Performance jako oslava beznaděje

Roku 2001, na festivalu Open Art Platform v čínském Sečuanu, jezdil József R. Juhász na kole ve vzduchu, zavěšen na továrním komínu, i vzhůru nohama, zakopán horní polovinou těla do země. Krkolomné performance nazval lakonicky Open Air Biking a Underground Biking; zřejmě chtěl namířit pozornost na samotný akt svého odvážného počínání. Avantgardní, v tomto případě mechanicko-motorický pohyb vpřed v nich ale dostal nádech absurdity. Fyzická extrémnost se spojila s duchovní beznadějí, aby obojí svorně ztroskotalo na nemožnosti někam dojet. Mechanický převod ozubených kol, generující (i evokující) přímočarý pohyb, sice nepřestal fungovat, ale lidský faktor, který ho poháněl, se navzdory extrémnímu výkonu ocitl ve slepé uličce. Realizace možného ustrnula, ačkoli měla legitimní vyhlídky na úspěch – reálné kolo přece fungovalo a také cyklista obsluhoval svůj dopravní prostředek správně. Performer-cyklista měl sice pohybový mechanismus pod kontrolou, neměl však pevnou půdu pod koly, a právě tento deficit byl příčinou selhání pohybu, což pravděpodobně očekávali i mnozí diváci.

Reprezentování katastrofy

Neselhal však autorský záměr. Divák totiž mohl očekávat (ne)možné, ale performer své ambice spájel s virtuálním. (Ne)možné je (ne)možným proto, že ho lze (ne)realizovat, virtuální však lze „pouze“ aktualizovat. Otázka tudíž zní: Co vlastně Juhász svými performancemi aktualizoval? Jistě mu nešlo o divácky atraktivní potlačení výrazu ani o simulování vypjatého výkonu dramatickými prostředky, jelikož diváci byli svědky extrémních výkonů, které performer podstoupil, a právě jejich obnažená podoba přibližuje obě performance k artaudovské poetice krutého divadla. Jednostranná a namáhavému výkonu vůbec neodpovídající by byla též interpretace ve vnucujícím se kontextu „civilizace kol“ čínského venkova, kde se obě performance odehrávaly. Juhászovy jízdy na kole ve vzduchoprázdnu v záměrně ztížených až znemožněných fyzických podmínkách byly především manifestační
aktualizací virtuální představy nemožnosti postupovat vpřed, kterou disponoval umělec a která existovala též jako možnost diváckého očekávání. Hlavní zásluhu na tom, že tato myšlenka i její aktualizace vyznívají absurdně, je umělcovo rozhodnutí reprezentovat zdánlivou (a očekávanou) představu katastrofy prostřednictvím stavu beznaděje, a ten je, jak všichni víme, orientován do budoucnosti – pojí se s nikdy nenaplněným očekáváním. Navození stavu beznaděje je nesporně katarzně velice účinný prostředek, a jelikož je i interpretačně velice vděčný, diváci mají bezpochyby po ruce množství pohotových výkladů.

Umělec v ohrožení

Extrémní fyzický výkon si vyžaduje i další Juhászova performance z posledního období – kolaborativní kus Smoking Place, který poprvé uvedl roku 2004 v japonském Naganu na festivalu NIPAF ’04. Performer v něm vyzval několik diváků, aby kouřili a dým vydechovali do umělohmotných hadic vedoucích pod průsvitnou fólii, do které měl vzduchotěsně zahalenou hlavu. Juhász, sám silný kuřák, tak na sebe dobrovolně vzal nedobrovolnou roli „pasivních kuřáků“, tedy lidí, kteří jsou, často proti své vůli, opakovaně vystavováni škodlivým exhalátům nikotinové rozkoše jiných. Více než zdraví škodlivý kouř však performera ohrožoval prudký úbytek dýchatelného vzduchu pod fólií a právě nedostatek kyslíku by ho mohl zabít v případě, že by se nerozhodl včas ukončit riskantní vystoupení. Na festivalu v Štětíně byla právě tato obava příčinou předčasného ukončení performance; iniciovala ho jedna divačka, když už dále nevydržela tlak respiračního ohrožení umělce. Pro umocnění metaforické i estetické účinnosti díla performer na některých vystoupeních krájel po dobu inhalování plod červené pitaye (hylocereus undatus), morfologicky připomínající lidské
srdce.

