Přestože prioritou v boji se suchem by měla být náprava zemědělství, říční sítě a krajiny, vládní politika se umanutě soustředí na výstavbu přehrad. Ty ale kromě bezpečnostních rizik i drastických ekologických dopadů způsobují nespravedlivý přístup k vodě a jejímu přerozdělování.
Co vrátí vodu do podzemí i řek, když to nebudou přehrady? Jedině ekologické postupy zádrže vody v celé ploše krajiny, které jsou zároveň typickou ukázkou strategie spravedlivé vůči lidem i vodě. Nové přehrady jsou oproti tomu jen šikovným tunelem státní kasy.
Řešme příčiny sucha
Vládní program boje proti suchu obsahuje řadu dobrých myšlenek. Například klíčový bod, že je nutné zvýšit zádrž vody v krajině. Nelze ovšem souhlasit s tím, že se většina boje se suchem ztotožní pouze se stavbou megalomanských přehrad za stovky miliard korun. Ve výsledku by to znamenalo drtivé okleštění krajinné ekologie a šetrného zemědělství, protože se potřebné peníze utopí v betonu. Krom nápravy říční sítě, obnovy mokřadů, rybníků či polderů, je potřeba zejména změnit způsob zemědělství. S tím souvisí i nutnost snížit odvodnění krajiny melioracemi všude, kde to půjde. Oprášit desetiletí odmítané přehrady je špatný vtip. Příčiny sucha se tím neřeší, je to pouze špatný pokus o řešení následků.
I v Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod ministerstva zemědělství a životního prostředí z roku 2011 se uvádí, že o přehradách se uvažuje až na posledním místě „po vyčerpání všech jiných možností akumulace vody, kdy dopad klimatické změny nepůjde řešit jinými prostředky nebo tyto budou neúměrně drahé“. I když se citace ve vládním materiálu objevuje, de facto se s ní nepracuje. Místo toho vláda dokonce překotně schvaluje výstavbu čtyř nových přehrad. Betonová lobby tak na svých záměrech (nejen v případě vodní nádrže Pěčín) nemusí nic měnit, jen akcentuje jiný účel než v minulých desetiletích a její řešení trochu „zezelená“.
Vládní experti navíc navrhují umělou infiltraci niv podél řek pomocí studňových vrtů, čímž může dojít k drastickému snížení průtočnosti v řece nebo i ke znečištění podzemní vody. Nechybí ani energeticky náročné přečerpávání z dolní části povodí na horní. Kam se poděl rozum, ekologie, ekonomika? Vládní expertiza vychází z mylné teze, že sucho způsobuje výlučně změna klimatu, kterou pokládá za neovlivnitelný globální vliv. Globální je ale vždy utvářeno lokálním. Proto platí, že příčinou lokálního sucha je sice i změna globálního klimatu, ale svůj díl lokální viny nese také každý z nás. A proto můžeme sucho na lokální úrovni výrazně omezit a tím přispět k celkovému zlepšení.
Co jsme provedli s krajinou? Zabili jsme půdu špatným zemědělstvím: obrovskými lány, orbou, chemií namísto organických hnojiv a neustálým ježděním čím dál těžší technikou. Mrtvá půda nezadržuje skoro žádnou vodu. To je pravá příčina sucha. Máme stále špatnou skladbu dřevin v lesích (rovněž smrkové monokultury moc vody nezadržují), vysušené nivy, betonem zničené řeky a potoky. Louky a pole jsme dorazili vysušením pomocí melioračních trub, zasypali jsme mokřady, zbytečně kácíme stromy a málo jich sázíme, provádíme asfaltizaci krajiny a zároveň příliš stavíme na „zelené louce“, namísto abychom využívali starých objektů a již zničených ploch. Tím vším jsme zneškodnili malý vodní oběh v krajině, v níž skoro každý den pršelo. Vládní experti nepočítají s obnovou místních dešťů, přitom jde o triviální ekologickou násobilku. Podle nich je třeba čekat na srážky (mnohdy přívalové) z moře.
Revoluce v zemědělství
Naší největší „přehradou“ může být zemědělská půda. V České republice je odvodněno systematickou drenáží cca pětadvacet procent plochy polí a luk. To je přes jeden milion hektarů půdy, která je trvale vysušována více než zbytek, což dramaticky urychluje vysychání celé krajiny. Taková situace zákonitě přináší sucho i bez klimatické změny.
Kolik vody tedy může zadržet zemědělská půda v Česku? Zdravá půda zadrží až 400 litrů na m2. Celková plocha zemědělské půdy je 4,3 milionu hektarů. Připomeňme, že v Česku se jeden centimetr půdy tvoří stovky až tisíce let a při jedné erozní události se mnohdy odplaví až několik desítek centimetrů půdy, čímž dále snižujeme retenční schopnost krajiny. Například v rozlehlých územích jižní Moravy je ornice již odplavená a zemědělci hospodaří na půdotvorném substrátu, tedy na výchozím materiálu, z něhož půda vzniká.
