Sednout si do křesla a poslouchat

Kdo je Baudolino?

Baudolino je chlapec z chudé italské vsi, kterému se čirou náhodou podaří zachránit Fridricha Barbarossu. Německý císař při dobývání Itálie zabloudí a Baudolino ho zavede domů k rodičům. Fridrich nakonec vezme chlapce s sebou ke dvoru... Tolik onen známý úvod knihy. Baudolino vyniká od dětství nekonvenčním a nedvorským viděním. Dělá jedno faux pas za druhým, je to boží prosťáček, který svou zemitou inteligencí vystihne častokrát podstatu věcí lépe než dvorští diplomaté. Je to takový Cimrman středověku. Všude byl, všechno zažil, se všemi se potkal, i existence Svatého grálu je vlastně jeho zásluhou... Ecův román si mě získal zejména svým odlehčeným pohledem na dějiny.

Jak jste tu rozsáhlou prózu převáděl do seriálového tvaru?

Jak jsem říkal už u Pána prstenů: jestliže má Tolkien v českých zemích a na Slovensku milion čtenářů, tak je tu určitě milion názorů na to, jak má vypadat dramatizace; každý by do ní dal něco jiného. Stejně je to i s Baudolinem. Já jsem otevřel tu knihu svýma očima, někdo jiný by ji možná otevřel jinýma očima, ale myslím, že nic podstatného z ní nevypadlo. Rozdělil jsem ji na pět dílů. Zvukově využíváme i skřípání pera a šelest pergamenu. Víme, že se tehdy staré pergameny vyškrabovaly, protože byly velmi drahé, a do nich se zapsal nový text. Říká to cosi o pravdomluvnosti kronik. Také Baudolino sám přiznává, že je vlastně lhář. Není úplně jasné, jestli říká pravdu, nebo si vymýšlí. Toto přiznané varírování mezi jakousi pseudologií, fantastikou a realitou mě také velmi zaujalo.

Koho režisér Jaroslav Rihák obsadil do hlavní role?

Baudolina hraje Marián Labuda, který je sám vynikající vypravěč, fantaskní s reálným se v jeho řeči nezřetelně prolíná. Já mám na Baudolinovi nejradši ten závěr, hledání mystické země kněze Jana, křesťanského krále, který daleko na Východě bojuje proti nevěřícím. Samozřejmě jeho zemi nenajdou, ale přijdou někam, kde žijí postavy ze starých atlasů, ty jednonohé či trojoké příšery a tvorové s ústy na břiše. Na tom si Eco pochutnal a celou fantastickou zoologii soustředil do téhle země a do závěru knihy. Vrcholem románu i nahrávky je pro mě setkání s lesní bytostí, která se jmenuje Hyppatie. Autor úžasně a na mnoha stranách buduje velký příběh lásky tehdy už starého Baudolina a mladé ženy – a ke konci zjistíme, že je to od pasu dolů koza. Což je tedy nádherné... nemilujte takový román!

Máte už dvojí zkušenost s převáděním velké prózy do rozhlasového seriálu. V obou případech bylo zřejmě důležité najít nějakou ústřední autorsko-vypravěčskou pozici.

V Pánovi prstenů jsem si dovolil použít vypravěče Bilba, který v knize téměř nevystupuje. Pomohlo mi to podívat se na její mimořádně složitý a košatý děj z nadhledu. Baudolina se nabízelo vyprávět přes zničení Konstantinopole. V knize každá kapitola začíná v hořící Konstantinopoli, kterou právě vyplenili křižáci. Zdálo se mi, že to neudržím, že není možné, aby pět dílů zanikalo město, tak jsem radši zvolil chronologický postup. Baudolino od dětství vypráví svou story a Konstantinopol, jakkoliv silný a klíčový motiv v knize, se v rozhlasové úpravě stává jen částí v jednom dílu. Spíš jsem šel po Baudolinově přátelství, které se rozpadá až v posledním souboji o Svatý grál, skrytý v lebce Jana Křtitele.

Jak vás napadlo psát vedle divadelních i rozhlasové hry?

