Hemingway v Paříži

Nad Saint-Germain-des-Prés se shromáždily černé mraky a natruc Colinovi se natlačily přímo nad jeho dům, kde se pak chystaly zapustit kořeny. Colin se pořádně lekl, když vešel do koupelny a už tam narazil na černý kořen mraků, který mu právě vycucl vanu i se sprchovými pěnami připravenými ke koupání. A to se mi musí stát právě v takový den, jako je dnešek, povzdechl si, ale nesložil bezradně ruce, nýbrž si zavolal do meteorologického ústavu, aby tam zjistil, že tyhle mraky přitáhly z východu, a že budou tedy vysazeny na dobrou ukrajinskou paschu. A šel se tedy hned podívat do Nicolasova mrazáku, ale pascha tam samozřejmě nebyla, protože to je velikonoční jídlo, a do Velikonoc teď v září bylo tak daleko asi jako z Marseille do Le Havru. Ale ukázalo se, že nic není ztraceno, protože tady ve staniolové krabici jsou přece panpušky, výtečné ukrajinské vdolky, podobné napuchlým kuličkám. Colin neodolal a sám si hned jednu zakousl, a kdyby nebylo těch idiotských mraků, hned by si přitáhl k mrazáku židli a vyprázdnil tu staniolovou krabici, tak jak bankovní lupič vyprázdní šperkovnici. Bylo mu panpušek hodně líto, ale jsou prostě dny, kdy musíš umět něco obětovat. Otevřel okno a vystrčil ven svou dlouhou ruku s otevřenou staniolovou krabicí, aby mraky mohly pořádně nasát panpuščí vůni, a pak už šel a mraky po malém zaváhání za ním.

Colin sestoupil do metra a mraky tam vtáhly jak průvod černých mnichů a lačně sledovaly vagon, do něhož se vmáčkl. Tak je vyvedl až na konečnou a odtud do Bois de Boulogne, kde rozsypal panpušky do mechu, poodstoupil, aby nerušil, a mraky se do těch míst vrhly jak smečka potulných psů.

Nad Saint-Germain-des-Prés stála teď čistá obloha a Colin byl v rozpacích, jestli by ji neměl ještě trochu naleštit. Ale pak si vzpomněl, že nic se nemá přehánět, neboť, jak pravil Jean-Sol Partre: Čistý pak čistému oči vyškrábe.

Stál chvíli za Nicolasovými zády a díval se, jak obratně porcuje lanýže na jemné proužky a přidává k tomu bůček nasekaný na malé kostičky, aby jím vzápětí prošpikoval kýtu a položil ji do zapékací mísy, potřel na povrchu husím sádlem a osolil a opepřil. Nože, speciální vidličky, zalévací šufánky a taky nástroje podobné pletacím jehlám se míhaly v jeho rukou jak záblesky z kanónů při velké námořní bitvě. Pokud Nicolas nebyl tím nejlepší kuchařem na světě, rozhodně uměl aspoň vyvolat dojem, že jím je, totiž jevil se jím. A Colin, co pilný čtenář Husserlových Idejí k čisté fenomenologii, moc dobře věděl, že nakonec o nic jiného než o jevy nejde. Vždyť vše, co není korelátem čistého vědomí, zůstává nakonec jen jakýmsi bodem intencionální přičitatelnosti.

„Smím vědět, co bude dnes k obědu?“ zeptal se Colin nesměle.

„Skopová kýta po périgordsku, pane,“ přiznal Nicolas s jistou hrdostí, která mu hned zvedla špičky knírů, takže myška ochutnávačka, sedící na zvlášť upravené sedačce vysoko nad sporákem, se znechuceně odvrátila, protože kolikrát už Nicolasi říkala, že má vždy zachovat tvářnost pokerového hráče a nedávat svou hrdost najevo.

