Obhajuji právo na odlišnost

Na festivalu v Benátkách jste uvedl v soutěži svůj nový film Kuskus a mezek (La Graine et le moulet). Líčíte v něm příběh starého muže – maghrebského imigranta ve Francii, který přišel o práci, odcizil se vlastní rodině, ale ještě naposledy se pokouší něčeho dosáhnout: vybudovat kuskusovou restauraci na lodi v místním přístavu. Odkud přišel nápad na příběh filmu?

Na začátku byla fantazie. Chtěl jsem vyprávět o snech a představách, jaké lidé mají, o plánech, které si dělají. Měl jsem v úmyslu točit s určitou ironií o mýtu úspěchu, o těch, kteří se snaží uniknout moderní formě otroctví, tedy nějaké mizerné, špatně placené práci, a založí si vlastní podnik. Takže jde o dobrodružství, jež vychází více z pohádky než z nějaké akčnosti. Hlavní postava příběhu, Sliman, je starý, chudý a navíc Arab. Strávil život ve Francii a najednou by chtěl dokázat něco velkého – zařídit si restauraci, aby znovu získal ztracenou důstojnost a úctu a zároveň pomohl vlastní rodině. Jeho opravená loď je symbolem naděje, ale i jejich cesty a pokusu začlenit se do francouzské společnosti. Zdálo by se, že Sliman s rodinou může kdykoliv zvednout kotvy a odplout, ačkoliv dobře ví, že se nemůže vrátit zpátky domů do Afriky. Na lodi se přece dá i ztroskotat.

Na rozdíl od vašich předchozích filmů Voltairova chyba i Únik jste se tentokrát spolehl prakticky výhradně na neherce. Ve vašich filmech jde přitom často o velmi emocionální a vypjaté herecké výkony.

Na námětu jsem pracoval dlouho a dlouho jsem hledal i vhodné herce, dokonce jsem v jednu chvíli obsadil členy vlastní rodiny včetně svého otce. Říkal jsem si, že jedině oni znají tento svět tak dobře jako já a dovedou ho zahrát. Jenže otec mezitím zemřel a já si najednou uvědomil, že přestávám mít nad příběhem nadhled, neboť jsem se v něm začal cítit až příliš melancholicky. Pochopil jsem, že svou rodinu budu muset ve filmu vynechat, abych si uchoval vůči příběhu svobodu. Takže jsem obsadil neherce, s nimiž provádím cosi, čemu říkám emocionální gymnastika: hodně zkoušíme a já se během tohoto procesu snažím představitelům navodit emoce, jaké by měla zažívat jejich postava.

Jak pracujete s dialogy? Není mnoho filmařů, kteří by uměli takovým způsobem překrývat a skládat dialogy v okamžicích, kdy mluví například deset lidí najednou…

Po natočení každé scény nahrávám zvlášť i samotné repliky, abych je měl při střihu v záloze a mohl si jimi pomoci při skládání dialogů. Je to ale mravenčí práce, která zabere spoustu času.

Snímek Kuskus a mezek je nejen meditací nad lidským údělem a metaforou pozice maghrebské komunity ve Francii, ale zdá se být i komedií charakterů.

Chtěl jsem hlavně ukázat maghrebskou společnost jinak, než jak ji vidíte například v médiích, kde máte pocit, že Arabové jen plní stránky černé kroniky. Natočil jsem francouzsko-arabskou rodinu v celé její složitosti a různorodosti, zbavenou klišé, mediálních stereotypů a karikatur. Vidíme, jak její členové žijí, jedí, přemýšlejí. Nesnažím se nikoho soudit, ani tu nenajdete politiku, ve skutečnosti mi šlo o obhajobu: snažil jsem se hájit právo na odlišnost, aniž by takový člověk musel být postižen všemi stigmaty outsiderství nebo „exotičnosti“ původu.

Při konstrukci příběhu jste si dovolil spoustu odboček z dějové linie…

Chtěl jsem vylíčit všednodenní věci, které Slimana obklopují – hlavně onu velkou arabskou rodinu. Pokusil jsem se spojit romaneskní příběh s věrně zobrazeným prostředím, z jakého sám pocházím, abych mluvil o sobě i o těch, kteří jsou mi blízcí. Z toho vznikl zvláštní přerývavý rytmus, který vrcholí ke konci filmu. Díval jsem se přes kameru na postavy a v jejich gestech hledal něco, co se mě osobně dotýká, co sám dobře znám.

