Uplynulo již neuvěřitelných dvanáct let od vydání prvního svazku Sporu o smysl českých dějin (Torst 1995), shrnujícího diskuse o české otázce z let 1895–1938. Nedávno vydaný druhý díl přináší další desítky statí českých intelektuálů.
Zatímco v prvním svazku Sporu o smysl českých dějin dominovali diskusím profesionální historici (s pochopitelnou výjimkou Masaryka), ve svazku druhém to zdaleka tak patrné není, třebaže jmen historiků zde figuruje řada.
Bylo by chybné považovat tento spor za pouhou avantýru intelektuálů a univerzitních učenců. Smysl českých dějin se dotýká každodenního života všech lidí. Ze školních lavic jsme si odnesli jasné přesvědčení o vývojových liniích české historie, které zformuloval F. Palacký, rozvinul T. G. Masaryk, zpopularizoval A. Jirásek a potřebám komunistického režimu přizpůsobil Z. Nejedlý. Třebaže snad středověký boj mezi bytostným slovanským demokratismem a germánským aristokratismem se již v učebnicích nevyskytuje, husitství jako doba herojská, pobělohorská doba jako temno a úsvit nové doby v podobě národního obrození jsou přetrvávající strukturou vyprávění českých dějin. V tomto případě vůbec nejde o to, že důkladnější studium pramenů problém smyslu dějin jednou provždy vyřeší, protože se jedná o otázku hodnotovou. Zmíněná masarykovská linie je skutečně spíše zakladatelským mýtem novodobého českého národa než jejich vědeckou interpretací (s. 9). Ve svém historickém povědomí zřejmě každý z nás ví, co jsou klíčové události českých dějin. Nicméně se vtírá otázka, proč v nekonečném množství událostí má být právě ta či ona událost považována za „klíčovou“. Tím se dostáváme nejen k fundamentálnímu sporu celých generací historiků o povahu jejich vědy, nýbrž i k otázce naší vlastní identity. Proto editor hovoří o symbolických centrech historické paměti jakožto konstruovaných obrazech centrálních událostí dějin (s. 10). Jinde pak v tomto směru výstižně napsal: „Nejde tedy jen o to, že se v obrazech dějin jedná o kulturní konstrukce, které vznikají mimo obor a bez poznávacího zájmu, mnohdy dokonce se záměrem manipulačním, ale také o to, že tyto konstrukce jsou vnímány jako objektivní pravda.“ (Dějiny a smysl, Praha 1995, s. 14) Právě v této základní problematizaci zažitých historických „pravd“ můžeme spatřovat hlavní užitek knihy pro širší, nikoli jen odbornou čtenářskou obec.
Kniha je opatřena zasvěceným komentářem, kde editor shrnuje myšlenkové trendy a v krátkosti seznamuje s obsahem jednotlivých statí. V návaznosti na stať B. Komárkové v těchto diskusích můžeme rozlišit, byť značně schematicky, tři základní myšlenkové proudy sporu (viz s. 482–485). První proud je spojen právě s Palackým a Masarykem, kteří zkonstruovali diskontinuitní linii českých dějin, v níž moderní český národ navazuje na svou reformační tradici. Druhý proud představuje Masarykův oponent, historik J. Pekař, který jednak odmítl pokrokovou linii v dějinách a jednak postavil proti diskontinuitě kontinuitu národní ideje, resp. národní sebezáchovy. „Kde Masaryk volá národ, aby po staletích zvedl znovu korouhev božích bojovníků pro úkoly nové doby, pohlíží Pekař smířeně na idylu české krajiny ozdobené barokními věžemi.“ (s. 484) Tím se dostáváme k proudu třetímu, katolickému. V tomto případě byla na místo husitství jakožto vrcholu českých dějin postavena epocha Karla IV., čímž i rekatolizace po Bílé hoře ztrácí svou, dodnes hluboce zažitou negativní konotaci.
Druhý svazek končí v roce 1989 a nezdá se příliš pravděpodobné, že bychom se v dohledné době dočkali svazku třetího, třebaže kladené otázky zdaleka nejsou zodpovězeny (a s ohledem na svou povahu ani nikdy definitivně zodpovězeny být nemohou). Problém spočívá spíše v tom, že polistopadová historiografie je nesmírně chudá na konceptuální kontroverze tohoto typu.
Editor knihy, jako je tato, může být vždy obviněn z arbitrárního výběru textů (mohl například zařadit některé extravagantní texty z éry Protektorátu, jako byl Český mýtus E. Vajtauera). Nicméně jeho výběr lze považovat za reprezentativní a případné chybějící články tohoto sporu jsou stručně zmíněny v úvodu a v plné citaci pak v závěrečném seznamu literatury. Praktický význam publikace spočívá rovněž v tom, že řada ve vědě i publicistice často citovaných prací, které jsou však mnohdy těžko dostupné, se zde dočkala svého opětovného otištění. Mnohdy se totiž jedná o statě vydané v novinách anebo publikované pouze v samizdatu. Kdo by měl zájem proniknout hlouběji do problematiky, aniž by se chtěl vrhnout do studia originálních textů, nechť sáhne po citované Havelkově knize Dějiny a smysl, kde se o posunech české otázky v posledním století dočte více.
Autor je historik a právník.
Miloš Havelka (ed.): Spor o smysl českých dějin 2, 1938–1989. Posuny a akcenty české otázky.
Torst, Praha 2006, 723 stran.