„Chtěl jsem vás o něco požádat, Nicolasi.“

„Ano, pane.“

„Na dnešní večer bych měl zvláštní přání. Jestlipak víte, co je to choucrouté?“

Aniž zvedl hlavu od zapékací trouby, v níž právě zaléval kýtu armagnakem, Nicolas kývl a okamžitě začal vypočítávat: „500 g kysaného zelí, 1 velká cibule, 250 g bílého vína, 2 lžíce husího sádla, 300 g uzeného bůčku, 250 g libového uzeného masa, 250 g klobásy, 3 cl třešňovice, 10 bobulek jalovce...“

„Zadržte, Nicolasi, už vidím, že si budete vědět rady.“

„Mám pro vás překvapení.“

„Jestli se hodně mýlím, tak se to překvapení netýká dnešní večeře.“

„Vůbec se nemýlíte, Nicolasi. Dnes večer nás totiž navštíví kdosi, kdo si zaslouží naši mimořádnou pozornost.“

„Poslouchám, pane,“ pravil Nicolas, zatímco obracel a podléval skopovou kýtu.

„Dnes večer zavítá do našich luhů a hájů, smím-li tak, Nicolasi, nazvat tento náš skrovný jednoposchoďový příbytek...“

„Smíte, pane. Jsem jedno ucho, pane,“ pravil Nicolas, zatímco vykrojil z kýty maličké sousto a na konci dlouhé vidličky podal nahoru myšce ochutnávačce. Ta pomalu požvýkala a pak vyjádřila své uspokojení květnatými pohyby svého dlouhého ocásku.

„Dnes večer zavítá mezi nás slavný americký spisovatel, ano, právě ten, který obdržel Nobelovu cenu za tu nádhernou story o lovu na velkou rybu.“

„Pán zajisté myslí román Bílá velryba.“

„Ne tak docela, Nicolasi. Zatímco kosti autora Bílé velryby jsou už docela vyběleny, tenhle chlapík ještě střílí lvy a kefarské buvoly a od Key Westu po Fincu Vigiu je znám svými nebetyčnými kousky. Ostatně nepřijde sám, nýbrž s jistou vynikající herečkou, kterou všichni známe z filmu Modrý anděl.“

„Ach, s tou,“ praví Nicolas, tentokrát opravdu s výrazem pokerového hráče.

„A zůstanou tady přes noc, protože v hotelu Ritz, kde kdysi spolu oslavili konec války, by se na ně vrhli novináři a televizní kamery.“

„Nic proti tomu, pane, ale obávám se, že když tady zůstanou přes noc, budou tady provozovat zasouvání a vysouvání.“

„Správný postřeh,“ pochválil ho Colin, „nepochybně tady budou třít sliznici o sliznici.“

Nicolas si i nadále zachoval výraz pokerového hráče, přestože mu zasouvání a vysouvání bylo, jak Colin dobře věděl, z duše protivné. Už dávno totiž nahradil sexuální rozkoše svým kulinářským uměním, a jak by řekl Freud, dokonale se vysublimoval a sex mu teď, jako všem bývalým lascivníkům a oplzlíkům, náramně smrděl.

„A ještě něco, Nicolasi.“

„Ano, pane?“

„Myška ochutnávačka bude muset změnit identitu.“

„Co myslí pán změnou identity?“ ptal se Nicolas, zatímco rozpouštěl trochou vody všechen karamel v zapékací míse a šťávu pak sléval do omáčníku.

„Budeme muset tvou ochutnávačku trochu převléct, abychom zakryli její myší podstatu, protože Hemyho společnice, Marlen, má panenský strach z myší. Tak třeba ji převlečeme za Kantovu Kritiku čistého rozumu.“

„Kanta prosím ne. Raději ji převlečme za Bytí a nicotu. Anebo za Foucaultovu Archeologii vědění či Derridův Hlas a fenomén.“

Což Colinovi připomnělo, že už bude muset do fitcentra, kde na něho čeká krajta tygrovitá, zápasem s níž posiloval souhru všech svých příčně pruhovaných svalů. Však už i tak přišel pozdě a krajta se podívala na hodinky a jen temně zasyčela.

