Kniha pro někoho jiného

Křehká epická kostra románu Zjasněná noc Libuše Moníkové zachycuje návrat Leonory Marty, slavné choreografky a tanečnice, do rodné vlasti. Její cesta z Německa do Prahy, původně zamýšlená jako lehce prodloužená zastávka během turné, vytváří prostor pro mnohá srovnání porevoluční metropole a života jejích obyvatel se stavem před dvaceti lety, kdy Marty město i republiku opustila. Samotářská umělkyně (jejíž iniciály korespondují s autorčinými) nosí v hlavě zakonzervovaný obraz domova svého mládí. A ač rozhodně není idylický, přesto dochází k rozčarování aktuálním stavem. Emigrantka nachází společnost, která se v nové svobodné epoše ještě neumí pohybovat, pomíjí kulturní a základní estetické hodnoty a úprkem běží vstříc kašírovaným lákadlům svobodného světa a trhu, aniž by chránila vlastní identitu. „I to je má zem.“

Janáček, Riefenstahlová a kapr

Každá situace, zaslechnutý zvuk nebo znovuobjevený výhled slouží v textu za záminku k vloženému vyprávění. Kromě popisu zmizelých i právě deformovaných míst vypravěčka vtahuje do hry vzdálené si příběhy – na malé ploše převypráví osud Viktorky, události kolem odchodu sovětských vojsk ze země, dobytí palestinské pevnosti Masada, libreto Janáčkovy Věci Makropulos, uměleckou dráhu Leni Riefenstahlové, historii prvních pražských divadel i dětské vzpomínky na přípravu vánočního kapra. Defilují tu desítky nesourodých epizod, které až s odstupem dozrávají v homogenní tvar. Vypravěčka čtenáře vodí zdánlivě Prahou, především pak ale svou myslí, rozpolcenou mezi silně vlastenecké cítění a chladný odstup emigranta, který ironicky komentuje a přehodnocuje.

Dějová linie druhé části knihy je konkrétnější. Leonora Marty, stále obklopená arzenálem svých příběhů, se seznamuje se sudetským Němcem a proti své vůli spojuje pádem z nábřeží do Vltavy svůj osud na určitý čas s jeho. I on má své příběhy. Improvizovaným pokusem o soužití testují, jsou-li krystalické mřížky jejich příběhového materiálu alespoň částečně kompatibilní. Mohou vůbec vytvořit nějakou vazbu, nebo se vzájemně prostoupí a minou, aniž by jeden druhého skutečně potkali? A lze přizvat k pomoci alespoň tělo, nebo se i ono vzepře – zápalem plic?

Dárek do ciziny

Zjasněná noc, primárně určená německy mluvícímu publiku, nabývá v určitých okamžicích poněkud ambivalentní platnost pro čtenáře tuzemského. Autorka nepředpokládá znalost reálií české geografie, historie, politické situace ani národní literatury. Některé pasáže tak logicky pro českého čtenáře nevyznívají objevně ani naléhavě. Tlumočené příběhy neusilují o netypické, novátorské podání, jazyk je jednoduchý, spíš strohý, informační. A tak stránku a půl dlouhý popis Viktorčiny tragické lásky asi čtenáře, který příběh sál už s mateřským mlékem, příliš nenadchne. Totéž by se dalo říct o nejedné vzpomínce na atributy života v socialistickém státě – spartakiády a fronty na banány se v domácím kontextu staly již klišé. Samozřejmě, těžko to textu zazlívat. Nejednou však při četbě může blesknout hlavou, že je Zjasněná noc vynikající kniha, jen možná pro někoho jiného. A snad se zrodí předsevzetí, že příště jako dárek do ciziny nepovezu Švejka, Kunderu ani objemnou pragensii, ale Moníkovou.

Z konečné perspektivy se všechny drobné příběhy a úvahy románu slévají v jediné řečiště úpěnlivé snahy o sdílení konkrétního osudu. Částečně národního, místního, částečně dobového, podstatným dílem ovšem zcela individuálního. V pozadí snad stojí otázka, jak jinak smysluplně vykreslit postavu než převyprávět základní příběhy formující její osobnost. Jak jinak pochopit myšlení sociální skupiny, národa, epochy než skrze myriá­du všedních epizod, folklorních vyprávění, výhledů do kraje, melodií… Tak jako tanečnice Leonora Marty vyjadřuje svůj vnitřní svět pohybem, zahrnuje Libuše Moníková za stejným účelem čtenáře záplavou narativních miniatur.

„Kolektivní paměť natrvalo neexistuje, jen kolektivní zapomění.“ Jak tedy udržet kontinuitu, uchovat vzpomínky, genia loci, jak předejít rozpadu minulosti i svého vlastního já? A především – jak vyjít ze své samoty? Nejsme-li nic než shluk drobných příběhů, zbývá jediná možnost. Vyprávět si je.

Autorka je prozaička na mateřské dovolené.