Umírněně předpokládejme, že minimálně polovina půdy v Česku je poškozena odvodněním, utužením nebo obojím. Tato půda prakticky nepojímá žádnou vodu. Pokud by to zemědělci napravili, rázem získáme šest miliard m3 vody, přičemž například v největší nádrži Orlík je 716,5 milionu m³. Jen toto opatření by tedy stačilo zadržet vodu o objemu zhruba 8,5krát větším než naše největší přehrada. Tolik skloňovaná údolní nádrž Pěčín by se do tohoto objemu vešla 93krát.
Obrovskou přidanou hodnotou by bylo zdravé zemědělství, zvětšení výnosů, zdravá krajina, zdravé potraviny, zdraví lidé i příroda a více vody rovnoměrně a spravedlivě dělené po celé republice. Zároveň by se snížilo oteplení krajiny, neboť půda s vodou ochlazuje. Zvýšily by se průtoky, zlepšily by se parametry pro čištění odpadních vod, bylo by více vody ve studních, což by vedlo k nárůstu počtů i pestrosti zvěře a rostlin a k úbytku chemie v půdě, a v neposlední řadě by se tak eliminovaly ničivé účinky povodní. Půdní eroze by se snížila na minimum, a tím i zanášení toků (boj proti nánosům v řekách rovněž trvale vysává státní rozpočet). Předpokládejme, že tou důležitou změnou bude bezorebné zemědělství, které spotřebuje až o padesát procent méně ropy a chemie a má o třetinu vyšší výnosy. Jde zároveň o ohromné výhody v boji s klimatickou změnou.
Co vláda nevidí
Za sucho může významně také vysušení niv. Z částí řek jsme totiž udělali hluboké a široké odvodňovací kanály z betonu, které trvale vysušují okolní nivu a umocňují intenzitu záplav. Uměle upravené toky dosahují až 54 procent říční sítě a neúnavně vytvářejí sucho. Namísto nových přehrad tudíž potřebujeme revitalizaci říčních systémů, tedy návrat toků do stavu blízkého přírodě, což znovu nasytí vodou obrovské plochy okolí řek. Překvapivě jde o starý vládní program, který ovšem kvůli administrativní neprůchodnosti zaostává za harmonogramem přibližně o jedno století. I proto máme nyní sucho.
Jak je možné, že vládní komise předpokládá, že sucho nelze zvládnout jinak než technokraticky? Stojí za tím lobbisté, nebo snad absence nezávislých expertů? Kdo si dnes vzpomene, že před patnácti lety chtěla betonová lobby dokonce dalších dvě stě přehrad? Po oprávněném odporu veřejnosti, ekologů i starostů z plánu zbylo „jen“ 64 přehrad. Správné řešení sucha je sice ve vládní analýze obsaženo, ale vláda je nevidí. A proto hodlá aktuálně podpořit výstavbu čtyř přehrad, přičemž pouze Pěčín vyjde stát až na jedenáct miliard korun.
Je ekonomicky paradoxní, že potřebná revoluce v zemědělství, která zahrnuje obnovu kyprosti půdy a návrat půdního života, by dokonce prostředky zřejmě ušetřila. Spolu s návratem řek a jejich niv k přirozenému stavu dosáhneme násobně větší zádrže vody, než představují plány na přehrady, a utratíme mnohem méně peněz. Nezničíme přitom žádnou přírodu, ani domy, ani lesy. Množství biotopů naopak obnovíme. A za vhodný přístup k půdě by následně zemědělci mohli dostat úlevu od státu, protože udržují správný vodní režim v krajině. Toky, nivy, stejně jako zemědělská půda, představují kapitál, který společnosti zcela unikl. Podle pravidla, co je zadarmo, tím se plýtvá. Jde o takzvané ekosystémové služby, přičemž zádrž vody je jen jednou z nich. Jejich cenu nelze prakticky ani vyčíslit.
Jednou možná budeme dál. Pak to bude vypadat jako na americkém toku Elwha River, kde se nejen kvůli obnově tahu lososů rozebírají betonové hráze. Jedna z minulých českých vlád se sice v rámci sjednocení postupu s legislativou EU zavázala, že do roku 2025 budou na všech českých lososových vodách odstraněny migrační překážky, ale v současnosti to spíše vypadá, že ryby budou přes hráze jezdit výtahem.
Pokud bereme klimatickou změnu vážně, pak těžko můžeme stavět obrovské nádrže, které produkují jeden z nejhorších skleníkových plynů – metan. Nemluvě o tom, že budoucí záplava často zničí lesy a louky, jež jsou neocenitelnou přírodní chladničkou. Vláda by proto měla vždy hledat řešení, které hájí již dané veřejné zájmy. Jen stavba přehrady u Pěčína je v rozporu minimálně se třemi českými zákony a také s unijním systémem ochrany přírody. Ostatní přehrady na tom budou podobně. Jsou totiž brzdou skutečně systémové strategie, která je výhodná nejen pro přírodu a zemědělství, ale i pro lidi.
Autor je ekolog a předseda spolku Živá voda, založeného v roce 2005 pro urychlení návratu vody do krajiny.