Ministr vnitra Ivan Langer nedávno opět, pokolikáté už, zopakoval, že mezi komunismem a fašismem všeho druhu je třeba udělat rovnítko. Stejně nenávistné ideologie, stejné zločiny a vraždy, masové vyhlazování nepřátel. Ale neztrácíme tím, že všechno hodíme do jednoho pytle, důležité odlišnosti, které by nám umožnily pochopit vlastní minulost, a tím i to, kam jsme se dostali dnes?
Už v Útěku před svobodou Ericha Fromma, jedné z nejpopulárnějších a také nejznámějších analýz vzniku specifického druhu fašistické ideologie v Německu, se naznačuje, že německý nacistický režim by mohl těžko vzniknout bez jisté důležité rezonance uvnitř společnosti, v níž hlavní a velmi podstatnou roli sehrála střední třída, která je považována za hlavní stavební tmel liberální demokracie. Říká se dokonce, a to je v naznačené souvislosti možná nejvážnější paradox doby, že čím širší a bohatší je střední třída, tím silnější je demokracie. Touha střední třídy po etablované pozici, řádu a dodržování jasně definovaných společných hodnot, byla v Německu využita pro jiné účely. Její sociální touhy převzala válečná mašinérie Adolfa Hitlera, stroj, jehož vnitřním pohonem bylo mystické spojení dějinného poslání a ducha německého národa. Právě tento specifický stroj a druh sociální energie, jenž ho pohání, je například podle Gillese Deleuze tím, co odlišuje fašistickou ideologii od jiných (podrobnější rozbor lze nalézt v knize Tisíc plošin, Mille Plateaux). Jako by jakési „vnitřní chvění“ společnosti či proud její touhy v podivném mystickém vytržení mířily k sebedestrukci.
Ačkoli Deleuze by jen těžko mohl v této souvislosti citovat Martina Heideggera, právě zkušenost tohoto filosofa z dob Hitlerových výborně ilustruje širší souvislosti, o nichž francouzský filosof hovořil. Ve slavné rektorské řeči z roku 1933, nazvané Sebeurčení německé univerzity (Die Selbsbehauptung der deutschen Universität), Heidegger výslovně spojuje německého ducha s dějinami, krev a půdu s dějinným myslitelským úkolem. Později, když se po válce probírala jeho kolaborace s režimem, se Heidegger přiznal, že v hnutí, které jeho existenci tehdy až mysticky proniklo zevnitř, spatřoval možnost, jak se vymanit z dějinného osudu západní civilizace, mířící do záhuby pro své zapomnění na bytí.
„V hnutí, které se tehdy dostalo k moci, jsem spatřoval možnost k vnitřní koncentraci a obnově národa a cestu k nalezení jeho určení v západních dějinách,“ napsal Heidegger, a nebyl v tom zdaleka sám. Pro něj byla účast na nacistickém hnutí šancí, jak zachytit „pozitivní síly“, které by mohly vést k překonání stavu západní civilizace, jež – jak se domníval – v planetárním věku upadla do fáze univerzální a neomezené touhy po moci, v níž se koupou bez rozdílu všechny systémy, ať už je to komunismus, fašismus nebo demokracie. Byl to duch, Geist, co se skrze nacistické vzedmutí snažil Heidegger hledat. „Duch není ani prázdný důvtip, ani nezávazná vtipná hra, ani bezbřehé obírání se rozumovým tříděním, natožpak světový rozum, nýbrž duch je původně laděná, vědoucí odhodlanost k bytostnému určení bytí,“ přemýšlí Heidegger v rektorské řeči.
Mystické základy Heideggerova myšlení, o nichž by se dalo dlouze psát, se tu spojily s mystickým základem Hitlerova válečného stroje. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit, řekne později, po válce Heidegger. V roce 1933 byl takovým bohem vnitřní duch nacistického hnutí, mířící proti univerzální vůli k moci a naopak napojující se na skutečné a pravdivé proudy bytí, které později odkryje i vůdčí německé myšlení. Nebyl to bůh, ale Vůdce, ten, kdo ovládá stroj (Hitler) a kdo rozumí historickému významu sil (Rektor, Filosof, Heidegger), které se náhle zrodily jako šance na záchranu světa.
Heideggerova reflexe nacismu odkrývá důležité prvky, jimiž se Hitlerův režim odlišuje od komunistických systémů, které jsme zažili po roce 1945. Pokud by se dalo mluvit o nějaké počáteční mystičnosti komunismu, pak nejpozději v šedesátých letech zcela vymizela a proměnila se v pragmatickou a téměř neideologickou dělbu moci, která byla jen rubem systému kapitalistického, proti němuž se komunistický systém definoval, neboť vlastní definiční prvky už dávno ztratil. Dalo by se dokonce říct, že se, podobně jako tehdejší kapitalismus, definoval výhradně vůči nepříteli, který mu dodával legitimitu.
Je jednoduché říct, že komunismus, nacismus a fašismus byly stejně zrůdné systémy. Ale když to uděláme, přestaneme o nich přemýšlet a ztratíme tím možnost citlivě vnímat pohyby ve společnosti. Co když naše české sociální touhy občas rezonují v podobném „duchu“, jaký jsme sledovali v případě nacistického Německa? Neřekne pak zase nějaký Heidegger, že jde o pozitivní síly, které je třeba zachytit a využít? Ministr Langer si takové souvislosti nepřipouští. Cíl jeho slov je jiný. Vyloučit komunisty z politického boje. Pak by ale bylo čistší najít ve sněmovně spojence a KSČM zakázat třeba zákonem.
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.