Proč mizí přírodní bohatství a nejsme schopni předejít devastaci planety, máme-li v rukou ohromné technické možnosti? Není právě tím dáno zoufalé počínání člověka?
Na případu Mexico City, jednoho z největších měst světa, lze demonstrovat v malém to, co provádíme s planetou, když nerespektujeme limity místa pro život. Jak uvedl Milan Vodička v MFD v roce 1999: „Mexico City se propadá, a to rychlostí devět metrů za století. Jsou roky, kdy klesne až o půl metru.“ Důvod? Dvacetimilionové město je obětí své vlastní váhy a spotřeby vody.
Mexico City leží sice nad obrovským rezervoárem vody v podzemní pánvi, ale její spotřeba je větší než doplnění deficitu, a tak se město propadá. Propadá se tím hlouběji, čím více je ve městě lidí. Pokles je urychlen i tím, že sesuvy trhají vodovodní potrubí – vodárny uvádějí 40 tisíc havárií ročně. Čím více praská potrubí, tím více se město propadá a spotřeba vody stoupá. „Náš základní problém je koncentrace lidí, průmyslu a moci na jediném místě,“ řekl ředitel odboru veřejných prací Cesar Buenrostro. Popsal tak naprosto přesně většinu prvků způsobujících globální problémy.
Globální problémy u vás doma
Narušení planetární rovnováhy člověkem označujeme jako globální problém. Jde zejména o změny klimatu, destrukci ozonosféry, ničení moří. Většina z nás si v běžném životním shonu řekne: „A co já s tím, vždyť to jako jednotlivec nemohu ovlivnit.“ Takzvané globální problémy ale vznikají z milionů drobných událostí a činností, které většina z nás denně provozuje. Každý další metr asfaltu a betonu, každá další nová budova na „zelené louce“, každé vyjetí automobilu jsou ekologické hříchy. Jen málo lidí si tento fakt dokáže přiznat. Ve svém součtu se ale tyto individuální hříchy dají přirovnat ke gigantickému vysavači odsávajícímu život, byť jen třeba zmenšením plochy přírody.
Zavezete si podmáčenou louku v rohu své zahrady u potoka stavební sutí, aby vám tam nešla voda. Vysušením kusu krajiny jste ale zároveň podpořili globální oteplování, ačkoliv máte za to, že jste zahradu zkultivovali, a můžete se odvolávat na právo svobodně nakládat se svým majetkem. Málokdo si uvědomuje, že křoviska a kopřivy se spoustou rozmanitých tvorů slouží jako zelená chladnička. Svůj díl přírody raději vidíme jako rovný zelený pažit, denně drcený sekačkami oteplujícími planetu, s biologickou rozmanitostí blížící se asfaltu a cizokrajnými tújemi kolem. Tuhle chemií pohnojíme, aby rostla, tu o kus dál zabijeme. A samozřejmě bazén, nejlépe z betonu či plastů. Idylu dokresluje soška čápa. Sádrová příroda se nehýbe, neruší, nekálí, a přitom přírodu připomíná. Skoro každý si asi myslí, že troška plastů spálených v kotli nevadí. Že odpadní vody z vaší čistírny, nezhasnuté světlo, zbytečně puštěný motor auta lze přehlížet. Příroda ale globálně sčítá a neodpouští.
Za globálními problémy stojí využívání běžných vynálezů, které jsou pro civilizaci obecně nezpochybňovaným přínosem. Kupříkladu žárovka. Uhlím rozsvěcovaná žárovka je v naší zemi stále ještě symbolem moderního bydlení, opravdovým přínosem může být ale jen žárovka využívající sluneční energii. Je jasné, že ekologická stopa běžných žárovek je obrovská a v masovém měřítku trvale neudržitelná, neboť je složená z uhelných dolů a obrovského mraku automobilových spalin vzniklého při rekultivaci. Kdo si to však při stisku vypínače uvědomí? Další globální ničitel je například splachovací záchod, a jak každý ví, na předním místě letadlo a automobil.
Drobné kroky
Je třeba změnit myšlení, zbavit se mýtu o možnosti neomezeného růstu, ozelenit ekonomiku i vzdělávání a odpustit část dluhu rozvojovým zemím. Politici by měli prosazovat snižování spotřeby a zpoplatnit znečišťování prostředí. Například londýnský starosta Ken Livingston zavedl poplatky pro vjezd do London City. Nyní rozšiřuje zóny s nízkými emisemi, kde jsou zpoplatněna těžká vozidla, a plánuje rozšířit mýto i na další „špinavá“ vozidla, nesplňující emisní standardy Euro III a IV. Za vjezd na den budou muset řidiči zaplatit 200 liber. Pokud nezaplatí včas, čeká je pokuta 1000 liber. Jde o tlak na modernizaci vozového parku, který sníží znečištění ovzduší města. V Bělorusku a v Kanadě platí zákon, který zakazuje stojícím vozidlům mít zapnutý motor.
Tyto kroky urychlují změnu životního stylu. Strhnout masy mohou pokrokové celebrity, ukazující své ekodomácnosti nebo kupující pralesy, aby je vlastnictvím chránily před pilami nadnárodních korporací. Lidé si začínají uvědomovat, že planeta má stejně jako jejich zahrádka, ves či město své ekologické limity. Stále více lidí se vydává cestou individuální odpovědnosti, protože ta je možná jedním z hlavních klíčů k řešení dalšího osudu lidstva.
Autor je profesionální ochránce přírody.