Napadlo to jiné, já jsem neměl v tomto směru žádné ambice. Ve Slovenském rozhlase v redakci pro děti a mládež pracovala paní Slobodníková, která se na mne na základě jedné mé dětské knížky obrátila, a já jsem jí napsal rozhlasovou pohádku. Další silný moment přišel, když jsem začínal pracovat na volné noze a byl jsem tak strašně bez peněz, že jsem s velkou radostí přivítal rozhlasovou soutěž a zkusil něco napsat. Stalo se, že dvě mé hry se umístily a já mohl pár měsíců dál přežít. Přiznávám se, byly to mnohdy přízemní a pragmatické motivace, ale snad je to uvěřitelnější, než kdybych říkal, že se každé ráno budím s tím, co asi dnes udělám pro rozhlasovou kulturu…

Vytetovaná žena byla vaše první rozhlasová hra pro dospělého posluchače?

Ano, zdramatizoval jsem v ní ideu, kterou jsem měl už velmi dávno v divadle GUnaGU, že tetování na kůži začne žít vlastním životem. V mých hrách to tetování mají vždy nějací osamělí nebo problémoví lidé, kteří si přes ten oživlý obraz řeší mezilidské vztahy. Já vůbec mám samé takové postižené, osamělé hrdiny… Třeba Deník Něžné je příběh děvčete, které se zamiluje do vlastního rádia. Z něho vycházejí zpěváci a radí jí, jak má žít. A to děvče tak s nimi prožije i listopad 1989. Něžná znamená jednak její něžnost a zranitelnost jako osoby, ale také okřídlené synonymum pro události roku 1989. Ta rozhlasová hra byla tehdy dost zásadní, také dostala cenu v Bojnicích na festivalu Ex Aequo.

V souvislosti s rozhlasem se někdy mluví o tom, co se dá nebo nedá vyjádřit zvukem. Vy často používáte fantaskní prvky. Ve hře Jestli mě nebudete mít rádi máte kolotoč, který létá.

To je hra o nepřizpůsobivém chlapci. Díval jsem se z okna na děti hrající si na našem sídlišti a uvědomil jsem si, že kolotoče jsou pro pětileté, ale co ti dvanáctiletí? Ti na tom kolotoči vypadali hrozně nepatřičně. Tak ho začali ničit. Chlapec z mé hry si sedne na kolotoč na pískovišti a vznese se do vzduchu. Myslím, že jedna přesná metafora nemůže nikdy škodit. Já jsem totiž ve slovnících slovenské literatury veden jako básník. Básně už dávno nepíšu, spíš se pokouším něco poetického dostat do dialogů. Metaforickou situací, rytmem řeči. To je pro mě únosné dávkování poezie. Jiné mé hry jsou zase realističtější, třeba Zápočet z reportáže nebo Co na to Miky. Začínal jsem snovějšími hrami a opět se k tomu vracím Baudolinem a Pánem prstenů.

Odkud berete inspiraci? Posloucháte jiné rozhlasové hry? Nebo se spoléháte na svého dramaturga?

Jsem hlavně divadelník, potom píšu prózu a až za tím je rozhlas. A protože jsem v rozhlase host, můžu si dovolit ten luxus hledat inspiraci jinde. Možná ve filmu, možná v divadle. A řekněme si to upřímně: všichni, kdo píšeme, se neinspirujeme jen realitou, ale i hotovými produkty jiných kolegů. Dokonce to kdysi nazvali postmoderna, což je takový šarmantní název pro vykrádání práce jiných, a já ho mám velmi rád.

V Česku je rozhlasová hra už řadu let v ústraní a dramaturgie se ji teď snaží nějakým způsobem oživit a rehabilitovat. Jak je to na Slovensku?

