Rozmáchlá křivka kulturních dějin

Friedellovy Kulturní dějiny novověku jsou mi­mo­­řádně obsáhlým dílem, jehož rozsah se blíží jednomu tisíci stran. Pokud je kniha dodnes i v zahraničí   reprintována, je to spíše z důvodů ryze komerčních, a nikoliv proto, že by nějak zásadně ovlivňovala vědecký diskurs. Je vhodným dárkem, ozdobou domácí knihovny a poučným čtením před spaním. Ne nadarmo však recenzent u příležitosti opětovného vydání 1. dílu této knihy v USA v časopise Speculum v roce 1954 sarkasticky poznamenal: „[K prvnímu anglickému překladu] byl jako předmluva připojen brilantní článek o Frie­dellovi od Alfreda Polgara. Jeho název Great Dilettante může vysvětlit, proč první vydání anglického překladu nebylo nijak zmíněno v tomto časopise a ani v ostatních vědecky orien­tovaných periodikách.“ Kniha nesplňuje kritéria vědecké práce, autor cituje zcela nahodile a ojediněle a jeho tvrzení nejsou ověřitelná. Na Friedellovu obhajobu můžeme říci, že aplikovat vědecká kritéria na knihu, jež si neklade vědecké cíle, je nespravedlivé.

Kabaretní historik

Syn vídeňského továrníka židovského původu Egon Friedell (1878–1938) patří v českém prostředí k osobnostem téměř neznámým. Odborníky je z výše uvedených důvodů v podstatě přehlížen a přijetí v širší čtenářské obci brání jazyková bariéra. Friedell vystudoval filosofii na vídeňské univerzitě a následně se živil jako fejetonista, divadelní kritik, spisovatel či herec. Příležitostně působil i jako konferenciér v kabaretech. Vedle toho psal o kulturní historii. Kulturní dějiny novověku vyšly ve třech svazcích v letech 1927–1931. V roce 1936 pak vydal první díl Kulturních dějin starověku. Jejich zbytek, fragmentární kulturní dějiny antického Řecka, vyšel až posmrtně po 2. světové válce. V roce 1937 byly v nacistickém Německu jeho knihy zakázány, neboť se neslučovaly s národně socialistickým světonázorem. Po anšlusu Rakouska spáchal sebevraždu, protože se obával, že se blíží jeho zatčení.

V oboru historie se Friedell sám označoval za diletanta, přesněji řečeno za povolaného diletanta (1. díl, s. 45). Historikům profesionálům naopak adresoval plno skeptických, ba pohrdavých poznámek. V úvodních koncepčních kapitolách napsal: „Pokud však jde speciálně o kulturní dějiny, je zcela nemožné pojednávat je jinak než diletantsky. Neboť člověk má jako historik zjevně jen tu volbu, že buď bude psát o svém oboru seriózně… nebo [může] pokud možno všechny obory srovnávacím způsobem shrnout, ale velice povrchně, nepřesně a pochybně. Univerzální dějiny lze složit jedině z co největšího počtu diletantských bádání, nekompetentních soudů, nedostatečných informací.“ (1. díl, s. 45–46) Zde by mohl dnešní čtenář asi přikývnout. Frie­dell má jistě pravdu v tom, že detailní pramenné studium zpravidla nevede k uchopení velkých dějinných celků, nýbrž se často ztrácí v postihování nezajímavých jednotlivostí.

Friedell však ve svém tvůrčím rozmachu při postižení univerzálního upadá místy do zcela opačného extrému a dějiny mu mizí v jakémsi nic nevysvětlujícím mystickém oparu. Nalezneme tak v jeho díle výroky typu, že Holanďané porazili na přelomu 16. a 17. století Španěly proto, že na straně toho slabšího (Holanďanů) stál „duch“ obdobně jako na straně Řeků proti Peršanům ve starověku (1. díl, s. 237). Obdobnou analytickou váhu má i jeho hlubinné vysvětlení úspěchů Fridricha Velikého, plynoucích ze strachu veškeré průměrnosti z jeho génia (1. díl, s. 413).

Počátek a konec novověku

Chronologické vymezení, s nímž dílo pracuje, se může zdát poněkud neobvyklé. To však platí pouze na první pohled. Friedellovo vyprávění o novověku začíná takzvanou černou smrtí, obrovskou morovou epidemií, která postihla Evropu v polovině 14. století. Konec novověku pak autor spatřuje v krve­prolití první světové války. Periodizace se však může zdát zvláštní jen z perspektivy naší kotliny. Černá smrt se českých zemí dotkla jen okrajově a v domácí historiografii je její význam přehlušen nástupem slavné éry panování Karla IV. Země na západ od českých hranic však často ztratily až jednu třetinu všeho obyvatelstva a tato epidemie představuje zásadní sociální zlom v jejich dějinách. Že má zdůrazňování této události zásadní význam pro dnešní interpretace, ukazuje i skutečnost, že monumentální šestisvazková Encyklopedie sociálních dějin Evropy, již editoval Peter Stearns a která vyšla v roce 2001 anglicky, začíná právě rokem 1350.

Pokud se začteme do Friedellova výkladu, zjistíme ale, že černá smrt nakonec vůbec není v centru jeho pozornosti. Ostatně hospodářské a sociální procesy v kulturních dějinách obecně zůstávají na okraji jeho zájmu. Daleko důležitější událostí je pro něj vítězství nominalismu nad realismem ve scholastické filosofii: „Vítězství nominalismu je tou nejdůležitější skutečností novějších dějin, mnohem významnější než reformace, střelný prach a knihtisk. Kompletně převrací středověký obraz světa a staví na hlavu jeho dosavadní řád. Vše ostatní bylo jen důsledkem a následkem tohoto nového aspektu,“ hlásá v 1. dílu (s. 79), a přiznejme, že této interpretaci nechybí přesvědčivost.

