Každodennost Přemyslovců

Přestože k výčtu Žemličkových „přemyslovských“ knižních titulů je potřeba prstů obou rukou, kniha Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali rozhodně není pouze výtahem z autorových starších spisů, přizpůsobeným do čtivější podoby pro širší čtenářskou obec. Spíše dokumentuje Žemličkův rostoucí zájem o studium problematiky každodennosti, přičemž jeho vynikající stylistické schopnosti z knihy činí přijatelnou četbu pro odborníky i nahodilé zájemce. Žemlička neváhá do textu vkládat kontroverzní teze určené spíše oku historiků, jako např. úvahu o polském koruně prvního přemyslovského krále Vratislava II. (s. 301 an) či polemiky s interpretacemi jiných autorů (např. B. Krzeminskou).

 Struktura knihy opouští tradiční hledisko chronologické posloupnosti. Namísto toho se kapitoly zaměřují na jednotlivá témata, která autor považuje pro pojednání o každodennosti panujícího rodu za klíčová, a samozřejmě také hlavně témata, o nichž mu dostupné prameny vůbec umožňují pojednat. A tak jsme ušetřeni sice možná lákavých a tajemných, ale nijak přínosných spekulací.

Jestliže první tři kapitoly představují pouze rychlý přehled dějin českého panujícího rodu a jeho genealogie, přičemž fungují spíše jen jako nutný úvod do problematiky pro nezasvěcence, další kapitoly jsou již strukturovány odlišně, což dosvědčují i jejich názvy (Kam s bastardy?, Manželky, sestry, dcery, Sňatky z rozumu apod.).

Je pravda, že volba tohoto způsobu členění knihy má i své problémy. Tím je často rychlé přeskakování z tématu na téma. Např. v již zmíněné kapitole Sňatky z rozumu je tak nejprve čtenář seznámen s problémy manželských svazků mezi Přemyslovci a Babenberky ve 13. století a pak se přenese o dvě století zpátky ke kněžně Drahomíře, matce sv. Václava. Spíše než vojenská tažení, diplomatické aliance a politické kroky autora zajímá pozadí a okolnosti těchto tradičních dějepiseckých témat. Za pozornost také stojí skutečnost, že se nesoustřeďuje jen na převyprávění jednotlivých doložených příběhů, nýbrž se snaží o postižení obecných rysů studované doby. Proto např. kapitola o osudech přemyslovských žen, která je naplněna (neřku-li přeplněna) dílčími příběhy mnoha Přemysloven, zároveň poskytuje zobecňující vhled do postavení žen v nejvyšších patrech středověké společnosti.

Čtenář má možnost setkat se s řadou pozoruhodných poznatků, byť mnohdy jen na úrovni hypotéz. Žemlička např. na s. 178 vyslovuje zajímavý názor o prvním plně gramotném českém knížeti. Odchováni historizující malbou 19. století, na níž figuruje neobyčejně ušlechtilý chlapec, často se svou babičkou Ludmilou, bychom většinou odpověděli, že jde určitě o sv. Václava. Žemlička je k takovým představám samozřejmě značně skeptický. Podle něj byl takovým knížetem teprve téměř o dvě století později Jindřich Břetislav (1182-1197), biskup a kníže v jedné osobě. Možná ještě větší otřes způsobí autorovo tvrzení, že Karel IV. vůbec nebyl prvním, kdo byl označen jako „otec vlasti“. Tohoto přízviska se totiž dočkal již Ota I. Olomoucký, syn knížete Břetislava I. bezmála dvě století před Karlem (s. 79).

V knize nalezneme řadu takových novátorských postřehů. Zároveň však Žemlička zmiňuje i příběhy, které jsou notoricky známé, což ovšem vůbec není na škodu věci. Nepochybně nejsmutnější osud stihl knížete Jaromíra. Starší bratr Boleslav III. ho nechal vykastrovat a mladší Oldřich ho přikázal oslepit. Sotva Jaromír stačil uvolnit trůn synovci Břetislavovi, poslal na něho prý Kochan, jeden z vršovských předáků, kata. A „když onen slepec, sedě na záchodě v hodinu noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“ (s. 97). V takovém životopise je pak již pouhou marginálií, když téhož Jaromíra před lety opilí Vršovci povalili na zem a nahého uvázali ke čtyřem kůlům, aby ho surově ponižovali a skákali přes něj na koních. Je pravda, že řada míst se hemží násilím, vyloupanýma očima a uřezanými nosy, ale v autorově podání to rozhodně nepůsobí jako samoúčelné úsilí o zvýšení atraktivity nadbytečnými bizarnostmi.

Žemličkova nejnovější kniha se určitě nestane a ani nemůže stát učebnicí pro studium dějin přemyslovských Čech. I ctitelé objemných, ale suchopárných Spěváčkových lucemburských monografií nad ní patrně mávnou s nezájmem rukou. Přesto však právě ji neváhám zařadit k tomu nejpozoruhodnějšímu, co dosud Žemlička publikoval, a nejen proto, že zaměňuje klasickou perspektivu politických dějin za dnes velmi oblíbená témata privátního života a každodennosti, aniž by však rezignoval na postižení politických, hospodářských a sociálních struktur tehdejší společnosti.

Autor je historik a právník.