Demokratický systém, chápaný jako ten nejméně špatný ze všech představitelných, vyrůstá z „tabu revoluce“. Vylučuje se radikální proměna systému, a to právě proto, že tu existuje jakási „negativní optimalita“. Žít v demokracii znamená přijmout za apriorní a axiomatické východisko leibnizovskou ideu nejlepšího z možných světů, jakkoliv je tento svět nedokonalý a velmi problematický. Ani tisíce Candidů, kteří demokratický systém kritizují a ironizují, nedokážou s touto optimalitou pohnout, protože každé ostří revoluční kritiky je nakonec otupeno tím, že je částečně přijato zpět do systému. Každá avantgarda se stává establishmentem. Revoluční změna se vylučuje, ale revoluční nápady, vyrůstající z radikální kritiky systému, se nakonec stávají motorem evolučních změn, které jsou považovány za opravdový pohon demokratických systémů. Revoluce je možná, ale výhradně v podobě evoluční proměny, která neohrožuje základní vymezení a nemění definiční hranice systému.
Zatímco revoluce znamená přerušení, skok, rupturu, diskontinuitu, evoluce staví na pokračování, rozvíjení zkrátka na kontinuitě. Po roce 1989 si všichni nejvíc stěžovali na to, že české společnosti chybí demokratická kontinuita, bez níž není možná žádná kultivace, vnitřní růst kvality života, řečeno jazykem dnešní politické fráze. Byla to nejprve obnova kontinuity, navazování na dobré časy první republiky. Posléze, když se zjistilo, že Masarykův stát nebyl tak hodnotově a prakticky ideální, se politický program soustřeďoval na snahu o vytvoření kontinuity nové.
Kontinuita neznamená jen kreativní časovou identitu, vrůstání minulosti do současného a odtud vycházející rozvrhování budoucího. Kontinuita – to je i jednota prostorová, sdílení společného politického místa, které nepatří nikomu a zároveň patří všem. Sdílení společného politického prostoru je tradičně zdůrazňovanou podmínkou fungování demokracie, v níž se sice střídají vlády, ale společný zájem a starost o společné místo se nemění. Dnešní česká politika se v tomto směru podstatně odlišuje. Přestože dvě nejsilnější politické strany nesou v názvu slovo demokratický, k evolučním axiomům demokracie se příliš nehlásí. Evoluci nahrazuje jakási permanentní revoluce, alespoň rétoricky.
Až se dostaneme k moci, zrušíme všechny špatné zákony, které schválila sociální demokracie, slibovala před volbami ODS. Až se vrátíme k moci, všechny protilidové části reformy zrušíme, slíbil stínový premiér Jiří Paroubek. Lidovci sice podobnou rétoriku nepoužívají, ale protože jsou v každé vládě, politiku likvidace všeho předchozího prakticky provádějí. Vyhlašujeme politiku nulové tolerance, oznámili před pár lety občanští demokraté; pokud ODS nezmění svůj arogantní styl, může od nás čekat politiku nulové tolerance, kontrují dnes stejnou mincí sociální demokraté.
Místo kultivace společného místa nabízejí politici program neustálého boření a nového zakládání, přičemž sami dobrovolně toto společné místo opouštějí a snaží se přesvědčit voliče, že skutečný společný prostor existuje pouze na ideologickém dvorku Lidového domu nebo na konzervativní zahradě na Jánském vršku.
Na systematickém přerušování kontinuity – tedy na jisté revoluční strategii, která je demokracii z definice cizí – postavil své působení na Pražském hradě z velké části i prezident Václav Klaus. Zrušil všechny kulturní tradice, které za předchozího prezidenta vznikly, a jak prohlásil jeho mluvčí, „snaží se vytvářet vlastní autentickou interpretaci Ústavy.“ Nejde tedy o to rozvinout tradici, kterou vzhledem k historickým okolnostem čtyřicetiletého komunistického vládnutí zakládal Klausův předchůdce, nýbrž téměř výhradně o vytvoření tradice nové. Kontinuitu nahrazuje princip diskontinuity, podíl na společném přebíjí potřeba sebevymezení, a tedy oddělení.
Současná česká demokracie se z tohoto pohledu jeví jako výrazně kacířská struktura, v níž se vědomě porušují některé zásady vycházející z tabu revoluce, na kterých demokratický politický systém stojí. Od porušení menších nepsaných pravidel shody je daleko k prolomení zakládajícího tabu, ale podstatná změna může vycházet i z drobností, které z porušení tabu principiálně žijí. Jiné tradiční společenské tabu – tabu incestu – přece také není narušeno teprve až ve chvíli, kdy ohmatávající rodinný milenec přikročí k penetraci, případně když z této invaze vznikne nový život.
Případ je vážnější. Ba není nikterak vyloučeno, že česká demokracie právě teď prožívá největší novodobou změnu, kdy se tradiční evoluční proud proměňuje v kaskádovitou soustavu následných malých revolucí – sem a tam, sem a tam. Ale třeba i demokratický vývoj probíhá v paradigmatických skocích či propadech, jako vývoj ve vědě, charakterizovaný Kuhnovou teorií změn paradigmatu. Když ani věda dávno není kontinuální, proč by měla být politika. Používat ale v takovém světě vážně slovo demokracie je zavádějící. Rétorická nálepka – možná. A také utěšující, užitečná fikce: že tabu revoluce dál existuje a drží náš politický svět pohromadě.
Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.