Hemy přiletěl z Ketchumu na pařížské letiště Orly a Marlen z Las Vegas na pařížské letiště Charles de Gaulle. Schůzku měli na blešáku Marché aux Puces des St-Ouen. Ale tam se jim podařilo ztratit. Malý Hemy nadskakoval a pokoušel se rozhlédnout přes hlavy trhovců a žirafovitá Marlen se zas přikrčila a hledala Hemyho pod nohama lidí. Jenže kdykoliv se Marlen přikrčila, aby ho hledala při zemi, Hemy právě nadskočil, a kdykoliv Hemy nadskočil, aby Marlen uviděl nad hlavami trhovců, Marlen se právě přikrčila, a tak se stále míjeli, a kdyby do toho nepřišel Colin, tak by tam skákali a přikrčovali se až dodnes.

Colin si vzal pod jednu paži Hemyho a pod druhou Marlen, ale dav lidí na blešáku, jako vždycky ve čtvrtek, zhoustl tak, že Colin se musel ven prokousávat, což chtělo zvlášť zabroušené řezáky a špičáky, a to Colin tak trochu zanedbal. Takže teď si musel pomáhat kopanci, aby si prorazil mezi lidmi v tržnici tunel, až na jeho konci zazářilo světlo rue des Rosiers.

Hemy s Marlen se chtěli původně sejít v hotelu Ritz, kde spolu kdysi oslavovali konec války. Ale zpráva o jejich chystaném ritzovském setkání se bleskem roznesla a dalo se čekat, že bulvární tisk se svými paparazzi už dlouho před jejich příchodem obléhá hotel.

„Nebudeš tomu věřit, Nicolasi,“ vysvětloval Colin, „ale s velkou pravděpodobností, která je srovnatelná s jistotou, jsou ve zdech apartmá, jež je tam pro ně přichystáno, nejen štěnice, ale dokonce i skryté kamery, co se chystají snímat to, čemu vy, Nicolasi, říkáte zasouvání a vysouvání.“

„To je opravdu ošklivé chování, kterého by se nikdo od pětihvězdičkového hotelu nenadál, a přestože neshledávám nic chvályhodného na zasouvání a vysouvání, pane, budu vždycky hájit práva těch, pane, co se chtějí svobodně zasouvat a vysouvat.“

„Taky nic jiného bych od vás, Nicolasi, nečekal. Pokusme se tedy poskytnout Hemymu a Marlen takové prostředí, které by se vyrovnalo tomu nejlepšímu, co může nabídnout hotel Ritz.“

Byl vybrán ten nejprostornější pokoj v domě, který však byl proti ritzovským pokojům ještě dosti malý, však když se dozvěděl, že v něm budou ubytováni Hemy a Marlen, nadmul se pýchou tak, až se roztáhl do velkého ritzovského apartmánu. Colin s Nicolasem okamžitě přiskočili a podepřeli ho v rozích traverzami, takže se už, chudák, nemohl srazit zpátky.

Colin s Nicolasem zaplnili pak apartmá podle dlouhého seznamu, v němž odškrtávali jednotlivé položky. Až posledními dvěma třešničkami na dortu byla Picassova miniaturka, portrét Ilji Erenburga, který byl kratičce Marleniným milencem, a Giacomettiho busta Mariny Cvetajevové, která byla kratičce Hemyho milenkou.

Colin byl v pokušení předvést, jaké všeliké podivuhodnosti dům skrývá. Ale protože zaznamenal u obou zřetelné příznaky silné únavy z cesty, ale i z četných mocných dojmů provázejících setkání těch dvou nesmrtelných milenců (kteří však spolu nikdy nic neměli, protože jim to vždycky nějaké okolnosti na poslední chvíli znemožnily), rozhodl se předvést Hemymu a Marlen pouze to nejvelkolepější, co tady měl. Což byl nepochybně dalekonosný dalekohled v malé observatoři na střeše domu. Tím dalekohledem byli vidět velice podivní živočichové, pravděpodobně osazenstvo nějaké planety ve vzdálené galaxii, odkud do Colinovy observatoře putoval obraz živočichů plných osmnáct světelných let. Colin říkal těm živočichům zmizouši, protože v případě, že měli pocit, že se blíží nějaké nebezpečí, strčili hlavu do svého řitního otvoru a celí se nasoukali sami do sebe, až dočista zmizeli.