Na Slovensku se v posledních letech točilo tak málo filmů, že mělo mnoho lidí zájem pracovat a psát pro rozhlas. V rozhlase byla také šťastná konstelace. Dramaturgie pro děti a mládež dávala šanci autorům tehdy ještě nezavedeným nebo z alternativní divadelní scény, jako jsem byl já, Kerata, Lavrík, nějaké věci tu režíroval Pitínský. A také v těch hrách často účinkovali lidé z okruhu alternativních divadel. Byla tam velmi otevřená atmosféra, hledačská a ochotná riskovat. Možná na to nebudeme ani my za pár let mít čas. Spustíte další čtyři komerční rádia, spustíte další dvě tři televize, začnete natáčet seriály – a naráz nebudete mít tvůrce, nebudete mít herce. Ale protože na Slovensku je taková videomizérie, existuje šance kultivovat akustický rozhlasový svět. Jsme stále ještě trochu izolovaní, a proto můžeme intenzivně pracovat.

Myslíte, že se kvalita dá dlouhodobě udržet?

Tvůrci zatím jsou, zatím je čas, a jestli budou i prostředky, to se ukáže. Dobré je, že vedoucí režisér Jaroslav Rihák se ve Slovenském rozhlase stále pokouší o něco originálního. Například kvůli koprodukci Baudolina vymyslel „exportovatelnou strukturu rozhlasové hry“.

Co to je?

Koprodukčnímu partnerovi se nabídne jakási kostra, struktura, pás se zvuky, přeložený scénář s přesnou minutáží a do něho se pouze dotočí herci hovořící v jazyce dané země. To mi připadá velmi originální. Neznám natolik historii rozhlasových her, ale řekl bych, že se to ještě nikdy nedělalo.

Má to úsilí smysl, když rozhlas sleduje ve srovnání s vizuálními médii tak málo lidí?

Když máte v éteru premiéru, poslouchá vás naráz sto tisíc lidí. Je to hodně, nebo málo? Když si spočítám, kolik lidí přijde na můj Hypermarket do Národního divadla, kde je největší sál s 600 místy, to se přece nedá srovnávat... Každý pragmatický tvůrce by si měl promyslet, jestli mu nestojí za to pracovat pro tak velký okruh posluchačů a budoucích diváků.

Posluchačů by bylo víc, kdyby si mohli nahrávku koupit. Existují na Slovensku nějaké na rozhlase nezávislé produkce? Například vydavatelství, které samo produkuje vznik radiofonních her?

Já o nich nevím. Ani Pána prstenů, tuhle dobře připravenou koprodukci, se nepodařilo dostat na CD nosiče, protože jednak si to všichni stahovali z éteru, a potom se spočítalo, že by celý komplet byl strašně drahý. Navíc jsme na to neměli autorská práva. Takže když se nepodaří ani velký, čtenářsky oblíbený titul – navíc rok po premiéře přišel do kin i film –, něco menšinovějšího by se sotva prodalo... Jistě si někdo jednou za dlouhý čas může dovolit takové cédéčko vydat, ale nemůže od toho nic čekat.

Nemáte u rozhlasových her tendenci vycházet vstříc posluchači? Psát tak, abyste mu trochu usnadnil situaci?

Rozhlasové stejně jako divadelní hry jsem se vždy snažil dělat atraktivně. Co tím chci říct: nevybíral jsem nějaká top témata a nepodbízel jsem se, ale zároveň si uvědomuji, že když už mi posluchač nebo divák věnuje čas, tak ho musím zaujmout. Od první minuty. Potom možná, po pěti, sedmi minutách, můžu začít přidávat něco komplikovanějšího. Určitě se najde mnoho kolegů, kteří budou přesvědčení, že od první sekundy je třeba být velmi nekompromisní. Ale potom se ptejme, kolik posluchačů takový nekompromisní zvukový tvar hned vypne. Já rozhodně posluchače nepovažuji za idiota, abych mu musel poslouchání od začátku nějak velmi ulehčovat, ale také se nebudu tvářit jako člověk, který jediný má patent na intelektuální nadhled, abych ho od začátku nějak hrozně drtil.

Myslíte při psaní na to, že posluchač u vaší hry dělá i jiné činnosti?

No je to realita. Je hrozně málo lidí, kteří se osprchují, sednou si do křesla, přimhouří oči a zbožně se zaposlouchají do poselství, které jim přinášíme. Je realita, že u toho jdou takové dialogy jako: Chceš párky? Nechceš? Vysaj to, prosím tě. Nech mě to poslouchat. Já umývám nádobí... Ale já myslím, že takový je život.