Na přelomu tisíciletí se začalo umění v širší míře zabývat lidským tělem. Vypořádává se tak s technologickým ohrožením lidské „čistoty“ a činí to různými způsoby – například svou radikalizací prostřednictvím pornografie či explicitní brutality.
Od té doby, co se Roland Barthes ve své autobiografii přiznal k rozpakům, jež mu způsobuje pomyšlení, že by měl striktně definovat vlastní tělesnou schránku, uplynula již více než tři desetiletí. „Které tělo?“ zeptal se tehdy udiveně Barthes. „Máme jich několik. Mám tělo na trávení, mám tělo nutkající ke zvracení, další tělo trpí migrénami a tak dále… smyslové, svalové (spisovatelská křeč), humorné a hlavně emoční – dojaté, vzrušené, deprimované, povznesené či zastrašené, bez zřejmých známek jakéhokoliv bytí. Dále mne uchvacuje a fascinuje sociální tělo, tělo mytologické, artificiální (tělo japonských kostýmů) a tělo prostituujícího se herce. A kromě těchto veřejných (literárních, napsaných) těl mám ještě takřka dvě těla lokální: pařížské (ostražité, unavené) a venkovské (odpočinuté, těžké).“ Když jsem se v létě 1999 fascinovaně procházel ve Vídni mezi plastináty profesora von Hagense, což jsou vlastně mrtvá lidská těla napuštěná speciální pryskyřicí, svádělo v mé reflexivní mysli boj barthesovské „plurální tělo“ s artaudovsko-deleuzovským „tělem bez orgánů“.
Katarzní síla umění
Mediálně i komerčně úspěšná von Hagensova výstava Bodies, která se od té doby vystřídala v mnohých městech světa, nese podtitul „fascinace skutečným“. Ale zprávy, pronikající k nám v posledních letech z prostředí reprodukčního lékařství, mluví o skutečnosti, která už tak fascinující není (pro mnohé takovou ostatně není ani von Hagensova výstava). Předpovídají totiž schopnost genetiků vyrobit v blízké budoucnosti identickou kopii již žijícího člověka. Domýšlejí též možné latentní důsledky tohoto vědeckého zázraku: výnosný obchod s embryi, pramenící z možnosti nechat si udělat z vlastního potomka jednu nebo i několik kopií, a hrozbu vzniku „dvojtřídní společnosti“, v níž by lidské klony sloužily jako jakési depozity náhradních dílů pro „originály“.
Dnes považujeme plastickou chirurgii, genetické inženýrství, transplantační metamorfózu pohlaví, virtuální sex a dokonce již také počítačem simulovaný rodičovský cit za téměř samozřejmé symptomy naší reality. Média zasela do našeho vědomí i podvědomí imunitu vůči agresivitě, násilí a zločinnosti. Více než války v přímém televizním přenosu, programově páchané genocidy či hladomor dnes člověka zajímají plastické operace a silikonová poprsí celebrit. Opravdové problémy civilizace a potenciální katastrofy si často uvědomíme, až když nám je bez ubrousku naservírují umělci, které vzápětí obviňujeme z vizuálního terorismu. Masová distribuce pornografie nás pobuřuje méně než gesto Jeffa Koonse, který ze své svatby, soužití i rozchodu se slavnou pornohvězdou Cicciolinou dokázal efektivně vytěžit prostředky vlastního uměleckého výrazu. Smrt nevinných obětí nesmyslné války se nás dotkne, až když nám jednoho dne renomovaná umělkyně Jenny Holzerová přidá jejich krev do barvy, použité na tisk obálky našeho oblíbeného časopisu. A problém regulované populace nás zasáhne až tehdy, když nás na něj upozorní extrémní kanibalské video nekompromisního čínského umělce Zhu Yu. Více než kdykoliv v minulosti jako by dnes platilo, že umělec je opravdovým svědomím doby, zodpovědným za její hříchy. Jako by právě katarzní síla umění měla opět nabrousit ostří drastičnosti, otupené vydatnými porcemi brutality, již nám dennodenně ukazují krvelačná média.
Aktivismus bez tabu
Biologicko-psychologická podstata aristotelovského principu katharsis našla sice své pokračovatele v akčním umění 20. století, ale až v důsledku dehumanizace vědy a masové mediální distribuce necitlivosti a brutality do všech sfér lidské skutečnosti se začíná tělesnost (reprezentovaná především surovými a obscénními motivy) od konce minulého tisíciletí ve zvýšené míře uplatňovat ve všech uměleckých žánrech. Tentokrát již ne s primárním záměrem šokovat, jako v případě dadaistické či surrealistické iracionální formy výrazu anebo později v poválečné vlně naturalistické reportážní fotografie, ale na motivačně i kvalitativně odlišné bázi. Východiskem pro novou tendenci, jež dostala pojmenování abject art, je stále cílevědomější úsilí člověka v důsledku technokratického povědomí současné doby redefinovat už nikoliv svou intelektuální identitu, ale přímo svou biologickou podstatu.
V institucionalizovaném a liberalizovaném světě umění, jemuž vévodí teze anything goes, již umělec nemusí testovat hranice světa umění, jelikož ty už byly dávno otestovány Duchampem, Cagem, Kaprowem, Warholem a dalšími uměleckými „extremisty“. Hranice umění jsou tam, kde jsou hranice života. A v životě se, bohužel, ještě stále dějí hrozné věci. Umělec se změnil v sociálního aktivistu, pro kterého neexistují žádná tabu.
Poslední čistá generace
Americký teoretik umění a kurátor Jeffrey Deitch upozornil již na začátku devadesátých let minulého století koncepcí výstavy POST HUMAN na skutečnost, že člověk na přelomu tisíciletí pomalu začíná pociťovat svůj zděděný genetický kód jako přítěž. „Možnost genetické rekonstituce,“ napsal Deitch v katalogu své výstavy, „nás může rychle dovést za darwinovský přirozený vývoj k odvážnému nastartování artificiální evoluce. Naše společnost bude mít brzy přístup k biotechnologii, která nám umožní přímo rozhodovat o dalším vývoji našeho druhu. Tato nová technoevoluční fáze nás zavede daleko za eugeniku. Generace našich dětí by už klidně mohla být poslední generací čistých lidských bytostí.“ Z hlediska subjektu uvedené urychlované artificiální evoluce se podle prozíravého kurátora nacházíme v přechodném „období rozpadu Já“ (postmoderní epocha), někde mezi „obdobím odhalování Já“ (éra moderny) a dosud nenastavším „obdobím rekonstrukce Já“ (éra „posthumánní“ společnosti). Seismografem příchodu nového období je samozřejmě, jako dosud mnohokrát v dějinách, oblast umění.
Zvýšený zájem umělců o lidskou figuru, ať už různě odhalenou, destruovanou, dekonstruovanou anebo simulovanou, vyplývá především ze skutečnosti, že právě lidské tělo a různé způsoby a formy jeho degradace – počínaje ryze teoretickými, konceptuálními úhly pohledu na možnosti jeho zobrazení, přes obnažení, neadekvátní zkrášlování a vylepšování, až po zohavení, autodestrukci a klonování – poskytují z psychologického hlediska nejúčinnější prostředky vyjádření donedávna ještě nepředstavitelných způsobů jeho kultivování.
Autor je estetik umění.