Mohlo by se zdát, že Juhászova performance Smoking Place je především angažovaným protestem proti kouření na veřejných místech anebo dokonce kající se omluvou kuřáka nekuřácké části populace, ale na ekologické a etické přesvědčení apeluje až v druhém plánu. Angažované rozhodně je – navzdory tomu, že se nad ním vznáší (nikotinový) opar beznaděje –, ale angažované zvláštním způsobem. Podobně jako v případě extrémní jízdy na kole i v něm umělec traktuje imanentní aspekty radikálního uměleckého vyjádření a ontologický status umění vůbec. Více než hranice mezi ekologickým a neekologickým či etickým a neetickým ho přitahuje hranice mezi uměleckým a neuměleckým, respektive mezi uměním a životem. To jsou rozhraní, na kterých s rozkoší balancuje a někdy nechává balancovat i diváky. A jelikož v dnešním liberalizovaném světě umění může být uměleckým dílem jakákoliv (i neestetická) entita, idea, fenomén, pojem či aktivita, může jím být i jízda na kole, kouření nebo vdechování škodlivých látek. Hranice umění jsou tam, kde jsou hranice života, a spolehlivě o nich můžeme říct jenom to, že jsou nestabilní – posouvají se a mění podle rozličných kontextů a konvencí i pod vlivem technologického pokroku. Juhász svým extrémně provokujícím chováním jednoduše performuje sociální aktivitu a v tom vězí míra jeho angažovanosti.

Tvořivá beznaděj

Angažovanost jeho akcí a gest se napájí ze zřídla beznaděje, paradoxně to však není beznaděj, která by plodila pesimismus, na opak, je tvořivá, motivační. Je to náhrada za neavantgardní nemožnost směřovat vpřed. Beznaděj, jak ji vnímá a reprezentuje ve svém umění Juhász, je trvalý stav posedlostí rekonstruovat minulost, s přítomnými výsledky i budoucími vyhlídkami, s nimiž se umělec nehodlá smířit. Proto si vymýšlí absurdní rituály; ty však, na rozdíl od mytických ritů, nezpřítomňují faktickou (virtuální) minulost, ale jednu z jejích potenciálních variant. Právě interpretační nejistota při morbidní rekonstrukci minulosti plodí věčnou nespokojnost – beznaděj. Juhászovu tvůrčí metodu bychom proto mohli označit jako angažovanou korekci minulosti bez ohledu na „reálné“ perspektivy budoucnosti. Byla však minulost skutečně „beznadějná“? A je podoba přítomnosti, kterou žijeme (a spoluformujeme), nejlepší variantou nenávratné minulosti? „Ani budoucnost už není, co bývala,“ říká ironicky známý aforismus a ve světle Juhászových angažovaných uměleckých her nemusí vyznívat zas tak absurdně. Nakonec, jak vidíme, i odstup prostřednictvím absurdity může být účinná tvořivá strategie a i slepé uličky ve vývoji (co na tom, že fiktivní) či „zaváhání mezi virtuálním a možným“, jak by to zřejmě nazvali Deleuze s Guattarim, mohou mít svůj půvab. Málokoho však napadlo pokusit se rekonstruovat je pouze pro samotný půvab.

Józsefovi R. Juhászovi se půvabně absurdní rekonstrukce fiktivních možností lidského důvtipu evidentně vyplácí. Bezhlavě se vrhá do vzrušujících dobrodružství a neobává se možných důsledků svého nerozvážného počínání. Exhibicionisticky balancuje na neurčitých mezích umění a života, čímž důvěřivému divákovi poskytuje iluzorní možnost prožít bez rizika cizí rozkoš z famózní hry bez předem určených pravidel – ne však prostřednictvím dramatické katarze, ale prostřednictvím simulovaného pocitu neškodné beznaděje. Beznaděje, kterou se běžně opíjíme, když za sebe necháváme alibisticky dělat volby a rozhodnutí jiné.

Autor je estetik umění.