Hemy stál na bedně, aby při své malé výšce dosáhl dalekohledu, a komentoval náhlé zmizení zmizoušů konstatováním, že přesně takhle se chovají jeho dosud nezveřejněné povídky. O nedokončených románech už ani nemluvě.

Zatímco se Hemy a Marlen sytili masovou směsí, jíž vzdal kdysi Hemy hold v románě Přes řeku a do lesů, a popíjeli k tomu daiquirí, jemuž vzdal zase hold v románě I slunce vychází, a zatímco myška ochutnávačka, převlečená teď napůl za Foucaultovu Archeologii vědění a napůl za Kantovu Kritiku čistého rozumu (napodobujíc tou polovičatostí chytrou horákyni), tančila na stole před kameninovou mísou s choucrouté a zatímco Marlen myšce nadšeně tleskala (netušíc, že to není ani Kritika čistého rozumu, ani Archeologie vědění), prskajíc přitom kolem sebe kousky bůčku a kysaného zelí (prskání patřilo v tom čase k dobrým mravům mezi čtenáři nejnovějšího románu Jeana-Sola Partra Srkání a prskání), a zatímco tohle všechno, daleko od Colinova domku, přímo na pařížském letišti Orly právě teď takřka zaráz přistávaly dva letouny, jeden z New Yorku a druhý z Las Vegas.

A teď vás chci požádat, abyste to v žádném případě nepřijali jako podraz vůči sobě, když se dozvíte, že z prvého letadla vystoupil Hemy a z druhého Marlen. Existuje k tomu dost prosté vysvětlení. Protože Hemy se chtěl s Marlen setkat v pařížském hotelu Ritz a nepřál si přitom, aby tam byli obléháni paparazzi, předposlal do Paříže falešného Hemyho a falešnou Marlen, my bychom snad řekli Lžihemyho a Lžimarlen, přičemž oba byli herci najati za tím účelem v broadwayském divadélku Sleeping bag, ano, čtete správně, šlo o herce, a nikoli herečku i v případě Lžimarlen, neboť u hereček bylo nebezpečí, že by ten change vyslepičily. Čekám, že tohle sdělení vyvolá odpor našich feministek, ale Hemy byl, jak známo, velký „macho“, a tak by bylo dost s podivem, kdyby k tomu odporu nezavdal občas podnět.

Dále nechal Hemy rozšířit zprávu, že se s Marlen uchýlí před paparazzi do Colinova domku, zvaného též L´Ecume des jours, čímž tam právě přesměroval bulvár a fotografy.

„Ach Bože, Marlen, to je setkání! Vzpomínáte si? Tady v Paříži na konci války! V hotelu Ritz! Tak jsem si přál, abychom si to zopakovali! Taky proto jsem vás pozval na tuhle schůzku. Jaký byl let?“

„Hemy, konečně Hemy! Meine grosse Liebe Hemy! My darling Hemy! Let? Tak představte si, nad Mallorkou se nás pokusili zmocnit teroristi, ale zvládli jsme to a nakrmili s nimi žraloky.“

„Jste pořád stejně okouzlující!“

„Ó nemylte se, Hemy! Já už nejsem ten modrej anděl... Křídla mám už bohužel vypelichaný...“

Mezitím doběhne naši dvojici Marlenin nosič a Hemy mu strčí bakšiš a švihem si nahodí oba kufry zaráz na obě ramena a prodírá se davem a rozhrnuje ho jak poctivý cestář čerstvě napadaný sníh. Až se dobere ke stanovišti taxíků. Ale to se právě rychle vyprazdňuje, pasažéři si už taxíky rozebrali, a tak Hemy běží s těmi dvěma kufry na ramenou (a svým jedním pod paží) k tomu poslednímu. Ale taxikář mu už zdálky naznačuje, že on už dneska nejede, padla klec.

