švýcarsku, když jsem tam přišla, ženy nejenže neměly volební právo, ale ony i mlčely. Mlčely i na univerzitě, kde jich bylo málo. Nepřišla jsem z divočiny do ráje, jak si mnozí Švýcaři mysleli. Postupně se to začalo měnit, sílilo ženské hnutí, ale pořád to nebylo jako tady, nebyly školky, jesle. Vdala jsem se za německého spisovatele a měla jsem představu modelu intelektuálního partnerství J.-P. Sartra a Simone de Beauvoir, myslela jsem, že budeme oba psát, ale to nešlo, tak jsme se rozešli. Já nakonec měla děti i psaní, ale společnost mi nepomáhala, to vůbec ne. Bylo to těžké.

Pro mě je Švýcarsko země paradoxů. Od druhé poloviny 19. století mohly na švýcarských vysokých školách studovat ženy z celé Evropy jako řádné posluchačky, a přitom švýcarské ženy neměly volební právo až do sedmdesátých let 20. století…

V některých švýcarských kantonech donedávna neměly ženy kantonální volební právo, protože muži hlasovali proti tomu. To bylo porušování lidských práv. Dnes je to celkově lepší, ale když jsem přišla, byla to doba temna, uzavřená společnost. I emocionalita se brala jako něco neslušného, jako projev nezralé osobnosti. Ale já jsem se potlačování citu nehodlala přizpůsobit. Mohla jsem si to ve svobodném povolání dovolit. Je známka slabosti, když nějaká země očekává, že se příchozí zcela přizpůsobí jejich životu a popřou sami sebe. Dnes má každý třetí občan ve městech migrantskou minulost, Švýcarsko je mnohem snášenlivější, když dokáže integrovat takovou směs kultur. Právě píšu novou knihu o emigraci a nebude jen o mé zkušenosti.

Nelze nepomyslet na slavnou řeč Friedricha Dürrenmatta Švýcarsko jako vězení, kterou pronesl krátce před smrtí. Mluví v ní o švýcarských občanech jako o dozorcích, kteří hlídají sami sebe…

Ano, takové tendence byly silné, ale dnešní generace už je jiná, přestože mentalita kontroly nevymřela. Kritický pohled na zemi, kde už dlouho žiju, neznamená, že tam nežiju ráda.

V Nejlepším ze všech světů pro mě byla jednou z nejsilnějších pasáží ta, v níž matka jasně říká, že syn je pro ni důležitější než dcera. A nakonec se obrací k dceři: Počkej, až ty budeš mít syna. Klasický patriarchální model. Vy máte dva dnes už dospělé syny…

Zatím mohu soudit, že jsem svým synům dala pocit, že mohou mít jako partnerku silnou osobnost, ne poslušnou putičku.

Jaký máte vztah k češtině?

Čeština byla můj první cizí jazyk, dá-li se to tak říct. Zůstal pro mě jazykem poezie. Četla jsem česky, překladů světové literatury ve slovenštině bylo málo. Když matka recitovala básně, tak česky. Představovala jsem si, že je to jazyk, kterým se píšou básně. Hovorovou češtinu jsem neslyšela. První moje literární pokusy byly tedy logicky v češtině. Pro mě to byl jazyk literární, vznešený. Dodnes je pro mě čeština blízký jazyk, ale nehovořím jím. Rozdělení Československa jsem vnímala, jako by mi rozřezávali srdce, nejen kvůli jazyku, ale celkové blízkosti. Dnes si myslím, že rozdělení bylo správné. Cítím v Česku něhu, mluvím tu slovensky a mám pocit, že jsem vítaná. Už teď cítím, že až moje knížka vyjde česky, bude mít jiného ducha a moje hrdinka bude česká. Takovou sílu má jazyk.