Polozapomenutý český modernista

„Jak dlouho bude Vladimír Holub, kdysi politicky perzekvovaný, opomíjen ve své vlasti?“ tázal se Christoph Brockhaus, ředitel Muzea Wilhelma Lehmbrucka v Duisburgu, když v roce 2001 zahajoval první zahraniční retrospektivní výstavu tohoto „Dona Quijota“ českého moderního umění, jehož později zařadil v expozici Sto hlav (2006) mezi přední a uznávané světové umělce 20. století.

Vladimír Holub vystavoval za svého života mnohokrát, dával však přednost skromnějším prezentacím, což bylo zapříčiněno kromě vrozeného ostychu i politickou situací. Výjimku tvořilo několik významnějších výstav, konaných v šedesátých letech například v Brně nebo v Českých Budějovicích. Dokonce byl zastoupen na Druhé výstavě československých umělců v Paříži roku 1969, což pro něj byla poslední příležitost plnými doušky hltat atmosféru této kulturní metropole. Další výstavy se uskutečnily v jindřichohradeckém muzeu (1982) a v brněnském Domě umění (1985), poté následovala až zmíněná přehlídka Holub Ludens v Duisburgu, doprovázená dvojjazyčným katalogem, který je zatím jediným rozsáhlejším pojednáním o umělci a jeho díle. Na duisburskou expozici volně navázala stejnojmenná výstava v Okresním muzeu v Jindřichově Hradci (2002), Prácheňském muzeu v Písku (2003) a v Zámeckém mlýně opět v Jindřichově Hradci (2005). Z uvedeného přehledu je patrné, že ledy byly přece jen prolomeny a kolem této umělecké osobnosti začíná být podstatně rušněji. Na svých stránkách otiskly pojednání o Holubovi i časopisy jako Revolver Revue, Listy, Reflex, Respekt ad. Jeden komponovaný večer mu věnoval i Český rozhlas (2003).

Zatím poslední přehlídku Holubovy tvorby připravila Galerie umění v Náchodě: představuje soubor koláží, kreseb, objektů a aforismů, čítající dohromady 109 umělcových děl, pocházejících z veřejných i soukromých sbírek. Ambicióznost tohoto projektu ještě v příštím roce podpoří katalog, který se bohužel souběžně s výstavou nepodařilo vydat.