Jaká je ona arabská rodina?

Docela obyčejná, žije si vlastními starostmi, nadějemi, nevěrami a láskami. Na druhé straně je pravda, že arabské rodiny ve Francii bývají o něco těsnější než jiné. Vysvětluji si to tím, že se jejich členové cítí více ohroženi. Ať se děje, co se děje, ve své vzájemnosti a lásce nacházejí pocit bezpečí a ochrany před vnějším světem. To mě na arabské rodině dojímá. Ve filmu zůstalo několik fragmentů z dlouhé scény společného rodinného oběda, jehož se účastní zhruba patnáct lidí. Původně jsme si nechali navařit kuskus, nasvítili scénu a točili a točili. Vyšel z toho asi devadesátiminutový materiál, který by vydal na samostatný film, jenž by začínal prostíráním stolu a končil dezertem. Máte dojem, jako by se tam mluvilo o celém světě.

Všiml jsem si jednoho rozdílu. Francouzi odkládají příbor a přestávají jíst, když mluví.

Možná byste se divil, kdybyste viděl nějakou průměrnou francouzskou rodinu. Na druhé straně pro nás Araby je v protikladu k Francouzům nepřirozené mluvit u stolu sprostě. Nedovedu si představit, že bych seděl u jídla a někdo řekl nahlas: „Sedni si na prdel.“

Nezasvěceného diváka může překvapit způsob, jakým ukazujete hlavně ženy.

Možná to tak nevypadá, ale jejich postavení uvnitř komunity je velmi důležité. Potřebují hodně síly, aby unesly tíhu, jaká na nich leží, když se snaží držet rodinu pohromadě. A ony ji mají. Neustále musí překonávat nějaké překážky a jsou to nakonec ony, kdo nejvíce trpí. Osobně se snažím vykreslit rozmanité ženské charaktery.

Hodně se mluví o takzvaných prvních a druhých generacích imigrantů. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

Říká se, že první generace je většinou generace obětovaná. Ti lidé často odešli už v pokročilejším věku a nedokázali se natolik adaptovat v novém prostředí. Potkáte je na úřadě, kde za ně kolikrát vyřizují povinnosti školní děti. Druhá generace se naučí lépe jazyk a vstřebá snadněji cizí kulturu, ale stále ještě těžko nachází ve společnosti své skutečné místo.

Ve všech vašich filmech je patrný vliv italské kinematografie; v aktuálním snímku je to zcela zřejmé například ve scéně krádeže bicyklu.

Ano, šlo o záměrný odkaz na Zloděje kol. Italský film pro mě vždycky představoval velkou inspiraci. Ale co víc, Arabové ze severní Afriky sdílejí spolu s Italy středomořskou kulturu a mají s nimi leccos společného. Nezapomeňte, že jedna vlna italských emigrantů se usídlila právě v Tunisku, kde jsem se narodil. Jsou tam určité podobnosti v mentalitě a týká se to i hereckých výkonů. Když jsme natáčeli scénu s arabskou rodinou, uvědomil jsem si, že je v ní něco vzdáleně italského.

Film Voltairova chyba líčí hořkou odyseu tuniského ilegálního imigranta ve Francii, Césarem ověnčený snímek Únik naopak přibližuje na dětském dramatu neschopnost soužití minority s majoritou v rámci rozvráceného velkoměstského předměstí. Zdá se, že se stále vracíte ke stejnému tématu.

Postavy mých filmů vždy procházejí zkouškou. Jsou to outsideři, kteří se snaží začlenit do francouzské společnosti, učí se nové kultuře i demokracii, ačkoliv se jim to nedaří a jdou z neúspěchu do neúspěchu. Lidé se mě ptají, proč to vždycky dopadne špatně. Takový je ovšem příběh mého vztahu ke společnosti, která mě formovala a s níž jsem se zároveň ocitl v určitém konfliktu.