Živnost versus umění

Mouchou zpracovaný výběr se zaměřuje na reprezentaci významných osobností, ale také na náhodně příchozí občany, kteří se na firmu Drtikol obracejí proto, že „jasný paprsek světla řízený citem umělce věrně vytvoří v okamžiku jedinečnou upomínku Vám i Vašim milým pro památku navždy“, jak svou práci na reklamním letáku nabízel sám fotograf. Je to tedy z gruntu komerční práce, ovšem v tom nejlepším slova smyslu, která zároveň sledovala myšlenku vytvořit z těchto portrétů osobností politické a kulturní reprezentace jakýsi Český Parnas. Když v roce 1910 se svým společníkem, fotografem a technologem Augustinem Škardou otevírá portrétní ateliér ve Vodičkově ulici v Praze, vstupuje do vysoce konkurenčního prostoru: ateliér je v blízkosti zavedeného Langhanse i několik kroků vzdálených V. J. Bufky a J. Vaňka. Drtikol se ale nezalekl a podařilo se mu vyšvihnout se poměrně vysoko. V roce 1923 mu například osobně děkuje Masarykův tajemník za 17 fotografií, které „pan prezident chce použít pro svou soukromou potřebu“. V monografii nacházíme ale i portréty široké politické a duchovní reprezentace: Edvarda Beneše, Antonína Švehly, Aloise Rašína nebo Radoly Gajdy, věhlasné spisovatele jako Aloise Jiráska, Antonína Sovu či Jakuba Demla, nakladatele Laichtera či Topiče, architekta Kotěru, komunistu v luxusním kožichu Krohu, malíře Josefa Čapka, Alfonse Muchu nebo Josefa Váchala a pak herce, kteří „mají tisíc masek na obličeji“. Herci, herečky a tanečnice hrají v Drtikolově tvorbě významnou roli, jejich tvář, gesto a Erótem prostoupené pohyby spojují nebo scelují tělo do absolutního celistvého výrazu.

Lidská tvář a tělesnost

Prezentací výhradně českého parnasu je ovšem Drtikolův pohled na lidskou tvář, na její „přirozený výraz“, v němž se „duše vtěluje do charakteru hlavy“ (jak v roce 1924 sám napsal pro časopis Gentleman), přeci jen trochu zúžen, i když ty podstatné charakteristiky Drtikolovy tvorby Mouchův text a připojená důkladná biografie zmiňují. Drtikol jako příslušník generace moderny a jako současník a duchovní souputník skupiny Sursum (fotografuje Zrzavého, Váchala, Konůpka, Horejce) je silně poznamenán nebo skoro předdefinován uměním přelomu 19. a 20. století: jak secesním obrazovým stylismem, tak symbolismem a dekadencí s jejich obsedantním, stále se vracejícím nekonečným tématem – výrazem duše. Jeho fotografie jsou zároveň zachycením atmosféry tohoto prostředí, v němž vznikala díla umělců Sursum, obrazy jinochů a Adama a Evy Jana Preislera či hlavy Štursovy nebo Šalounovy. Připomeňme si Drtikolovy tváře dívek stylizované jako Madony, dívčí hlavu se světelnou aurou (Dívčí profil z roku 1903), autoportréty sebe jako ukřižovaného Krista atd. Také jeho závěrečné fotografické kompozice z doby kolem poloviny 30. let, jako je Svět duše, postavené na abstraktní spekulaci nebo čiré magii světla, jsou zcela logicky závěrem obrazového myšlení, z něhož lze přejít už jenom k jinému médiu, kterým se mu stává malba, anebo k čisté meditaci. Tato cesta může připomenout cestu a směřování Františka Kupky.

Obrazovost Drtikolovy fotografie není ale reliktem sporu o uměleckost fotografie, který překročil i práh 20. století a v Čechách dokonce dozníval hluboko do třicátých let, kdy se na stránkách Peroutkovy Přítomnosti odehrála anachronická polemika mezi kritiky a uměleckými historiky B. Markalousem, V. V. Štechem a Josefem Čapkem. Čapek dokonce odmítl v souvislosti s fotografií mluvit o umění. Jistě i toto přispělo k Drtikolově skepsi, s níž se s fotografií loučil.

Walter Benjamin ve své studii z 30. let Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti uvádí, že se piktorialistická fotografie, která si zprvu nárokovala kultovní hodnotu obrazu (jež si neustále ponechává auru) kupříkladu způsoby citace obrazových žánrů (např. portrétem, zátiším, přírodním záběrem, včetně promýšlené kompozice), stáhla „do posledního opevnění, kterým je lidská tvář. Není rozhodně náhodou, že hlavním objektem rané fotografie je portrét.“ Dosvědčuje to nejen rozsáhlá produkce ateliéru Nadarova, jehož ctižádostí bylo vytvořit galerii významných osobností, reprezentaci soudobé francouzské kultury, ale i většina nejčasnějších fotografií, daguerrotypií, a o něco málo později záplava Disderim vynalezených vizitek, které už jsou produkty éry multiplikace, zásadním způsobem otřásající aurou uměleckého díla. Ústředním námětem fotografie se skutečně stala lidská tvář, možná úhrnněji lidská tělesnost vůbec, což odpovídalo i tomu, že v té době se stejně zásadním způsobem proměňuje i pojetí individuální reprezentace. Fotografie člověku umožnila vystoupit z úzkostné tísně anonymního davu, splývající masy, pohybující se ulicemi rozrůstajících se měst, a zachránit z ní alespoň záznam své fyzické jedinečnosti. Naplnila nejen touhu člověka vidět vše, co svět běžně skýtá, nýbrž i to, co Flaubert postřehl u první pařížské světové výstavy v roce 1855, a sice „být viděn“. Nové pojetí a možnosti reprezentace člověka podle Rolanda Barthese (ve Světlé komoře) dokonce podmínily i historicky vznik „fotografie jako umění Osoby: její identity, jejího společenského statutu, toho, co bychom ve všech významech tohoto slova mohli označit jako neodvislost těla“.

Tematické edice?

Edice FotoTorst je už poměrně rozsáhlá a její zaměření na českou fotografii je více než záslužné. Narůstající řada vytváří pomalu přehled významných osobností, které často poprvé mají svou monografii. Sahá do celého historického prostoru (Mucha, Langhans, Wiškovský, Hackenschmied, Holomíček, Koudelka a dvacet dalších) a znovu připomíná velikány, kteří proslavili českou fotografii ve světových sbírkách a na trzích. Stálo by ale za to publikovat také samotná témata: už jenom Drtikol nabízí průzkum fotografické moderny; týká se to opět avantgardy; mohlo by to být město nebo krajina, vřazená ostatně už do expozice českého krajinářství NG v paláci Kinských; divadelní fotografie i reklamy. Všechna tato témata mají v české fotografii specifickou podobu – za mnohé například poetika města v kontextu Skupiny 42, představující problém širšího kontextu, jak jej ostatně uvádí i drtikolovský svazek.

Autor je historik umění, působí na VŠUP v Praze.