Vladimír Holub (1912–1995) se narodil v Jindřichově Hradci a prožil zde své dětství i dospívání. Roku 1931 se vzpouzí autoritě svého otce, pěšky se vydává do Rakouska a Itálie. Po celá třicátá léta čile cestuje a navazuje mnohá přátelství, hlavně v Paříži, kde se seznamuje například s André Bretonem, Františkem Kupkou a Manem Rayem. Udržuje kontakt s Jiřím Muchou, s nímž se seznámil již na jindřichohradeckém gymnáziu. V této době už je přesvědčen, kudy se jeho cesta bude dále ubírat. Usiluje o napsání románu, věnuje se příležitostným textům, kreslí karikatury do Práva lidu, udržuje čilý styk s pražskou avantgardou. Těžko bychom hledali významného básníka, spisovatele či malíře, s kterým by se Vladimír Holub neznal. V době druhé světové války působil jako osobní sekretář Emanuela z Lešehradu. Tehdy, pravděpodobně jím inspirován, počíná budovat svůj vlastní literární a umělecký archiv, který časem obsáhl mnoho dokumentů, článků a zejména korespondence s významnými osobnostmi surrealismu a dada. Bohužel vše, včetně umělcovy vlastní tvorby, bylo v roce 1948 zabaveno Státní bezpečností poté, co byl Vladimír Holub zatčen v souvislosti s likvidací břevnovského kláštera, kde žil necelé dva roky jako čekatel. Další dva roky strávil ve vězení. V roce 1950 se vrátil natrvalo do Jindřichova Hradce. Velkou měrou k tomu přispěla i Olga Teinitzerová, nadále jeho životní partnerka, s kterou se přestěhoval do tzv. Domečku v ulici Pod Hradem. Až do roku 1968 pracoval jako noční hlídač nedalekého státního statku, v roce 1968 nastoupil jako archivář do jindřichohradeckého muzea. Daleko od kulturních center vznikl významný středobod, centrum, „holubník“, kam se všichni jeho přátelé slétali (podobně jako za dalším jeho přítelem Ladislavem Novákem do Třebíče), aby se nadechli čistšího vzduchu. Holub opět počal budovat svůj archiv. S pílí, houževnatostí a zápalem schraňuje veškeré informace o svých oblíbencích – Maxu Ernstovi, Marcelu Duchampovi, André Bretonovi a dalších významných umělcích a spisovatelích. Udržuje čilou korespondenci. V té době jej začíná navštěvovat i nová generace malířů informelu – Robert Piesen a Antonín Málek; samozřejmě si dopisuje i s Mikulášem Medkem. Jezdí za ním i Josef Škvorecký se Zdenou Salivarovou, dokonce i Günter Grass a mnozí další (všechny návštěvy jsou zaznamenány v jeho denících a návštěvních knihách). Na počátku šedesátých let se Vladimír Holub rozhodl věnovat se nadále jen výtvarnému umění a literaturu pěstovat pouze okrajově – formou deníků a příležitostným vydáváním krátkých textů, v nichž velmi stručně podává výklad své životní filosofie. „Sezobává“ události, kterých by si jinak nikdo nevšiml, ať už charakteru poetického či komického; nechybí ani ironie. Všechny tyto charakteristiky odpovídají i jeho tvorbě výtvarné. Vytváří koláže, kamenné, dřevěné, sádrové a železné objekty svařované z průmyslového odpadu – readymady. Stejně tak jako zaznamenává na papír sebenepatrnější zlomek hovoru, sbírá na ulicích odpad a vdechuje mu nový život. Nechává plně promluvit materiál a vyznít jeho původ, avšak neuvěřitelně citlivým způsobem z obyčejné lopaty vytvoří tu hlavu, tu trup sedící postavy, jindy zase z ozubeného kola a kleští vytvoří Nafoukaného ptáka. Mnohdy se inspiruje i svými oblíbenci – například plastiky On a Ona a Král a královna jsou variacemi na Henryho Moorea a Maxe Ernsta. Vždy, a to je důležité, se řídí heslem „maximum minima“. S minimálními prostředky dociluje maximálního účinku. Velkou roli, jak dokazují jeho deníkové záznamy, hraje v tvorbě těchto plastik náhoda. Tematická škála jeho objektů se nezdá být příliš pestrá. Jde většinou o kočky, psy, ptáky, busty a hlavy. Ač je témat málo, umělec k nim přistupuje vždy nově, dokáže si vyhrát s charaktery postav a zvířat. Malým pootočením hlavy nebo jiným detailem dociluje vždy jiného vyznění. Mezi jeho kolážemi vynikají zejména tzv. koláže přímé: Holub vystřihne obrázek, který buď jen otočí o několik stupňů nebo mu dá název, jenž zobrazený výjev přehodnotí a přisoudí mu nový význam. Svou skoro dětskou bezprostředností a čistým viděním přímo odzbrojuje. Vychází z poměrně přesné představy a ucelené estetiky, která se vrchovatou měrou projevila především v „Domečku“, jenž se stal jeho největším výtvorem a nejlépe zrcadlil jeho osobnost.

Organizátorům Holubovy výstavy v Náchodě se podařilo shromáždit soubor, v němž nechybí ani jedno jeho významnější dílo. Důraz je vyváženě kladen jak na železné svářené objekty, tak na koláže a karikatury. Pouze literární tvorbě není věnována pozornost, jakou by si zasloužila. Instalace dbá na vhodná sousedství objektů, které tak spolu mohou komunikovat. Tento počin se stává hozenou rukavicí české uměleckohistorické obci a potvrzením, že má smysl se Holubovým dílem zabývat. V pražském Památníku národního písemnictví je uložena převážná část umělcovy pozůstalosti, z většiny dosud nezpracovaná, která bude zajisté důležitým vodítkem a pramenem pro poznání jeho tvorby. Náchodskou výstavou si můžeme udělat poměrně ucelený obrázek o její šíři a dosahu. Bezesporu se jedná o nepřehlédnutelný celek v kontextu evropského umění. Velkou nadějí se stává i připravovaný katalog, který snad posune holubovské bádání o kus dál.

Autor je historik umění, působí v Muzeu Jindřichohradecka.