Politický film v zrcadle irácké války

Filmové bienále se letos profilovalo výrazně politicky, což dokumentovaly i maškarády s hvězdami a promenádou po červeném koberci. Před začátkem tu organizátoři happeningově probourali stěnu hlavního centra Palazzo del Cinema a do průrvy zavěsili dělovou kouli. U tohoto výjevu pózovala například hollywoodská celebrita George Clooney; ten navíc řekl, že není hrdý na Ameriku posledních let. Protiamerický obraz sexuálního idolu a zároveň pacifisty byl mediálně vděčný, jakkoliv vypadal populisticky. Clooney personifikoval laciný příběh – v tomto případě rebela a obdivované celebrity, která se naoko odvažuje dát všanc hollywoodskou kariéru kvůli morálnímu postoji a boji proti válce.

Limity média

V podmínkách korporativního systému studií, marketingu a producentů se zdá, že filmová revoluce, která by zasáhla publikum a bojovala za utopické ideály nesystémovou, tedy nezábavnou formou, je téměř nemožná. Žijeme naopak v době vizuálních symbolů a marketingově výrazných gest, jež utvářejí i současnou politickou i mediální kulturu. Vizualizace a inscenování se staly součástí veřejného života do té míry, do jaké veřejný prostor ovládla show. Její dramatizace volně spojuje nízké a vysoké a míchá poetiku kýče i politické pojmy. Snaží se především přitáhnout pozornost, dojmout a strhnout či „odzbrojit“ publikum.

Naproti tomu filmový apel proti válce v Iráku představoval v Benátkách snímek Briana de Palmy Redacted, který si odnesl Stříbrného lva za režii. Film vypadá na pohled jako hraný dokument, jehož základem zůstává rekonstruované svědectví. Autoři inscenují známou událost z irácké Samarry z června 2006, během níž američtí vojáci znásilnili patnáctiletou Iráčanku a vyvraždili její rodinu. Mohli bychom říct, že struktura díla vytyčuje limity manipulace vizuálního média, tematizuje otázku, kudy vede hranice reality a fikce. Jak mluvit o válce, jejíž pravda bývá „redigována“, manipulována či nepochopena ve veřejném prostoru? De Palmův film poctivě odkrývá hned několik úhlů pohledu, aby přiblížil složitost obsahu Pandořiny skříňky celého iráckého pekla – a to i za cenu vratké a rozpadající se kompozice.

V praxi to znamená, že narativ snímku mísí intimní drobnohled videodeníku, který si natáčí vojín Angel Salazar mezi nudícím se a hlídkujícím mužstvem, se sekvencemi velkého plátna. Zatímco Salazar spíše naivně zaznamenává živočichopis jednotky, rovina filmové inscenace zase záměrně romantizuje a poetizuje mocenskou hru konfliktu s pomocí klišé, romaneskní hudby (z Kubrickova Barryho Lyndona), dramatických střihů či tklivého komentáře.

Mnohovrstevnatost vyprávění dále dokládají internetové guerillové záběry, jež přibližují morbidní optiku terorismu voyeuristickými nahrávkami mučení a protiamerických atentátů. V poslední pomyslné vrstvě filmu sledujeme markýrované televizní stand--upy, které zpravodajsky referují o tom, co se předtím stalo: reportéři bez informací jsou lapeni v pasti „vyváženosti“ zdrojů a jen omílají protichůdné verze událostí, aniž by něco osvětlili.

Vše vrcholí v okamžiku, kdy Američané v opilosti a pod vlivem drog vyrážejí do terénu pobavit se a mordovat – přitom se ironicky ohánějí tím, že hledají zbraně hromadného ničení. Redigováno tak představuje i odstrašující a provokativní cestu do hlubin noci, kde zahlédneme odvrácenou stranu tohoto patriotismu či „vývozu“ demokracie. Představuje jí perverze násilí, machismu, rasismu, trauma kolektivní viny i pokrytectví kulturní nadřazenosti.

Ilustrace politiky obětí

Protiválečný apel doplňoval v Torontu snímek Nicka Broomfielda Battle for Haditha, který směřuje tam, kam se de Palmův opus bojí šlápnout. Chronologicky líčí tragédii z Hadithy z listopadu 2005, kdy Iráčané spáchali atentát na mariňáka a americké síly nato ve slepé odvetě postříleli čtyřicet mužů, žen i dětí z okolí. Události, která skrývá dramatický potenciál, využil Broomfield k interpretaci americké politiky i samotného střetu civilizací. Lidem, které vidíme v televizi zahalené v pytlích či schované v uniformách, dal v tomto lineárním dramatu konkrétní tváře. Líčí účastníky iráckého odboje nejen jako teroristy, ale také jako otce od rodin, přátele či patrioty, kteří se nechali využít krvavou aritmetikou islámských extremistů. Příslušníky vojsk představuje jako obyčejné kluky, kteří nezvládají svou roli, strach ani psychický stres. Uniformovaní hochštapleři se prohánějí ulicemi města za zvuků tvrdé muziky a ochutnávají adrenalin hry na vojáčky, jež se v okamžiku krize „přehraje“ do tragické reality.

Snímek vychází z tradice politické kinematografie (Costa Gavras, Gillo Pontecorvo), ač používá ruční kameru a dokumentarizující postupy. Vyznění filmu pak spočívá ve zjištění, že Američané „bitvu o Hadithu“ prohrají, neboť svou zvůlí pouze posílí pozici místních extremistů. Otázka je, zda tento protest může být brán důvěryhodně už stylem vyprávění, neboť divák před podobnou „hrou na realitu“ snadno kapituluje. Může s námi pohnout mírně naivisticky inscenované drama, když už jsme si zvykli na krev konfliktů, jež nám televize a dokumentaristika servíruje skoro v přímém přenosu, jako by šlo o krvavý biftek?

Podvratné symboly

Příklad sofistikovanějšího snímku Paula Haggise In the Valey of Elah naznačuje, jak film i s hvězdami dovede uvnitř „systému“ podvracet a zpochybňovat posvátné (politické) symboly. V tomto případě patriarchální rodinu, vládu práva, pořádkové instituce nebo národní cítění. Film se přitom tváří jako psychologické rodinné drama s prvky detektivky. Vypráví, jak se otec tradiční patriotické rodiny Hank (Tommy Lee Jones), který sám sloužil ve Vietnamu, snaží zjistit příčiny zmizení a poté barbarské smrti syna, jenž se nedávno vrátil z Iráku. Brzy poznává, že není snadné ani najít viníka, natož pochopit, čím si jeho syn musel ve válce projít.

Výsledný pocit z díla je zneklidňující především kvůli způsobu, jímž snímek převrací samotné role postav. Všichni se tu musí konfrontovat s tím, do jaké míry osobně selhali. Jenže tady se nebojuje v Bagdádu, ale uvnitř rozložené rodiny a traumatizované komunity, stižené i přítomností válečných veteránů a přízraků. Tvrdohlavý, autoritativní muž, který poslal své syny do války, hledá pravdu i přes odpor vojenských úřadů a lhostejnost policejních složek, pomáhá mu jen mladá policistka (Charlize Theronová). Nakonec Hankovi nezbývá než se vzdát jak autority, tak vlastenectví. Ve vyústění Haggis zkoumá otázku viny, následné morální kocoviny a otupělosti americké společnosti. V rámci dobře známého žánru nepozorovaně rozevírá propast, která nahlíží iráckou perspektivu jako její vnitřní problém. Jak vidno, být dnes politický znamená spíš subverzivně vklouznout do stávajícího systému (žánru) a zaútočit zevnitř.

Autor je redaktor deníku Právo.