„Znovu jsem zabloudil. Moře šumělo hned zprava, hned zleva. Za mnou šel opilý námořník, klopýtal a křičel. Šel jsem s ním do noční hospody a pil jsem s ním whisku. Za okny šumělo ráno. Přístav hustě dýmal. Připlouvaly parníky z Liverpoolu a odplouvaly do Trapezundu. V mé duši spala radost svinutá do klubíčka jako teplé huňaté kotě, kolem hulákali námořníci a život cinkal jako led u přístavišť.“ – Konstantin Paustovskij, Romantici, mladofrontovní vydání z roku 1961 za třicet korun v antikvariátu. Snad kvůli prázdninám jsem si dovolil tu slast nechat se zas okouzlit předrevolučním Ruskem, sytě smyslovou prózou, upřímně nadýchnutou nostalgií či jen neuvěřitelným faktem, že hrdina, příštipkařící v novinách, bloumá po lodích, vlacích, hotelích od Archangelska po Sevastopol jako pták, kopejka sem, kopejka tam. Jiný svět: dva moskevští intelektuálové po prodebatované noci přespí v Něskučném parku, ráno se vykoupou v řece, pokračují v rozhovoru… A že byly prázdniny, nechal jsem se svést příměry, kdy déšť voní jako zátka vinné lahve či přímořská noc je nahořklá jako lák. Ale i „starým“ českým pravopisem, podle něhož pot stéká s čela, neboť s povrchu dolů, jak jsme se to učili, a též překladem Zdenky Psůtkové s obraty jako „řeka bez úmlku šuměla“ či „plnovodná Visla se zástupem rákosí na březích“.
Kdesi v románu se mihne postřeh, jenž se mi často honí hlavou, a až tady jsem ho našel docela prostě zformulovaný. Hrdina, začínající spisovatel, si povzdychne, že ho přestali zajímat lidé, tudíž nemůže psát. Přesné. Bez zájmu o člověka nevzniknou postavy, nemá cenu se zabývat jejich chováním, vnímáním, pohnutkami. Próza se hroutí do sebe, ztrácí směr a smysl. Kde ale brát zájem o člověka dnes? Stačí ráno zástup dalších aut, v novinách tvář prvního ranního hochštaplera, a můj zájem o člověka hned opadá. Ani v parku bych dnes nepřespal a ve splaškovodné Vltavě jsem se nekoupal, ani nepamatuji.
Zajímavé, jak poezie dokáže přímý zájem o člověka přirozeně obejít. V básni totiž zájem o člověka najde krytí v příslovečném lyrickém subjektu. Ten se pak může k lidskému chovat se spanilou „přezíravostí“; může si všímat detailů i docela nelidských a okrajových, dovolí si lidský svět zpřetrhat do „věcných“ fragmentů. Právě tak s realitou nakládá poezie legendárního brněnského básníka Ivana Blatného, již máme šanci znovuobjevit v čerstvě Odeonem vydaném výboru, nazvaném Domovy. Pro mou generaci byl Blatný utajeným básníkem. Na gymnáziu sedmdesátých let o něm za čtyři roky nepadla ani zmínka. Přitom už jen básníkovo dílo vydané či napsané do jeho odchodu z Čech těsně po únoru 1948 čítá přes pět set stran (Verše 1933–1953, Atlantis 1994), a tvorba z léčebných ústavů, v nichž strávil většinu svého anglického exilu, je dokonce „znepokojivě početná“, budící dojem „denně skládané a bořené slovní stavebnice, až k bezbřehosti“, jak v doslovu praví pořadatel Domovů Petr Král.
Král z Blatného vybral koncizních 120 stran, zachycujících oblouk od křehce omžených veršů Paní Jitřenky a Melancholických procházek přes fragmentární civilistní „revoluci“ sbírky Tento večer až po tragicky polámané texty exilové, o to tesknější, že je v nich přítomná i bizarní komika. V pozadí za pilným tvořením (občas poháněným příslibem ústavních cigaret výměnou za nový text) lze vyčíst mimovolné gesto úsměvně zkormoucené rezignace, větší než život a všecky krásy světa.
„Přichází odpoledne, smutek veliký/ nikdy nedojedeme do Ameriky// Co asi o ní má ten starý Franta Kafka?/ Myslím že viděl jednu ženu v plavkách// Nevysvlékla se celá do naha./ Nikdy nedojdeme. Ha ha – ha ha ha.“ Jako by až takovéhle „hravě“ tragické veršíky byly s to nahlédnout škleb uplynulého století. Epochy ocejchované dvěma válkami, následně příslibem míru, jejž Blatný v mnoha svých verších dychtivě, oroseně vítal, a vzápětí blázincem komunismu a studené války, až po volný „ústavní režim“ dneška, plný přívětivě agresivní víceznačnosti, mnohokolejnosti, luxusní bezmoci.
Domovy působí komorně, ač zároveň odkrývají Blatného v plné šíři výrazu. Především ho ale vnímají jako setrvale existenciálního tvůrce, jenž svůj postoj spontánně „opisuje“ lyrickou evokací. Zprvu mladicky zasněné procházky se později lámou v kouzelnou, soustředěně odzíranou vizi světa, rozdrobeného do významuplných fragmentů. V exilových verších se pak tato fragmentárnost přeline v „objektivní“ inkoherenci, leptající básníkovu duši a bezděky kopírující sestup do bezedného „exilu“ světa vůbec. Začátkem léta měl v newyorském nakladatelství Ugly Duckling Press vyjít další, tentokrát obsáhlejší česko-anglický výbor z Blatného, nazvaný The Drug Of Art. Sestavila jej Veronika Tuckerová, již kdysi prý zaujalo foto Blatného, křehkého muže v kostkovaném saku. Tedy přece zájem – o letmého, ztraceného jednotlivce, ošklivé káče století, věčného kolemjdoucího.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.