Žádný domov neexistuje

Koltèsův postoj se odráží i v jeho hrách: jsou metaforické, neprostupné, záhadné, divácky ne zrovna nejvstřícnější, jejich výklad je složitý a mnohoznačný a ani jejich četba není snadná. Koltès byl ovlivněn Genetem a absurdním divadlem, v jeho dílech však najdeme i odkazy na francouzskou klasiku – na Racina či Marivauxe, ale také na Shakespeara (přeložil Zimní pohádku). Nejraději měl ovšem prozaiky, Conrada, Faulknera či Dostojevského; sám však psal prózu minimálně.

Dvorním režisérem Koltèsových her byl slavný Patrice Chéreau (u nás známý spíše jako režisér filmový: Královna Margot a Intimita), který byl v letech 1983–88 ředitelem divadla Amandiers na pařížském předměstí Nanterre, kde postupně uvedl několik Koltèsových dramat a ovlivnil tak (někdy až stigmaticky, jak si později povzdechl i sám dramatik) jejich podobu či výklad.

Český výbor zahrnuje kromě kratičké hry Tabataba a tří fragmentů nedokončené hry Coco šest nejvýznamnějších Koltèsových her napsaných v letech 1977 až 1988: Tu noc těsně před lesy, Boj černocha se psy, Západní přístaviště, V samotě bavlníkových polí, Návrat do pouště a Roberto Zucco (která byla uvedena až po autorově smrti). Některé jsou poměrně krátké, rozsah a počet postav však od první k poslední hře spíše narůstá. Celovečerní rozměr mají pouze hry Boj černocha se psy, Západní přístaviště, Návrat do pouště a Roberto Zucco; Tu noc těsně před lesy je monologem o jediné „nekonečné“ větě, V samotě bavlníkových polí je dialogem dvou postav.

Hry ovlivnila řada okolností Koltèsova života: původ z nenáviděného maloměsta (Mety), které opustil v devatenácti letech; dominantní matka a upozaděný otec; cesty do Ameriky a do Afriky, jež pro něj byla zásadním zážitkem; okouzlení New Yorkem a obdiv k filmům Godardovým, Jarmuschovým či Coppolovým, ale i k pokleslejším televizním seriálům; homosexualita a pocit odcizení v heterosexuálním světě a konečně AIDS, na nějž v jedenačtyřiceti letech zemřel.

Důležitější než dramatický děj je pro Koltèse jazyk: v něm se skrývá podstata, ale i tajemství jeho textů. „Zásadně je třeba mít na zřeteli, že veškerý jazyk je ironický a veškerý pohyb po scéně je vážný,“ píše v poznámce k inscenování Západního přístaviště (s. 122). Je to jazyk plný ironie, metafor, náznaků a symbolů, ale je i kultivovaný a má šarm i vtip, což právě souvisí se zmíněnými odkazy na klasiku. Jazyk komplikuje výklad a pochopení her a nutí diváka/čtenáře být neustále ve střehu nad informacemi, které mu postavy sdělují; divák/čtenář musí tyto informace přehodnocovat a ne úplně jim důvěřovat.

