Zmizet k moři

Druhou knihu Petry Soukupové tvoří tři samostatné texty. Jsou úzce propojeny tematicky, způsobem vyprávění, pracují s obdobnými motivy a všechny jsou podány úsečným, nezdobným jazykem. Jedná se o příběhy obyčejných rodin, vhledy do domácností, jejichž fungování sice není nestandardní, ale pod autorčinou lupou přesto přízračné. Prožívané situace i jejich podhoubí, tedy dlouhodobá pnutí, dávná zranění, křivdy, zásahy osudu i nechápavých nejbližších, jsou střídavě rozkrývány různými postavami. Velký důraz je položen na vnímání z dětské perspektivy, které rozehrává jak možnost přímočarého objektivního svědectví, tak odhalení procesu bolestivé deformace právě prožívaným. Děti svou existenční připoutaností k domovu navíc nejlépe ilustrují nesplnitelnost univerzálního přání všech protagonistů knihy, zmizet.

Věrolomní sourozenci, zlomyslné děti

Povídky stále znovu tematizují pocit křivdy. Děti, rodiče, prarodiče, ti všichni to se svými blízkými myslí dobře, jenže nejsou schopni vyjít za hranice vlastního pohledu na situaci, vcítit se, vzdát se své představy dobra. A tak otcové své děti vysokým očekáváním nemotivují, ale frustrují, občasným zájmem je nerozvíjejí, ale pokřivují. Babičky svou péčí neochraňují, ale ohrožují a matky, vykreslené v kontrastu k otcům alespoň jako citlivé reflektující bytosti, to nezachrání, protože nejprve dlouho kalkulují a nakonec rezignují. Výraznou linku každého příběhu tvoří vynalézavě propracovaná sourozenecká dvojice, vždy velmi otevřeně nenávistná. Faktory, které se mezi sourozence stavějí (rodič preferuje jedno z dětí, různí otcové, odlišné povahy), vyvolávají potyčky, bitvy a války. Utržená zranění se prohlubují v nezhojitelné rány, jež poznamenávají jednání až do dospělosti.

V jistém zobecnění by se dalo říct, že čím těsnější a angažovanější vztahy postavy prožívají, tím zřetelněji nakonec vysvítá jejich opuštěnost a hluboké nepochopení. Děti pak nedostatek porozumění kompenzují únikovými metodami – stáhnutím se (fixace na zvíře, kolo), pohlcením kreativní nebo mechanickou činností (vystřihování, lepení modelů), realizací v jiném sociálním okruhu (romská komunita) nebo prostě jen cílenou zlomyslností. Katalyzátorem rodinných disonancí se často stává tragická nehoda, na malé ploše textů snad až příliš často, což vytváří neladný kontrast k promyšlené drobnokresbě vztahů.

Inventura v cizím bahně

Jazyk Soukupové, tolik oceňovaný už u debutu K moři, zůstává stejný i ve Zmizet – jednoduchý až strohý, přímočarý, popisný. Svou lapidárností podtrhuje nezúčastněnost vypravěče, emocionální distanci od příběhu, často silně jímavého. Jazyk setrvá neproměnný v celé próze, a to i tam, kde vypravěč mění svou identitu, což dokládá určitou zmatenost ohledně jeho role. V textech se vypravěčská perspektiva mění často, příběh nazíráme střídavě z pohledu různých postav, přičemž ve dvou prvních povídkách promlouvají dominantně postavy malých chlapců v ich-formě. To jim sice přidává na naléhavosti, nicméně v jejich pásmu působí rušivě občasné zmínky o pohnutkách či pocitech jiné postavy, které se najednou vynořují jakoby z jiného světa kdesi za textem. Ano, autorka je nejsilnější tam, kde detailem nebo banální situací zhmotní jádro určitého vztahového problému tím, že suše zkonstatuje, jak jednotliví aktéři odlišně interpretují slova a jednání druhého. Tomuto zmnožení perspektiv ale užitá ich-forma nepřeje a těžko se s ním kloubí. Problematické je také užívání nespisovných tvarů, které není příliš koherentní, což ruší čtenářovu pozornost.

Povídky nemají jasné časové ohraničení, netvoří uzavřené epizody s podrobným úvodem a závěrem, jde spíš o postupné rozkrývání, inventuru na cizí půdě, kde díky nalézaným předmětům odhalujeme příběh původních majitelů – místy mlhavě, tušeně, jindy překvapivě ostře. Zatímco puzzle minulosti, tušené zásluhou četných náznaků, do sebe nakonec spolehlivě zapadnou, o přítomnosti či pokračování příběhu se mnoho nedozvíme. Nejde jen o klasické otevřené konce, v textech zřetelně chybí jakýkoli katarzní moment, přesah, zobecnění. V tom se Zmizet podobá rozhodně víc případovým studiím z pera rodinného terapeuta než jasnozřivým povídkovým epifaniím joyceovského typu, jejichž vertikální rozměr tu, jistě záměrně, ale při delším čtení snad přece jen trochu chybí. Veškerá fakta odkazují dovnitř do příběhu samotného a v jeho rámci pokaždé dolů, níž, dokud si ústa zhluboka neloknou bahna bezvýchodnosti.

Zase obezita?

Prokreslené charaktery s překvapivě sofistikovanou psychologií, jazyk oproštěný od metafor, příběhy bez výraznějšího přesahu, rezignující na zobecnění, to všechno tvoří osobitou poetiku Petry Soukupové. Za cenu ztráty určité lehkosti a sevřenosti v druhé knize doširoka rozehrála, co předestřela v prvotině K moři, nicméně nelze popřít, že se v určitých momentech nevyhnula recyklaci. Zatímco samotné téma spletitosti rodinných interakcí snese jistě bezpočet zpracování, v oblasti motivů a jazyka začíná docházet k výraznějšímu překrývání (původ problému vždy v otci, motivy obezity, upnutí se ke zvířeti, fobie z masa, které není vidět). Poslední příběh knihy, přestože formálně asi nejpropracovanější, už proto přestává táhnout. Kýžený posun od první knihy také nezajistily barevné obrazové dokumenty, podtrhující hodnověrnost příběhů (pohlednice, parte, svatební oznámení ad.), které nepřinášejí žádnou novou informaci, a jako vizuálně nezajímavé tedy postrádají význam.

Je dost možné, že v sebraných spisech Petry Soukupové bude jednou vycházet K moři a Zmizet společně, čtyři příběhy tvořící jeden cyklus. Ten další bude vyžadovat něco nového, rozhodně ho ale můžeme s autorčiným vypravěčským talentem očekávat.

Autorka je prozaička na mateřské dovolené.