Souvislosti

Ve světovém, ale i českém umění se občas vyskytnou pozoruhodné manželské, respektive partnerské dvojice, jejichž tvůrčí cesty šly či dosud jdou vedle sebe celkem samostatně (Jiří John – Adriena Šimotová, Olbram Zoubek – Eva Kmentová, Tomáš Císařovský – Erika Bornová) anebo se více či méně vzájemně ovlivňovaly (Jiří Kolář – Běla Kolářová, Vladimír Janoušek – Věra Janoušková, Michal Cihlář – Veronika Richterová). Zvláštní místo mezi těmito „úkazy“ zaujímá bohužel dnes již uzavřený společný život manželů Mikuláše (1926–1974) a Emily (1928–1985) Medkových.

Dusno padesátých let

V časech jejich začátků a formování – v padesátých letech minulého století – se celá nastupující generace nemohla příliš prezentovat na společných oficiálních přehlídkách či samostatných výstavách. O to více se udržovaly vazby a těsné kontakty – seriózní (profesní) i neformální (improvizované). Zde jejich aktéři nalézali svobodný a mnohdy značně nekonvenční způsob existování. Tato životodárná spontánní struktura nabízela neomezené možnosti projevu a na druhé straně také pozorné a upřímné reakce. Literáti, dramatici či výtvarní umělci zpravidla nekompromisních, i když ne nutně totožných postojů (Josef Topol, Egon Bondy, Libor Fára, Jan Koblasa, Zbyněk Sekal a další) pořádali neoficiální akce či výstavy – vzpomeňme například na legendární Konfrontace z počátku šedesátých let – přehlídky odehrávající se v soukromých ateliérech. Manželé Medkovi se brzy stali pravidelnými návštěvníky, ale i hostiteli takových setkání; v pražském bytě na Janáčkově nábřeží bývalo prý stále plno a zakouřeno nepřetržitě i několik dní. I přes nevázanou atmosféru mladých intelektuálů byli si Medkovi vždy nejblíže – Emila byla Mikulášovi kromě múzy a fyzického modelu (na výstavě je toho důkazem krásný obraz Imperialistická snídaně – Emila a mouchy z roku 1952) také v dobách nejtěžších živitelkou a ošetřovatelkou. Medek byl podle pamětníků na své ženě – tak jako předtím na své matce – doslova životně závislý.

Ve dvou sálech Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích jsou vystaveny vedle sebe – v časové posloupnosti – obrazy a fotografie obou aktérů. V komorním prostředí zde visí práce ze všech důležitých období, doplněné pozoruhodným filmovým dokumentem. Padesátá až sedmdesátá léta jsou zastoupena významnými díly (např. rozměrnou malbou Polibek z roku 1955 či snímek Vodopád vlasů z roku 1949) v decentně laděné expozici bez přemíry artefaktů (retrospektivní výstava Medkových obrazů před několika lety v Rudolfinu byla doslova přecpaná). Souzněním, souvislostmi a provázaností na nás dýchají na současné výstavě doslova na každém kroku. Divák má možnost vnímat a porovnávat jednotlivé projevy, společné motivy (obraz i fotografie Stažený králík z počátku padesátých let jsou příznačným symbolem zjitřené a zraňující doby), může tušit příbuzná východiska a sdílené základní hodnoty.

Rané surrealistické průsečíky

Oba umělci začínali jako pražští surrealisté se sklonem k fantaskním kompozicím a nevšední, tehdy tolik módní imaginaci, mnohdy s morbidním akcentem – pod vlivem Toyen, Reného Magritta či Salvadora Dalího. (Emila Medková: „Není-li na fotografii tajemství, nemá-li realita druhý plán, nastává prázdno. Nejde o popis předmětu, nejde mi o popis hlavy právě vepsané do jiného předmětu, jde o to, co evokuje.“) Medkovi shodně – tak jako mnozí podobně smýšlející avantgardní kolegové – vzývali poezii jako „velkého destruktora nehybností a stagnací“, jako „vidění vědomí“, ale také jako „sebevraždu“ a prostředek, jak „konstatovat a dále rozvíjet formy a kreace úděsnosti, lhostejnosti, zběsilosti, lásky a smrti v konkrétním světě“. Básnivý přednes a vytváření vlastního světa – nespoutané fantazie i bolestných nástrah – lze na dílech obou autorů pozorovat snad permanentně. Na výstavě jsou k vidění typické projevy Emily Medkové – černobílé fotografické výseky jakýchsi oživlých a jiným významem naplněných městských detailů, zákoutí, průzorů či fasád; snímky posouvající všední kulisy do nečekaných rovin. Jsou svědectvím, pamětí, ale i nekončící relativizující hrou a povznášející nadsázkou.

Obrana a dávení

Medek se po počátečním surrealistickém období od tohoto směru vědomě odklonil, což ostatně dokládá i jeho prohlášení („…nejsem schopen věřit…, že by byl [surrealismus] s to definovat základní subjektivní a objektivní situaci, v které se člověk a realita v nynějším matoucím světě nachází“). Po pozvolné myšlenkové i stylové proměně na konci padesátých let se dostává od přízračných, přesto autobiografických figurálních vizí k složitě vrstveným artefaktům spíše abstraktního ražení. Vyřazením, či spíše hlubším zakódováním lidské postavy se Medek dostává do těsnějších souvislostí s poetikou fotografií své ženy Emily. Zjevnější je v této době smysl pro oproštěný znak, symbol, „signál“, pro pevnější, někdy až geometrický výrazový jazyk. Medek se obrací stále více do sebe, vnější impulsy navíc důsledněji šifruje („Nemaluji, dávím ze sebe definice, tj. snažím se definovat pomocí výtvarných prostředků subjektivní a objektivní situace, které považuji za hodné zájmu.“). Nachází tedy svůj pozdní styl, je posedlý prací – jako obranou proti vnějším nepřízním, jako cestou k zbavování se „démonů“ –, stavy úzkosti ředí v pravidelných dávkách oblíbenou griotkou (když už nemůže mít vysněnou „bednu heroinu“), což nijak neprospívá jeho těžké cukrovce. Emila mu stojí nablízku v momentech euforie i bolesti, „agresivity“ (jak vzpomíná Bondy) i přecitlivění. S postupujícími duševními výkyvy a zhoršujícím se onemocněním zanechává manželka i civilního zaměstnání fotografky v Ústavu pro výzkum práce a trpělivě se stará o složitého pacienta. („To mám sníst? Vidíte, to je můj nepřítel, šedesát gramů chleba. Já si připadám jako blbec. Ale to od malička. Je to svým způsobem jako rytířská čest. Protože já si myslím, že ten, kdo si nepřipadá jako blbec, ten skutečně blbec je… Jen aby nám nebylo špatně, víc, než se sluší. Každému člověku je v podstatě špatně, ale jde o to, aby mu nebylo moc.“)

Výstava v Litoměřicích ukazuje souvislosti tvorby dvou významných umělců, jejichž společná cesta byla nelehká, ale jistě vzrušující a smysluplná.

Autor je šéfredaktor Revue Art.