Koltès a cizinci

Postavy cizinců, zejména černochů, mají v Koltèsových hrách metaforický až symbolický význam. Koltès vnáší do her, v nichž se vyskytují (Albury v Boji černocha se psy, Abad v Západním přístavišti či Aziz v Návratu do pouště), i téma rasismu, důležitější je ovšem motiv černocha ve světě bílých jakožto cizince ve světě jiných, odlišného v cizím prostředí. Nejtypičtější je v tomto směru právě Boj černocha se psy, kde je toto téma zmnohonásobeno: ve stavebním táboře v Africe již dlouho pracují a žijí Francouzi Horn a Cal; Horn si sem přiváží svou nastávající Leonu, pro kterou je cizí nejen Afrika, ale i prostředí tábora, cizího uprostřed cizí Afriky; do tábora záhadně proniká černoch Albury, který se zde také náhle cítí jako cizinec. Téma možnosti či nemožnosti komunikace a porozumění je nastoleno v dialogu Leony a Alburyho, kteří mluví odlišným jazykem; přesto se Leona domnívá, že „důležitá je aspoň základní slovní zásoba; i když ani to ne, důležitý je tón řeči. Ale vlastně ani to ne; stačí úplně, když se dva lidi na sebe mlčky dívají.“ (s. 45) V monologu Tu noc těsně před lesy se zase hrdina bojí přestat mluvit, protože chce zaujmout jakéhosi mladíka, jehož si vyhlédl, snad aby ho sbalil nebo aby se mu prostě jen vypovídal; nebo možná aby zaujal kohokoli, protože je tu opět cizí a chce jen „najít pokoj na jednu noc, na kousek noci“.

Podobné téma se objevuje i v Návratu do pouště. Matylda se vrací z Alžíru do francouzského provinčního města, aby si vzala zpět to, co jí patří, a utkává se zde se svým bratrem Adrianem. Jejich souboj hodnotí služebná: „…vaše rvačky, to jsou jen slova, slova, zbytečná slova, která ubližují každému kromě vás dvou.“ (s. 166) Matylda si pocit odcizení uvědomuje zcela přesně: „V Alžíru jsem cizí a sním o Francii; ve Francii jsem ještě cizejší a sním o Alžíru. Copak je člověk doma tam, kde právě není? Už mě nebaví nebýt tam, kam patřím, a nevědět, kam vlastně patřím. Ale žádný domov neexistuje, nikde na světě.“ (s. 172)

Významově nejzatíženější je zřejmě hra V samotě bavlníkových polí (Chéreau ji inscenoval postupně ve třech verzích), dialog mezi Dealerem a Klientem, kteří – cizí jeden druhému – se potkají v noci a nejde mezi nimi jen o nabídku a poptávku, o zboží, drogy, zbraně nebo o sex, ale i o zaměnitelnost toho, kdo nabízí, s tím, kdo kupuje nebo se poptává.

Koltès a Češi

Český výbor osmi her ve vynikajících překladech, doplněný rozsáhlou studií Daniely Jobertové, přináší to nejdůležitější z předčasně uzavřeného díla dramatika, který u nás prozatím svého „českého Chéreaua“ nenašel. Koltès je u nás uváděn poměrně často, ale jeho prosazení provázely zejména zpočátku (začátek devadesátých let) spíše rozpaky, částečně však i vinou samotných inscenací, které si, soudě podle ohlasů, nedovedly se specifickým světem Koltèsových her poradit.

Zřejmě nejúspěšnější byla inscenace Návratu do pouště v pražském Činoherním klubu v hlavních rolích s Emílií Vášáryovou a Petrem Nárožným, která se zde hrála od prosince 2000 až do roku 2005 a jejíž záznam uvedla i Česká televize. Boj černocha se psy uvedlo v roce 1992 dokonce Národní divadlo na scéně Stavovského divadla. Roberto Zucco byl u nás uveden několikrát, například v roce 2000 ve studentském divadle DISK. Západní přístaviště bylo mj. uvedeno v roce 2006 v Hradci Králové.

Koltèsův svět je mnohoznačný; někdy je v té mnohoznačnosti jeho síla, jindy naopak slabost. To už ovšem záleží hlavně na inscenátorech, jak ho „přečtou“. „Psychologie postav by se nikdy neměla vyvozovat ze smyslu toho, co říkají, ale naopak, postavy by měly říkat slova podle toho, co jsme usoudili, že jsou, na základě toho, co dělají,“ píše opět v poznámce k Západnímu přístavišti (s. 122), která končí (na s. 124) slovy: „Mějme za to, že láska, vášeň, něha a já nevím co ještě si najdou cestu samy; když se jimi chceme příliš zabývat, vždy je zmenšíme a zesměšníme.“

Autor je publicista a spisovatel.