„Chlape, víte, kdo jsem? Měl byste být šťastnej, že mě můžete svézt! A naopak, budete velice nešťastnej, když mě odmítnete! Dostal jste někdy boxerskou rukavicí do vašeho ohavného rypáku?“

Taxikář se usměje: „OK, monsieur, říkají mi Cassius Clay z Montmartru. Jsem boxer. Taxikařinou si jen přivydělávám. Budete-li si přát, s potěšením vám natluču držku.“

Hemy se teprve teď zadívá na jeho hromotluckou postavu, opřenou o střechu elegantního chryslera, a pak se omluví, že to byl omyl, špatně jste mi rozuměl.

„No vida, koukám, že jste roztomilej tvor. Víte co? Nasedněte si i s tou dámou a já vás ještě svezu. Kamže to?“

Hotel Ritz.

Taxikář kývne, pomůže naložit kufry a už uhánějí po pařížských kočičích hlavách. Hemy pak cestou rozvíjí svou myšlenku, že jak život nezadržitelně odplývá, tak si on, Hemy, stále víc uvědomuje, že všechno opravdu důležité prožil nakonec tady, v Paříži.

„Vidíte, Marlen, například tam tu věžičku, tak to je Sacré Coeur, ten rozmilý kostelík, který už nikdo z mýho srdce nevytrhne.“

Ale taxikář se maličko pootočí od volantu a hodí jen tak přes rameno: „Nezlobte se, monsieur, ale to, na co jste teď ukazoval, tak to byl jen veliký kontejner na nevratný lahve.“

Hemy se dost vyděsí: „Slyšíte, Marlen, slyšela jste to?! Nic už není, jak bejvalo!“

Marlen to ale vůbec nerozhází. Je toho názoru, že to prostě budou muset přijmout. Přijmout ten fakt, že nic už není, jak bejvalo. A že skutečná Paříž žije teď už jen ve vašich knihách, Hemy.

„Ale to je přece hrůza, Marlen. Bohužel se naplnilo, co říkával Jean-Sol Partre: Je vois mal de loin.“

Ale taxikář se znova otočil od volantu. „Smím vás zase opravit, monsieur? To neřekl Jean-Sol Partre, ale generál de Gaulle. Jean--Sol Partre naproti tomu říkával Oh la la, mon coala!“

„Pane, povězte mi, vy jste taxikář a boxér a ještě snad městskej bibliotékář?“

Ale Marlen natáhne ruku a položí ji Hemymu na koleno: „Bacha, Hemy, nedrážděte ho. Přece jste mohl vědět, že Pařížané jsou vzdělaný národ, a to, co u nás univerzitní profesor musí načíst z papíru, to pařížský boxer vymáčkne jen tak z levýho malíčku...“

Hemy obrátí hlavu do stropu taxíku a zakoulí očima: „Oh la la, mon coala! O. K., už jsem klidnej.“ Ale pak se podívá z okýnka a znova vzplane: „Ale ne, ne, teď se určitě nemýlím! Jen se podívejte vlevo, à gauche, Marlen! To je přece Père-Lachaise, kde mi už kopou hrob! Nejctihodnější pařížský hřbitov, ten, který poskytne místo posledního odpočinku jen těm, kteří si to opravdu zaslouží...“

Ale taxikář si zase povzdechne: „Excusez-moi, monsieur, zase jste se sekl. Zas jste vedle jak ta jedle. Je mi líto, ale tohle není hřbitov Père-Lachaise, ale panoramatické kino La Géode.“

„Vzdávám to, tohle už není moje Paříž! Někdo mi ji vyměnil jak špinavý ponožky... Řekněte, Marlen, kam se teď propadlo to město, kde jsem tak šťastně žil s Hadley a učil Bumbyho sázet na koníčky? Co se to s náma všema stalo, povězte, Marlen.“

