O neveselé situaci v brněnském HaDivadle se čas od času mluví a píše (viz A2 č. 28/2006). Většinou se kritikové shodují na tom, že od přemístění scény z Kabinetu múz do Alfa pasáže a od nástupu Luboše Baláka na post uměleckého šéfa to jde od desíti k pěti. Repertoár stojí na Balákových autorských inscenacích, které ale už příliš dlouho vyznívají stejně a nepřinášejí nic nového. S každou další sezonou se ozývá volání po novém dechu. Ten by mohl, zdá se, přinést, nový režisér Pavel Baďura (v Huse na provázku dělal například Modrovouse nebo hru Já, Feuerbach). Od poloviny listopadu se v HaDivadle hraje jeho Frida, Frida Kahlo. Po dramatizaci Toolova Spolčení hlupců (Ignáciův vzestup, režie L. Balák), která musela být brzy po prvním uvedení předělána, a přesto příliš nefunguje, po Sloním muži (Život a dobrodružství Josepha C. Merricka, Sloního muže, režie L. Balák), který ještě předěláván nebyl, ale nutně by to potřeboval, je Frida konečně svěží inscenací, postavenou na kvalitním scénáři bez trapných fantasmagorií. Prostě řečeno: dvě desítky obrazů, které dohromady skládají příběh.
Baďura počítá s tím, že historii invalidní mexické malířky a komunistky Fridy Kahlo znají všichni z filmu či jejích deníků, ze kterých ostatně při psaní scénáře vyšel. Jeden z úvodních obrazů, scéna autonehody, při níž byla Frida zraněna, je velmi dynamický, byť tu není vidět ani autobus, ani Frida samotná; podobně působí i dav, který chodí plivat na Fridin dům – přestože masu lidí ztvárňuje jediný herec. Obě scény jsou vlastně obrazem velmi tragickým, ale ve složitých Fridiných denících tvoří jeden z mála materiálů, z něhož je možné vytěžit akci – a po Fridiných tragických monolozích a všech skličujících událostech je nutné příběh odlehčit, divák se občas potřebuje zasmát či alespoň usmát. Baďura vede herce tak, aby se vyhnuli popisnosti a vnějškovému herectví. Podobně pracuje i se scénou a s kostýmy, které jsou velmi jednoduché, a snadno tedy poskytují divákovi prostor pro domýšlení. Červený šátek tak může být chvíli krví, chvíli komunistickou standartou. Na scéně je stabilně přítomná postel, která sem logicky patří: Frida Kahlo v ní namalovala mnoho svých obrazů, na některých z nich je sama v posteli zobrazená. Její lůžko jí bylo nejvlastnějším teritoriem i mnohaletým vězením. Ve shodě s Fridiným životem je tahle divadelní postel bez peřin a matrace, jakási nemocniční kovová klec.
Inscenace je silná z hlediska scénáře, režie, scény (Tomáš Kučerovský) a hudebního doprovodu (Jiří Kučerovský). Eva Kodešová v roli Fridy tak přesvědčivá není, má vlastně pořád stejný výraz, zvláštní rozervaný sentiment z ní sálá, což by pro tuhle postavu mělo být plus, pokud by se herečka alespoň na chvíli dokázala z křeče dostat a předvést i jiný rozměr. Fridino alter ego, její sestra a zároveň Smrt, které Frida říká Plešatá (Lenka Janíková), je textově i herecky plasticky stvořenou postavou, která vlastně posouvá situaci. I Marek Pospíchal jako Fridin manžel malíř Diego Rivera je dobrý. Miloslav Maršálek v roli Hlídače je příliš rozvláčný na to, o jak epizodní postavu jde.
Příznivcům HaDivadla, kteří nad touto scénou ještě nezlomili hůl, nezbývá než si přát, aby takových inscenací bylo v budoucnu víc. Doufejme, že si to uvědomuje i umělecké vedení této scény.
Klára Kubíčková, Brno