Vyšla nová kniha Ludvíka Vaculíka Hodiny klavíru, deník z nedávných pár let, a hned jsem ucítil: tak to mě zajímá. Když pominu skutečnost, že léta chodím týmiž letenskými ulicemi jako spisovatel, odkud ten okamžitý zájem? To je jednoduché: v každé další Vaculíkově knize je k nalezení kus žití, zpříma nahlédnutého, přebraného jemným postřehem, břeskným uvažováním, mimořádným jazykovým umem. Vaculík je šťastný autor, s nímž se uvnitř mohu přít, někdy mě až otráví, a přece s ním chci vytrvat do konce. Dovede být rafinovaný, klidně to – v pravý čas – i přizná, přesto za ním jdu jak ovce. Protože mě zajímá, jak žije úděl svůj i nás všech, jak ty dva úděly do sebe vplétá, a kdy je naopak nádherně rozplete a oddělí.
Jenže abych si Hodiny klavíru šetřil, vzal jsem je nejdřív jako pobídku k přečtení románu, jenž mi z vaculíkovské řady unikl, Loučení k panně (Atlantis 2002). A v knihovně na mne navíc vykoukl i omžený titul sbírky povídek Vaculíka syna Ondřeje: Jablko přešlé mrazem (Petrov 2003). I na to mám dávno chuť! Přestože synovy povídky se od otcova románu liší vrchovatě, jedno mají společné: Zas se sem tlačí dotěrný život, hlavní hrdinové povídek se nestydatě kryjí s autorem, literatura je tu od toho, aby podávala zprávu o žití, co taky jiného.
I když Loučení k panně je dílo v lecčem mistrovské, z obou knih se mě nejvíc tkla Ondřejova povídka Parlag, názvem počínaje. Parlag, ves na jihu Slovenska, kam hrdina (ovšemže „Ondrik“) jede se svou ženou – mají před rozvodem – na tchánův pohřeb. Už ani ne povídka, spíš zápis jednoho životního meandru. Sdělení, jemuž věřím na slovo, ba čím víc je tu slov, jež neznám, tím víc přitakávám, závidím tu krásnou reálnou věcnost: „Studánka je až pod pustým domkem starkého Ostrihoňa. Už několik let ho – vždy jen několik dnů v roce – opravuju. Předloni jsem pospravoval střechu a znovu přezdil celý komín, páteř každého obydlí. Přezdil jsem i krajní pilířek podepírající konzolovitý vazný trám gánku…“ Moment nejtklivější, nejmužnější, nejcudnější: hrdina opravuje opuštěný dům, jenž nepatří ani jemu, ani nikomu jinému. Opravuje ho snad pro samu jeho opuštěnost, z věrnosti k lidskému sídlu a výtvoru. „Mám tupanskou zásadu, že věci se mají dál dělat bez ohledu na výsledek.“ Úcta vtělená do všední „marné“ práce pro nikoho. Žádný div, že Ondřejovy povídky svým duchem působí až starosvětsky, ovšem bez starosvětské měšťanskosti, ale naopak hranatě plebejsky, slovem: nepatřičně. Snaží se o našem času až dychtivě vypovídat, ale z tohoto času vlastně nejsou; stojí nad ním.
Loučení k panně Vaculíka otce vypráví o času jiném. Osobním, intimním, milostném, rozpjatém v souřadnicích lidského („panenského“) začátku a („zvířeckého“?) konce. Patří k Vaculíkově úhlavní až geniální rafinovanosti, že čas dějinný z některých svých románů naschvál vytěsňuje, odsouvá k okraji – a tam ho nechá, ať do všeho zas sákne zpět. Stačí vzpomenout na gesto z románu Jak se dělá chlapec (Atlantis 1993), v němž je listopadový převrat odbytý snad jednou větou. Tumáš, dobo! Tu radost ti neudělám, abych ti přičetl větší váhu, než ti dám. I v Loučení k panně zůstává čas veřejný stranou, ale do příběhu pozdní lásky spisovatele Františka si ho rádi dosazujeme, chceme-li. A přes vše „nepatřičně“ patriarchální či pohansky zbožné není román starosvětský ani trochu, ale naopak zcela současný. Aktuálním jej činí na dřeň žitý zájem o lidské věci, zaujetí nejjemnějšími hnutími mysli, citovými zátočinami.
Bez ohledu na otcovy občasné mistrovské triky oba Vaculíkové reflektují dobu a život zpříma – postřehem, myšlenkou, občas magickým, realitou prosyceným obrazem. Někdy místo reflexe rovnou do doby a života vkládají svůj čin a své slovo, jsou aktéry, provokují čas a děje, ať se prořeknou. Jinak se chová próza, na niž jsem narazil v letošním sborníku 7edm (Theo 2007), v pořadí třetím, záslužně vydávaném pardubickým básníkem Pavlem Rajchmanem. Už v loňském čísle mě zneklidnily chmurně pitoreskní prózy Petra Hrbáče a Boženy Správcové, letos ve stejném tónu Emil Hakl a Svatava Antošová. Čteme cosi, v čem se moc nevyznáme, a přece z toho okamžitě vane křeč doby, jaksi důvěrně známá. Próza se střemhlav vrhá do sveřepé vyšinutosti, přičemž reflektuje dobu a žití skrz styl, příkrý, horečný úhel nazírání, zatímco „téma“ se zmítá v trhlinách. Je to legitimní, ba působivé, někdy. Co se tu ale děje se zájmem o lidské věci? Není reflexí spíš pudový obranný reflex? Z lidského se tu stává přízrak, jde z něj cizota a strach. Próza je v čemsi bolavá, úzkostná, ale zároveň to za nic nechce na sobě nechat znát. Chce vyhlédnout ven, ale sama si divoce brání. Jeden verš Antošové (ve sborníku jsou i její básně) to vystihuje skvěle a mnohoznačně: „Když oku břevno kraluje –“
A Hodiny klavíru? Ty si šetřím.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.