„Tak se tím už netrapte, Hemy. Psi štěkají, ale karavana táhne dál. Kdysi jste mi v Key West ukazoval rohy velikého buvola, buvola kaferského, kterého jste ulovil v Serengeti. Všichni, i ti nejodvážnější cestovatelé se shodují v tom, že buvol kaferský je nejnebezpečnější zvíře Afriky, ani lva nevyjímaje. Skolit tak silné, obratné a chytré a divoké a vzteklé zvíře, toho knížete mezi buvoly, to je něco, co vám už nikdo nevezme!“

„Tak moment, Marlen! Vidíte taky to, co teď vidím já?! Ten veliký dům s tím kyselým vrátným v livreji, jak tam nehybně stojí a jen levý víčko mu poškubává? Hle, ještě před pár minutami bych směle tvrdil, že tohle je náš hotel Ritz, ale teď mám zlé podezření, že je to ve skutečnosti Městská správa kanalizací a septiků. Ano, Marlen, nepochybně je to Městská správa kanalizací a septiků!“

Taxikář pomalu přirazí k chodníku, vmáčkne svého chryslera mezi forda a renaulta: „Zas vás musím zklamat, monsieur. Jsme na místě. Tohle je hotel Ritz, place Vendôme 15.“

Chloé, Hemyho nadšená čtenářka, už dlouho hynula touhou uvidět geniálního tvůrce zblízka a v jeho privátní bezprostřednosti. A protože se Marlenin a Hemyho příjezd chystal už několik měsíců dopředu, Chloé celý ten čas cílevědomě hubla, takže se teď klidně vecpala do spáry ve zdi apartmánu připraveného pro vzácné hosty.

S každou přečtenou Hemyho stránkou narůstala v Chloé dravá chuť uvidět Hemyho lidské reakce, přesvědčit se na vlastní oči, jak tento génius nakládá se svými každodenními počitky a jak reaguje na příjemné i velice nepříjemné podněty. Strašlivá touha uvidět, jak tvůrce Sněhů na Kilimandžáru škytá, kašle, smrká, jak se dloube v nose a jak se škrábe na zádech, popřípadě i jinde, a jak prská, když si spálí horkým nápojem jazyk, a jak syká bolestí, když si nakopne palec o nohu stolu. A jako by se v tom koktailu fyziologických reakcí skrývala podstata Hemyho geniality a jako by uvidět Hemyho kýchnout znamenalo zahlédnout tím kýchem jako zvětšovacím sklem duše všech jeho literárních postav. Chloé si dokonce opatřila malou nenápadnou ampulku obsahující prudkou dávku slzáku a pohodila ji v apartmánu tak, aby na ni někdo z těch dvou šlápl a ona pak uviděla zrcadlit se v Hemyho slze celý jeho literární vesmír.

Colin s Nicolasem nebyli samozřejmě jejím přáním nikterak nadšeni. Vždyť to přímo ohavně porušilo to nejzákladnější, na čem se Hemy s Colinem dohodli. Však Colin s Nicolasem chovali k Chloé tak hluboký cit, řekněme přímo hlubokou směsicí citů, že bylo pro ně nepředstavitelné, aby jí nevyhověli, dokonce i za tu cenu, že by pak navždy ztratili Hemyho důvěru. Šli se tedy aspoň přesvědčit, že Chloé do spáry ve zdi beze zbytku zapadla i s těmi jejími navýsost vnadnými ponoukadly, a aby byla dušička klidná, přistavili před spáru ještě květináč s fíkusem.

Bylo už chvíli po večeři, kdy si všichni napěchovali žaludky výtečným choucrouté, a Nicolas stoupal teď po spirálovitém schodišti a na podnose nesl ještě pro Lžihemyho a Lžimarlen speciální zákusek dartois čili koláč à la Manon Lescaut, připravený z lístkového těsta, strouhaných mandlí, vajec, másla, vanilkového cukru a lžičky rumu. Tento parádní dezert, který jen povrchní znalci francouzské kuchyně označují za koláč s marmeládou, stejně jako jen mizerní znalci milostné Francie by se toho koláče pojmenovaného po Manon mohli obávat, protože od Vítězslava Nezvala by věděli, že Manon je včela a růže hozená do kostela, a očekávali by v koláči žihadlo anebo hned růžové trny.