Jinak položené důrazy (proti převládajícímu chápání historie v českém prostředí) přináší i jeho posouzení významu první světové války. U nás zájem o tyto události obvykle překrývá zdůrazňování entuziastického zakládání národního státu. Válka však především ukončuje jednu epochu, přinejmenším takzvané dlouhé 19. století. V desetiletích kolem Velké války se zrodila psychoanalýza, teorie relativity, byl rozbit atom, nastoupily nové směry v umění atd. To vše jsou myšlenkové impulsy, které již nezapadají do novověkého obrazu světa, kterému vévodil F. Bacon, R. Descartes či I. Newton. V závěru k 1. dílu Friedell napsal: „Veškeré dějiny novověku jsou jen gradování a přehánění racionalistického principu v jeho aplikaci na všechny oblasti života. Proto tento vývojový proces nazýváme krizí evropské duše a optimisticky věříme, že tato krize je hojivým traumatem světové války již překonána a že započala nová éra.“ (s. 559)

Ve sledovaném období opsal evropský duch jakousi křivku od zrodu moderního rozumu v 16. století přes barokní syntézu racionalismu a mystiky v 17. století a triumf čistého rozumu osvícenství v 18. století až k romantické reakci počátku 19. století, kterou Frie­dell považuje jen za jakousi impotentnější formu baroka, a druhé polovině 19. století, jež „přináší vítězství ,přírodovědeckého světonázoru‘ a techniky, čímž vývoj ve smyslu marxistické ,negace negace‘ končí sebevraždou a hroutí se v jak nesmyslné, tak nutné katastrofě světové války“ (1. díl, s. 160).

Dějiny tvoří velký bílý muž

Přestože takové explicitní vyjádření u Friedella nenajdeme, právě ono představuje skutečný obsah jeho výkladu. Československému dějepisectví padesátých let vévodila ad absurdum dovedená Marxova a Engelsova teze, že dějiny jsou dějinami třídních bojů, v nichž úloha jednotlivce byla výrazně limitována. Friedell vychází z opačného, stejně extrémního přístupu, který slavil úspěchy zvláště ve třicátých letech, v éře krize demokracie a nástupu diktátorských režimů v čele s charismatickými vůdci. Klíčem k pochopení doby jsou pro Friedella velcí muži, hrdinové, géniové. V nich se objektivizuje celá éra jako v názorném průřezu, doba je zkrátka zcela plodem muže, jehož velikost spočívá v jeho jedinečnosti.

Friedell své názory opřel především o dva myslitele. Prvním je Friedrich Nietzsche, jehož myšlenku nadčlověka přizpůsobil své koncepci génia tvůrce dějin, a druhým Oswald Spengler: jeho filosofie dějin ve spise Soumrak Západu vyjadřovala poválečné nejistoty a pesimistické vyhlídky německé společnosti. Ne zcela oprávněně je Friedell někdy označován za pouhého spenglerovského epigona.

Friedellův důraz na silné individuality se pak nutně promítá do celého výkladu. Přestože se autorovi často velmi výstižně daří postihovat jednotlivé periody novověku (patrně nejzdařilejším je popis rokoka – 1. díl, s. 357 an.), místy sklouzává do nezáživné podoby jakýchsi bezmála slovníkových hesel. Dílo se totiž skládá z šesti částí, které se člení na kapitoly, a ty dále na zhruba jednostránkové oddíly, které jsou věnovány buď určitým významným fenoménům daného období nebo některé význačné osobnosti. Zvláště od poloviny 18. století se autorovi jednota výkladu stále častěji rozpadá do jednotlivých medailonků těch či oněch géniů, jež jsou volně řazeny za sebou, aniž by výklad byl nějak sjednocen. Jestliže v úvodu autor vyhlašuje, že „anekdotu v jakémkoli smyslu považuje za jedinou legitimní uměleckou formu kulturní historiografie“ (s. 26), tak právě v těchto pasážích se smršť anekdot místy stává až neúnosnou a začíná nudit.

Kulturní dějiny

Friedellovu dílu však nelze upřít také pozitiva. Jeho Kulturní dějiny novověku nejsou dějinami filosofie či umění nebo literatury. Jsou to kulturní dějiny v tom nejlepším smyslu slova, alespoň co se týká tematického záběru. „Do oblasti jejich bádání a podání patří zcela všechno, veškeré projevy lidského života,“ píše autor v úvodu (s. 27) a tomuto cíli ve své práci skutečně dostál. Jako obratný a mimořádně sečtělý vypravěč stvořil v mnoha ohledech napínavý a zajímavý příběh vývoje novověké kultury. Dnes jistě zaujme myšlenkami o subjektivním konstruování historikova výkladu, jeho vymýšlení dějin a nevědecké podstatě historiografie, což jsou názory postmodernistů, kteří v posledních desetiletích otřásali etablovanou vědou. Friedell i současní kritici historie jako vědy si inspiraci pro tyto teze vzali především z Nietzscheho.

I tato souvislost s novějšími trendy v historickém myšlení však nedokáže knihu zbavit beznadějné zastaralosti, zejména co se týká výkladových postupů. Friedell se svými výkony nevyrovná starším velikánům kulturních dějin, jakými byl Jacob Burckhardt nebo Johann Huizinga, kteří dodnes představují základ učebních osnov na vysokých školách. I přes všechnu zde uvedenou kritiku je nutné uznat, že vytvořil mimořádně poutavé drama novověkých dějin Evropy. Jeho kniha je pro naše prostředí atraktivnější o to víc, že děl tohoto typu a záběru je v českém jazyce jako šafránu.

Autor je historik a právník.