Kdo z vás si zaslouží adaptaci

Autorův zájem o film předchází jeho první literární úspěchy; Houellebecq navštěvoval filmovou školu a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dokonce natočil dva krátké filmy. K filmu se vrátil jako scenárista při adaptaci své prvotiny Rozšíření bitevního pole i v devadesátých letech. V této souvislosti představuje Možnost ostrova přirozené vyústění jeho dlouhodobého uměleckého směřování. Navzdory mnoha zásadním nedostatkům nelze Houellebecqovi upřít razanci a odvahu, s níž k filmovému přepisu přistoupil. Výsledný tvar je přesným opakem opatrně věrných adaptací, k nimž se autoři předloh v roli scenáristů často uchylují. Houellebecq zašel dokonce tak daleko, že ze scén původního románu se na plátně neobjeví téměř žádná. Naopak celý složitě konstruovaný epický románový příběh rozebral, zjednodušil a převedl do fragmentární a rozvolněné podoby, která je pro ty, kdo neznají literární předlohu, uvedenou sugestivní otázkou: „Kdo z vás si zaslouží věčný život?“, jen obtížně pochopitelná.

Jen to podstatné

Spíše než vyprávěním je tento film utopickou vizí s prvky sci-fi, živenou steskem po době, kdy měl člověk ještě víru a řád. Autor použil z románu to, co pro něj bylo zřejmě nejpodstatnější – jeho metafyzické jádro vycházející ze zápletky, v níž se sekta elohimistů snaží za pomoci klonování dosáhnout nesmrtelnosti. V knize je jejich úsilí nahlíženo zvenčí, očima úspěšného komika Daniela, který je ve filmu ztotožněn se synem samozvaného vůdce sekty, Prorokem. A tak jako ve svých ostatních románech, i zde se Houellebecq dotýká tématu nové religiozity New Age, buddhismu, tedy antropologické potřeby transcendence, jež je podstatou každého náboženství. Právě téma radikálního lidského nesmíření se smrtí, zoufalého hledání přesahů a jistoty, patří, spolu s atmosférou, kterou toto téma evokuje, k největším kvalitám filmu.

Houellebecq dokáže velmi citlivě a přesvědčivě vykreslit smutek neukotvené lidské existence ve všech jeho odstínech. Západní společnost zachycená na plátně je vysoce vyspělá, ale unavená, v rozpadu, tak jako většina postav svíraných melancholií, trapností a prázdnotou. Vracejícím se motivem je jízda osamělého hrdiny krajinou, kdy jeho opuštěnost zdůrazňují pohledy z auta oddělené od vnějšího světa průhledným předním sklem.

Myslet filmem?

Houellebecq tu zároveň zpochybňuje svou pověst „sexuálního maniaka“ a „pornografa“, kterou ochotně šíří velká část zpovrchnělé kritiky. Mimo několik záběrů na nahé ženské tělo, a to většinou ve druhém plánu, není ve filmu zachycena žádná erotika, natož soulož, jejichž popisy je autor proslulý. Ukazuje se zde, že to, co bývá na Houellebecqovi považováno za nejskandálnější, není tím nejpodstatnějším. S jistou dávkou ironie ovšem můžeme dodat, že v tomto případě by více erotiky neškodilo, alespoň by dodala strohému filmu více živosti.

V čem Houellebecq jako režisér selhává, není totiž téma filmu, ale jeho konkrétní technická realizace. V prvé řadě se to týká hereckého obsazení, které navzdory dvěma slavným jménům nedokáže uniknout často se opakující toporné deklamativnosti, při níž herci pouze představují určité typy, někdy (jako v případě hlavní hrdinky) jsou jen tvářemi. Herecky nesnesitelná je především scéna, kdy dva mexičtí delegáti elohimistů, kteří po celou dobu přehrávají jako v nějaké špatné telenovele, sledují výstavu o prehistorickém životě a vedou takzvaně sofistikovaný rozhovor. Několik zajímavých inscenačních nápadů (jako vizuální paralela útočiště Danielova klona z daleké budoucnosti v děloze, z níž se v závěru filmu vydá či spíše zrodí do postapokalyptického světa) nezakryje nedostatek Houellebecqových režijních zkušeností a jistou bezradnost. Proto vedle několika zajímavých scén ze života sekty a jejích misií, z nichž nejlepší je hned úvodní Prorokova přednáška v jakémsi hangáru, pracující s kontrastem vznešených myšlenek a ubohostí posluchačů i prostředí, ve filmu nalezneme větší množství těch, které působí značně nevěrohodně až nepovedeně. A bohužel ani fotogeničnost sopečné krajiny Kanárských ostrovů nezbaví značnou část filmu pachuti kašírované umělosti, kterou umocňuje i dost pomalé tempo, jímž se odvíjí.

Možnost ostrova jako film selhává na mnoha rovinách. Autor zřejmě dobře neodhadl povahu média, které neumožňuje uplatnit intelektuální spekulace typické pro jeho knihy v takové podobě, aby film netrpěl přílišnou verbalizací a nechtěnou doslovností. Z Houellebecqova černého humoru a ironie sem proniklo jen velmi málo, vše naopak působí popisněji, tísnivěji, více na vážno. Toho, kdo Houellebecqovy romány nezná, film nepřesvědčí, pro ty ostatní může nabídnout alespoň další z klíčů k jejich výkladu. Především ve své existenciální naléhavosti, která jediná zůstává věrná předloze a autorskému rukopisu. Ani tak se neubráníme otázce, která by jako parafráze k románovému mottu mohla znít: „Kdo z vás si zaslouží adaptaci?“

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.