Nuže Nicolas stoupá po spirálovitém schodišti, před sebou na stříbrném tácku dva koláče, jeden světlý, druhý tmavý, jako dvě pozdravení, jedno slunečnému dni a druhé antracitové noci, když náhle uvidí v jednom z lodních okének, provázejících tu spirálu schodiště, mihnout se mužíčka s fotoaparátem, jakoby zavěšeného na pohyblivém lanku.

„Ale to je přece nesmysl,“ uvědomí si, „paparazzi teď obléhají Ritz, tam je teď přece celá paparazzí Paříž. To se jen střelhbitě ztělesnila má paparazzí obava. Ale ve skutečnosti mi jde především o Chloé. Vždyť celý ten zákusek jsem si vymyslel jen proto, abych se tam mohl jít podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Zaklepe a vstoupí. Rychle se rozhlédne. Vše v pořádku. To si ovšem nevšimne, že strop je maličko prohnutý, jak je celá střecha obtížená hrozny paparazziů. Předá koláče a vymění si mrknutí s Chloé ve spáře za fíkovníkem a zas se vrací na spirálu schodiště.

A paparazzi sedí pilně na střeše a stejně jako Chloé čekají na svůj okamžik, jistí si tím, že jednou musí nadejít. Stovky paparazzích očí (a dva páry očí Chloé) čekají na něco atraktivního mezi Hemym a Marlen (ve skutečnosti mezi Lžihemym a Lžimarlen) a nejraději však na zasouvání a vysouvání.

A každou chvilku se spustí některý z paparazziů na gumovém lanku (a některý dokonce na vlastní slině), aby se podíval, jestli už ten čas nenadešel. A nikdo z nich netuší, že nikdy nenadejde a že se ospalí a zívající Lžihemy se Lžimarlen těší už jen na to, jak se pod Colinovou střechou a v Colinových prachových peřinách a po Nicolasově lahodném choucrouté lahodně vychrupají.

Hemy s Marlen sedí ve svém apartmá v hotelu Ritz. Vzduch je čistý, nikde ani stopy po paparazzích. Hemy živě rozkládá rukama, jak se pokouší vybavit a přivolat tu dávnou vzpomínku: „Tak tady to bylo, tady jsme se setkali, zatímco nad mostem Pont Neuf prskaly rachejtle! A celá Paříž slavila vítězství! Hotel Ritz, hlavní stan osvoboditelů...“

Za dveřmi přešlapuje číšník, láhev v nádobce s ledem.

Hemy: „Entrez! Vstupte!“

Číšník: „Hotel Ritz vás vítá, Mister Hemingway a Miss Marlene Dietrich. A jako zvláštní pozornost vám šéf posílá dobře vychlazené Château Pape-Clément.“

Hemy znova propadá nadšení: „Marlen, Marlen, vždyť přesně to jsme tady tenkrát taky pili, pamatujete se?! Ritz byl plnej amerických vojáků, šampaňský bouchalo jak na rozžhavený dlažbě kaštany a tady jsem taky střílel do stropu! A možná je tam ještě ta kulka! Anebo v jiným apartmá? Vzpomínáte, jak mě plukovník Lanham držel kolem pasu a křičel, abych už nestřílel? Ale vítězství se musí oslavit!! hulákal jsem zase já a střelil jsem do stropu ještě jednou! Anebo dvakrát? A pamatujete se, Marlen, na tu moji báseň, co jsem tam tenkrát...“

Marlen kývne: „Jak bych mohla zapomenout?“ A pak se nadechne a slavnostně: „Berete si tu starou děvku smrt za svou právoplatnou manželku? Opakujte po mně!“

