V Národním divadle v Praze vystoupil Nederlands Dance Theater II, což přeloženo do češtiny znamená Juniorský soubor Holandského tanečního divadla. Za dnešním světovým významem této instituce stojí čtvrt století působení Jiřího Kyliána. Večer složený ze tří Kyliánových choreografií pořádala soukromá agentura (Real – International Arts Service) ve spolupráci s baletem ND a byl pojat jako pocta Jiřímu Kyliánovi u příležitosti jeho letošních šedesátin. Proto také na závěr přišli na děkovačku za Kyliánem tři králové – šéf baletu, ředitel ND a ředitel pořádající agentury – s trapnými dary a cituplnými slovy. Tento byzantinismus však nemůže zastřít holý fakt, že soubor spjatý se jménem geniálního choreografa českého původu je zván do Prahy jednou za uherský rok.
Každá jednotlivá choreografie večera měla Kyliánovu jiskru. Tento baletní neoklasik je co do svého významu nástupcem Maurice Béjarta v ušlechtilém stylu a zejména také v široké zásobě výrazových prostředků, rozsáhlém pohybovém rejstříku a invenci, se kterou dokáže rozehrát prakticky jakoukoli formu. V tomto večeru například podal jednu z choreografií, Châpeau, ve stylu music-hallu, a mohl by s ní rovnou do Folies Bergères. Jako Picasso, který se nemohl udržet a pomalovával i prázdné plechovky, zmocňuje se Kylián příležitostné taneční poezie. Jeho perfektní mladí tanečníci (do dvaceti tří let) mu v tom slouží plni oddanosti a výbušné energie.
Na účet první choreografie večera Sleepless nadhodil Kylián enigmatickou otázku souvislosti pohybu a hnutí duše. „Jsme si opravdu jisti, že se chceme k něčemu přiblížit či od něčeho vzdálit?“ táže se choreograf. Jeho tanečnice odpovídá pohybem „rondes de jambe“ pozadu (široké klouzavé oblouky chodidel po podlaze, pohyby, které evokují opatrný, tápavý či kradmý pohyb v prostoru). Náladou to nejvíc připomíná moonwalk Michaela Jacksona. Tanečnice kráčí dozadu, ale celým tělem vyjadřuje tenzi vpřed. Je to velmi krásný, snový, náměsíční pohyb. A tanečnice dále rozvádí Kyliánovu myšlenku: její pohyb se pne k pozadí scény, kde je natažen bílý ekran s pravidelnými svislými průstřihy. Tam se budou zjevovat tanečníci v ireálných polohách a výškách, v neskutečných náklonech. Je to ekran iluzí. Tanečnice se k nim pne a vzdaluje se reálu… Je si opravdu jista, že se chce k něčemu přiblížit a od něčeho vzdálit?
Kyliánovo scénografické řešení není vlastně na současné taneční scéně nijak ojedinělé, naopak, momentálně je spíše celkem populární. Jmenujme Alaina Buffarda a jeho Les Inconsolés (A2 č. 32/ 2007) či Blush Wima Vandekeybuse, v Praze velmi oblíbeného belgického choreografa. Princip průniků, děr, vždy navozuje přeludnost a je ostatně věčný jako samo divadlo. V čem je nespavá choreografie Jiřího Kyliána tak strhující, je scénografická střídmost, jíž se zhodnocuje bohatost jeho choreografické invence. Tanečníci překvapují s každým novým vynořením; jádro choreografie se odehrává právě zde, ve škvírách. V popředí jako by šlo o pouhá obligátní intermezza, i když v nich mladí tanečníci vystřelují a vykopávají svou energii do všech stran. To hlavní je ale tam vzadu, na rozhraní reálu a iluze, kam touží (a možná se i bojí?) proniknout dívka. Sune se obezřele k ekranu, vztahuje ruce k jednomu průřezu (bráně do iluze?) a její stín vrhaný na bílý obdélník dělá totéž. Stínová tanečnice pomalu rozevírá temný průřez. Pak prudký pohyb – stín a reálná tanečnice se prolnou a díra tanečnici zhltne. Ve vzduchu zůstává viset otázka: bylo to přiblížení, anebo zánik?
Stejně scénograficky lakonická a tanečně reflexivní byla závěrečná choreografie 27’52’’. Jde o komorní záležitost pro tři páry. Tanečníci jsou vrženi do prostoru plného nejistoty. Pásy tanečního koberce se vlní, baterie světel se pohybují, jako by hledaly uprchlého vězně. Připravuje se zemětřesení – nebo je už spíše v plném proudu. I zde se projevuje střídmost Kyliánových prostředků. Dramaticky rozvlněnou podlahu zajišťují divákům na očích dvě postavy, které koberci prostě třesou – jako v posledním amatérském představení. Kyliánovi však z toho díky elegantnímu a oduševnělému stylu vychází vysoce estetický obraz. Pozornost na sebe strhává pár, v němž dominuje dívka se sošnými alabastrovými prsy, které narušují abstraktní krásu choreografie. V závěru je dvojice v několika sekundách pohřbena. Rozvlněné pásy tanečního koberce pohltily a dvě náhle seshora spadlé sufity pohřbily pár tanečníků a s nimi i abstraktní krásu ve prospěch „coup de théâtre“ – divadelního efektu.
Dramaturgie večera si nedělala velkou hlavu. Vážné – zábavné – vážné. Mezi obě taneční úvahy byla vložena zmíněná revuální odbočka s různobarevnými klobouky, kterou dvorský básník Kylián věnoval holandské královně – byla to tedy pocta v poctě. Pocty jsou ovšem mizernou dramaturgií. A v ní byl asi kámen úrazu jinak výjimečného večera.
Autorka je taneční publicistka.