Jeden z nejzajímavějších a z oborového hlediska i nejprestižnějších literárních časopisů, Aluze, přešel letošním ročníkem od tištěné podoby fyzického „tlustého“ časopisu k podobě elektronické, internetové (www.aluze.cz). Důvody jsou asi markantní: náklady na tisk, distribuci a knihkupeckou marži jsou neúnosně velké a z ekonomického hlediska nesmyslné v kulturním kontextu, v němž sebelepší náplň i provedení takového časopisu garantuje komunitu kupujících v řádu dvou či tří stovek věrných. Deset let existence Aluze logicky stačilo, aby si její redakce uvědomila, že tuto danost nezmění; z počtu prodaných výtisků lze vyvodit, že – z důvodů, jež zde nechci rozebírat – nečtou takovýto základní oborový časopis nejen učitelé literatury na středních školách, ale ani studenti a valná část vyučujících literárních oborů na školách vysokých (a že jich už panečku máme!).
Redakce Aluze nejspíš při přípravách na přechod k novému distribučnímu médiu zvažovala celou škálu nabízejících se možností: od placeného přístupu, v němž by byla ke stažení elektronická verze identická s dosud tištěným provedením (jako je tomu u většiny odborných literárních časopisů v západním světě), až po průběžně proměnný, neustále aktualizovaný portál s možností diskuse, přepracování či rozšiřování zveřejněných materiálů. Z mého hlediska zvolila redakce Aluze nejlepší možnost: bezplatný přístup založený na dobrém webovém rozhraní (které měla Aluze už za časů tištění), a v něm i nadále uceleně zveřejňovaná jednotlivá čísla časopisu v dosavadní frekvenci: tři čísla za rok.
Výhody přechodu od tisku k internetu jsou zřetelné: ušetřené finanční náklady lze věnovat na redakční práci, honoráře, autorská práva atd. Nevýhody také: u tištěné verze lze při sjednávání copyrightu pro překlad garantovat majiteli práv, kolik výtisků bude zveřejněno; při publikování v hyperprostoru se leckterý synovec, jenž zdědil práva po literárněteoretické celebritě, bude „bát“, že si článek stáhnou a dál všem svým kolegům budou posílat desetitisíce českých nadšenců pro problematiku třeba paratextových rysů nebo prolepse. Univerzitní studenti budou muset místo výmluv, že v knihovně to bylo už půjčené, říkat, že jim zrovna včera odešel modem. Dobré je ale rozhodnutí dělat dál časopis formou čísel. Jeho významové směřování už sice nebude utvářet váha, formát, vazba a vůně či smrad lepidla, ale zůstane tu i nadále forma publikování textu ve společenství jiných textů, v textovém kontextu. Ať už takovou kompozici časopisu vnímáme jako redakční strategii, anebo jako souhru náhod, časopisecký formát je vždy přitažlivý nejen tím, co tiskne, ale i tím, jak texty k sobě řadí, jaké kontexty jim vytváří. A to se v případě průběžného publikování izolovaných, byť jakkoli podstatných textů, vytrácí. V takové formě se text stává solitérem, osamoceným hlasem volajícího na poušti: jako by místo básnických či povídkových sbírek existoval prostor jen pro zveřejňování jednotlivých čísel.
A právě v této souvislosti ještě odjinud, byť ze stejného soudku. Prezidentský kandidát profesor Václav Pačes, předseda Akademie věd ČR, se v jisté anketní sondě MF Dnes vyjádřil, že příliš neřeší krásu či lokaci Kaplického návrhu nové budovy Národní knihovny, protože si myslí, že celá idea takové velké knihovny je dnes již anachronismem a ve světě od velkých budov centrálních knihoven již ustoupili. Jakkoli se mi jinak činnost akademika Pačesa v čele AV ČR jeví jako velice prospěšná a sofistikovaná, zde, zdá se mi, šlápl vedle. Ano, v západním světě velké moderní komplexy knihoven už nestaví – protože je už mají ze 60. – 90. let 20. století. Jistě, soudobé odborné myšlení exaktní, společenskovědní i humanitní se děje v globální elektronické síti: zaplatím, přistoupím, stáhnu, tisknu, čtu a sám píšu. Jenže elektronickému publikování často chybí to, co jsem se snažil vyjádřit při psaní o Aluzi. Psaní není jen textací moudrých idejí, ale i jejich materializací. Knihovna není jen skladištěm textů, ale i pokusem současnosti vypořádat se prostorově, katalogizačně a jinak s minulostí. Lidstvo získalo zkušenost, že kniha umístěná v dobré knihovně přetrvá věky. U soudobých médií tato zkušenost chybí: starší z laskavých čtenářů si možná vzpomenou, že i oni před dvanácti lety cosi uložili jen a pouze na tu tehdy běžnou velkou disketu s kartónovým papírem na povrchu. Dnes si mohou prohlížet objekt, ale ne texty skryté uvnitř. A navíc knihovna není jen dobře katalogizované skladiště knih. Po staletí to byl – a jsem si jist, že i dnes to ještě je – také prostor setkávání lidí, prostor přirozeného bytí intelektuální komunity, pro níž je možnost setkání tváří v tvář či hrozba potkání jiného člena komunity nejen prostorem produkování nových idejí (dnes se tomu říká dialogičnost či mezioborovost), ale také imperativem zodpovědnosti. Svinstvo se hezky, rychle a bezpečně produkuje v anonymitě pracoven a příspěvků posílaných mailem. Když ale vím, že někam pro ty knížky musím a že mě tam potkávají a poznávají i jiní, přece jen si možná rozmyslím, zda mi to plagiátorství či neargumentovaný útok na někoho stojí za to. Novou budovu Národní knihovny prostě potřebujeme nejen jako dobrý přístup k textům minulosti a jako funkční prostor pro vznik textů přítomnostních, ale i proto, aby bylo možné jisté členy intelektuální elity polít pivem či dát jim pár facek.
Autor je literární teoretik.