Hemy pateticky: „Beru si tu starou děvku smrt za svou právoplatnou manželku, ano, ano...“

Ale Marlen naléhá: „Opakujte ještě jednou!“

A Hemy to prožívá: „Beru si tu starou děvku smrt... ano, ano... Člověk zemře než jednou a všichni jsme Bohu dlužni smrt, a kdo zemře dneska, má to už zítra za sebou. A jen zbabělci umírají dvakrát a nebudete mi, Marlen, věřit, ale někteří možná i pětkrát, co říkám, dvanáctkrát, hahaha! Pamatujete se? Hotel byl plnej seržantů a plukasů, všude pobíhali docela šílení číšníci a chrupalo rozbitý sklo, někdo třískal do klimpru a někdo zpíval Goodnight, my love a My melancholy baby a oba jsme byli moc a moc nadržený, za celou tu dlouhou válku jsme byli nadržený a něco jsme tenkrát moc a moc chtěli, ale vůbec jsme se k tomu nedostali, protože jsme tam neměli kouska soukromí...“

Marlen přikyvuje: „Ale nezapomeňte, že jsme se tady sešli, abychom to napravili, Hemy.“

Hemy chodí po pokoji a tiskne si hlavu: „Nezlobte se, Marlen, ale já teď zrovna zapomněl ... Však já na to přijdu, co jsme spolu tak moc chtěli! Ta má pitomá paměť dezertovala a kdoví kde se teď potlouká...“ Pak se prudce obrátí ke dveřím a zve dál čekajícího číšníka. Číšník vstoupí v parohaté masce.

Hemy: „Proboha, co to máte na hlavě?“

Číšník: „Buvolí hlavu, pane. Buvol kaferský. Vedení hotelu Ritz vám jako zvláštní pozornost nabízí, abyste si v ložnici hotelu Ritz zastřelil africkýho buvola, Mister Hemingway.“

Marlen povzbuzuje rozpačitého Hemyho: „Na co čekáte, Hemy! Tak picněte si svýho africkýho buvola! Picněte ho! Nenechte ho tady škemrat!“

Číšmík: „Moc prosím, prosím, picněte mě! Bůůůůůůů bůůůůůůůůůůů!”

Hemy je z toho otráven, ale nakonec se podvolí dvojímu tlaku: „Ach jo. Tak pic pic!“

Číšník se hroutí na kolena a pak zvolna padá dopředu, až leží tváří k zemi, ale hlavu pootočenou tak, aby mohl promlouvat k Hemymu: „Jejda, pane, střelil jste mě na komoru, umírám, pane, jsem mrtvej, pane. Váš buvol stáčí za vámi svá hasnoucí světla, Mister Hemingway...“

Hemy se znechuceně odvrací a znova krouží po místnosti, opatrně se vyhýbaje ležícímu číšníkovi. Marlen se mezitím usalašila v posteli, odloživši a pečlivě poskládavši všechny součástky svého oděvu. Ale Hemy všem těm jejím signálům ještě stále nerozumí a vysílá směrem k Marlen jen ten svůj stále jediný, rozmrzelý signál: „Moc mě to mrzí, Marlen, ale pořád ještě jsem si nevzpomněl, proč jsem si dal s váma schůzku právě v ložnici hotelu Ritz...“

Číšník trochu nadzvedá hlavu: „Jestli dovolíte, tak já vám napovím, pane.“

Hemy: „Ty mrtvej buvole, lež a nevstávej a Bůh ti věčný pokoj dej! Musím na to přijít sám. Ach ta má paměť, ach ta má nešťastná hlava...“

Pokojem tiše zní Hop Skip Jump Duka Ellingtona a my se už po špičkách vytratíme, abychom nerušili Hemyho v jeho úporném soustředění...

Anebo zpět. Vraťme se!

Mám lepší nápad: co kdybychom teď zaskočili místo Hemyho? Jestli mi rozumíte.

Redakčně kráceno.