Proti srsti

V zřejmě nejzábavnější scéně filmu Import/Export postarší Rakušanka s germánskou důkladností vysvětluje hlavní hrdince Olze, jak správně zbavovat prachu vycpané zvířecí hlavy vystavené na stěně procovské vily. Svou názornou metodiku provází slovy, že psa také nehladíme proti srsti. Hladit proti srsti, tak by se dal charakterizovat tvůrčí postoj autora tohoto snímku, rakouského režiséra a dokumentaristy Ulricha Seidla (1952). A to přinejmenším od jeho provokativního dokumentu Zvířecí láska (Tierische liebe, 1996) o milovnících zvířat, kterým láska k jejich mazlíčkům poněkud přerůstá přes hlavu.

Jeho filmy, hrané i dokumentární, se snaží soustavně odhalovat skryté mechanismy demokracie a blahobytu. Seidl se tím volně řadí k rakouské tradici nekompromisního pohledu, kterou můžeme vystopovat přinejmenším od Musila a Krause k Handkemu a Bernhardovi. V rozhovorech tvrdí, že nechce diváky bavit, ale rozrušovat. A je v tom tak úspěšný, že za svůj hraný snímek Psí dny (Hundstage, 2001) si odnesl Zlatého lva z benátského festivalu, čímž dokázal, že jeho drsná sonda do života zdánlivě obyčejných lidí, lapených během několika horkých letních dnů v bludném kruhu konzumu a vnitřní trýzně, se dotýká nejen jeho rakouských spoluobčanů.

Na východ od ráje, na západ od všednosti

Seidlův aktuální opus Import/Export překračuje rakouské hranice směrem do prostoru, který by se dal nazvat středovýchodní Evropou, a dokazuje, že ty podstatné hranice neleží mezi zeměmi, nýbrž mezi jednotlivými lidmi. Mezi soucitem a lhostejností, mezi násilím a touhou po doteku. Sledujeme v něm dva paralelní příběhy, které kopírují vysněnou trasu Východ–Západ, ale nikdy se zcela neprotnou. V jednom mladá ukrajinská zdravotní sestra vymění mizérii průmyslové aglomerace za nejistou dráhu vídeňského gastarbeitra, ve druhém se mladý nezaměstnaný povaleč Paul vydává spolu se svým otčímem z Vídně na Východ, aby mu tu pomohl instalovat výherní automaty. Oba příběhy plynou zvolna, s minimem vnějšího vzruchu, natolik jsou pevně zakořeněné v pečlivé rekonstrukci všednosti. Daly by se převyprávět v několika větách.

Co z nich dělá výjimečný filmový zážitek, není schopnost fabulovat, ale odvaha neuhýbat pohledem. Podobně jako jiný rakouský režisér Michael Haneke ani Seidl se nebojí vést své filmové obrazy do extrémů, posouvat je na hranici snesitelnosti, aniž by ztratil ze zřetele jejich nezpochybnitelnou účelnost, jakousi morálku pohledu. Divák se o tom snadno přesvědčí už na samém začátku, během něhož sledujeme dlouhou, takřka dvouminutovou scénu, ve které tři ukrajinské zdravotní sestry ve velmi strohých podmínkách podávají infuzi nemluvněti, jehož bezmocný pláč přejde v zoufalé lapání po dechu. Stěží jde výstižněji zachytit bezmoc země (Ukrajina) a její společnosti. Když o scénu později vidíme, jak si Olga vyzvedává méně než třetinu platu, který už několik měsíců nepřišel v plné výši, pochopíme, co ji přiměje opustit svého malého syna a vydat se na Západ.

Nepotřebujeme k tomu zkoumat chátrající paneláky osaměle vyrůstající ze zasněžené pustiny, s neosvětlenými schodišti a nefunkčním rozvodem vody, černou a nehostinnou krásu industriálního rozpadu, kterou Seidlův nezúčastněný pohled zaznamenává. Důrazem na věcné zachycení prostředí se jeho sociologizující režijní rukopis nejvíce odlišuje od Hanekeho minimalistických, hlubinně psychologických zářezů. Své postavy Seidl nechává sžívat s autentickými interiéry, až se stanou jejich součástí. A naopak. To se nejsilněji projeví poté, co Olga ve svém pikareskním putování za prací přichází jako uklízečka na geriatrické oddělení vídeňské nemocnice.

Neskrývaná nahota konkrétních detailů evokuje fyzicky naléhavý zážitek chabnoucích těl, uvězněných ve svém stáří stejně bezvýchodně, jako je Olga společensky uvězněná ve svém ukrajinském původu. Seidl zachycuje skutečné pacienty, z nichž většina už bez cizí pomoci nedokáže opustit lůžko. Metodicky stupňuje scény dokreslující atmosféru oddělení. Výměnu pomočených plen, vyjímání umělého chrupu, to vše trpělivě a odměřeně; nepřehání, jen registruje. Není laciným pesimistou, ale nenabízí ani levnou naději. A vždy si ponechává prostor na záblesky černého humoru, jako například ve scénách z karnevalu pro důchodce. Divák má chuť zavřít oči a zároveň je nemůže odtrhnout od plátna.

Uzamčené existence

Extrémní prostředí odhaluje jediné hodnoty, které v něm přežívají. Je to Olžin soucit a péče, které starým lidem věnuje, navzdory předpisům a žárlivé ošetřovatelce Marii, navzdory ponižování, jež do té doby v cizí zemi zažila. Na rozdíl od ní se Paulův postoj k okolnímu světu projevuje bezradnou agresivitou a rostoucí nespokojeností. Jeho šlachovitá postava je přesným opakem zesláblých starých těl i žensky měkkého těla Olžina, je plné nervní energie, která vybuchuje v záchvatech verbálního vzteku. Pouze ve hře se svým psem nachází jediný moment dětské bezstarostnosti. Teprve v průběhu cesty na Východ zažívá Paul sérii morálních otřesů, je stále více konfrontován s machistickými postoji svého otčíma, a po scéně, kdy je svědkem jeho ponižování ukrajinské prostitutky (opět neskutečně sugestivně natočeného), všechnu svou energii nasměruje do nadějného, i když lehce naivního gesta vzpoury a odchodu.

Přes jeho nestrannost je patrné, že Seidlovy sympatie jsou na straně Východu, kde nachází to, co chybí čistým a prázdným západním životům. Olžin příběh by sám o sobě vydal za celý film. Film o uhájené naději a důstojnosti. Paulův je příběhem hledání a bloudění, postrádá tak zřetelnou a konkrétní motivaci jako Olžin, více se blíží moralitě. Skvělé je obsazení postav, které vedle sebe staví zkušené herce a neherce (v obou hlavních rolích). Při prvním zhlédnutí jsme strženi Seidlovým neopakovatelným dokumentarismem, při dalších odhalíme promyšlenou kompozici, která se pod ním skrývá. Od úvodu, ve kterém se kdosi v zasněžené pustině marně snaží nastartovat sajdkáru, přes leitmotiv ruského cajdáku, který zazní na několika místech ve filmu, až po rytmizovaný závěr z geriatrie, jehož posledním vyřčeným slovem je „Tod“ neboli „smrt“. Skutečnost se tak stává symbolem a symbol skutečností, která nepřestává znepokojovat.

Autor je kritik a redaktor nakladatelství Labyrint.