Pětadvacet a někdy i víc. Tolik lidí se obvykle zrána v barmském Rangúnu tlačí ve vojenských sanitkách z padesátých let, které slouží jako autobusy. Vozidla nadskakují na děravých silnicích. Ti movitější jedou starými taxíky.
Letos 15. srpna se denní rutina narušila, když desítky Barmánců dorazily ke svým autobusům a taxíkům a řidiči po nich chtěli dvojnásobné jízdné. „Vláda zdvojnásobila cenu benzínu a u nás je panika. Musel jsem jít do kanceláře pěšky, protože si nemůžu dovolit taxík a autobusy jsou beznadějně nacpané. Díky generálům za to, že mi dali příležitost zhubnout,“ psal mi ten den e-mailem barmský spolupracovník z Rangúnu. O pár dní později se už účastnil protestního pochodu, který zorganizovala opoziční skupina, vyzývající vládnoucí vojenskou juntu, aby zrušila zvýšení cen pohonných hmot, provedla reformy, které by zmírnily chudobu v zemi, a propustila politické vězně. Vojenská vláda reagovala zatčením více než 150 aktivistů. Poté, co vojáci na jednom z pochodů zbili několik buddhistických mnichů, však protesty nabraly na síle. Mniši přestali přijímat od vojáků a jejich rodin dary, což je pro každého buddhistu velmi nepříjemné. V ulicích barmských měst najednou protestují statisíce lidí. Obtíže každodenního života a znechucení režimem překonaly obavy z násilných represí.
Den v zemi, kde nic nefunguje
V červencovém dopoledni jsem v děsivém vedru seděla v restauraci v druhém největším městě Mandalaji. Horko teď v období dešťů vždy předchází silnému lijáku. Servírka mi přináší teplou místní kolu. Můj pohled sklouzne na lednici, pod kterou se šíří kaluž vody. „Už pět hodin nejde elektřina,“ potvrzuje servírka. „Stejně jako včera.“
„Když vypnou proud, nemůžeme tisknout,“ říká později bývalý politický vězeň a majitel tiskárny v Mandalaji. „A tak máme volno, a pak pracujeme v noci, když ho zase zapnou,“ dodává. V malé nevládní organizaci, která v Rangúnu vydává vzdělávací materiály, vyřešili problém jinak – když nejde elektřina, tisknou cyklostylem, ručně stránku po stránce.
Kolem třetí se strhne hodinový liják. Každodenní deště přeplní kanalizaci a hromady odpadků se vrší na každém rohu. Popeláři je během dvou týdnů ani jednou neodklidili. Děravé silnice se plní vodou, chodci zapadají po kotníky.
U stolků na ulicích sedí majitelé domácích telefonů, kteří si přivydělávají tím, že nechávají kolemjdoucí za drobný peníz volat. Chci zatelefonovat jednomu z disidentů, se kterým bych se ráda sešla, ale podle tónu je obsazeno. Chci to vzdát, ale sedící Barmánka mi vezme číslo z ruky a trpělivě ho vytáčí pořád dokola. „To je jen přetížená síť,“ vysvětluje, když se po dvaceti minutách konečně dovoláme.
Barmský aktivista, který strávil pět let ve vězení za to, že se v roce 1988 zúčastnil masových prodemokratických demonstrací, mi ukazuje fotografii své dcery. „Když jsem těhotnou manželku přivezl do nemocnice, dostal jsem od doktorů seznam léků a věcí, co budou potřebovat. S tím jsem běžel na černý trh a všechno musel koupit. V nemocnici neměli léky ani obvazy,“ vzpomíná. Když s ním domlouvám, že bych ze zahraničí poslala léky pro rodiny politických vězňů v zemi, řešíme především otázku „jak“. Pošta je předmětem barmských vtipů, do a ze země skoro nic nedojde v pořádku.
Večer se vracím spoře osvětlenými ulicemi do hotelu. Jdu pomalu, jak dávám pozor na díry v dlažbě a nezakryté kanály. Na lavičkách i na zemi kolem spí několik Barmánců, co nemají střechu nad hlavou.
Frustrace, která musí ven
S buddhistickou smířlivostí nebo ze strachu ze zatčení se Barmánci s výše zmíněnými i jinými problémy doposud potýkali potichu. Každý Barmánec ví, že junta má na pohonné hmoty a jiné produkty monopol. Když bez varování snížila vládní dotace, cena benzínu se zvýšila o sto procent, jiné pohonné hmoty zdražily až o pět set procent. V závislosti na tom se zvedly i ceny rýže a jiných základních komodit. To tvrdě postihne každou rodinu v zemi, ve které podle šéfa místní pobočky Rozvojového programu OSN Charlese Petrieho již nyní žije téměř 90 procent obyvatel za 1 dolar na den.
Mizerné životní podmínky se nakonec staly podnětem, který vehnal statisíce Barmánců do ulic. Kromě požadavku na opětovné snížení cen ale brzy vyslovili i to, o čem dosud mluvili jen potichu v čajovnách – ať se změní vláda, protože za všechna příkoří může. Podle posledních zpráv vláda po určitém váhání zareagovala jako obvykle – násilím.
Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni.