Setkání s Nabokovem

Otec architekta Modráčka, docent Kamil Modráček, přednášel na brněnské filosofické fakultě filosofickou propedeutiku a logiku. Však krátce po okupaci Československa zemřel po nějaké banální operaci na plicní embolii.

Zájem docenta Modráčka, daleko přesahující jeho univerzitní přednášky a semináře, byl soustředěn především na křesťanskou filosofii, a sice na tu její větev, již rozhodujícím způsobem ovlivnil nejvýznamnější představitel náboženské filosofie v Rusku, Vladimir Solovjov a jeho idea bogočelovečestva. Základní Solovjovova díla Krizi západní filosofie a Čtení o bohočlověčství přeložil do češtiny. Ze Solovjovových pokračovatelů ho pochopitelně nejvíc zaujal Nikolaj Berďajev, ten existenciální metafyzik. Z jeho díla přeložil Filosofii svobodného ducha. Při práci na překladu navázal s Berďajevem, žijícím v pařížské emigraci, písemný kontakt, a tím pádem i s tamější ruskou diasporou. A protože ruská diaspora v Paříži byla těsně propojena s ruskou diasporou v Berlíně, stalo se nepředstavitelným, aby se kontakt docenta Modráčka postupně nerozšířil i na významné ruské osobnosti v Berlíně. A časem došlo i na korespondenci se spisovatelem Sirinem alias Vladimirem Nabokovem.

A tak se Kamil Modráček stal také prvním českým Nabokovovým překladatelem. Napřed sice cítil jako nesmírně obtížné přejít po tenkém ledě z překladů filosofických esejů na překládání umělecké literatury, beletristických textů, ale pak už tomu propadl. Přeložil několik Nabokovových básní a povídek a s vervou se pustil do překladu románu Zaščita Lužina, však ze smělého úmyslu zůstalo v Modráčkově pozůstalosti jenom třicet čtyři dnes už zcela zažloutlých stránek. Z písemného kontaktu Modráčka s Nabokovem však vzniklo pevné přátelství, podepřené navíc tím, že docent na Nabokovovo přání navštívil několikrát jeho matku, Jelenu Ivanovnu, rozenou Rukavišnikovovou, která se poté, co jejího manžela, Nabokovova otce, zastřelil v Berlíně atentátník, přestěhovala v roce 1923 do Prahy, na Smíchov.

Když se pak Hitler stal říšským kancléřem, byl život v Berlíně čím dál nebezpečnější, vždyť Nabokovova žena, Věra Jevsejevna, rozená Slonimová, byla ruská Židovka. Přesto trvalo ještě čtyři roky, než se Nabokov konečně rozkýval a v květnu 1937 poslal svou ženu a tříletého syna Dmitrije s bezpečným doprovodem do Paříže. Sám se pak vydal na tutéž cestu oklikou přes Vídeň, tedy ještě před Hitlerovým záborem Rakouska. A předtím poslal Kamilu Modráčkovi ruský dopis, z něhož si teď tady dovolím jen malý kousek ve vlastním kostrbatém překladu ocitovat:

„...utíkám z Berlína, který se už stačil proměnit v past, jež může už každým dnem definitivně sklapnout. Ale cestou spěchám ještě do Vídně, abych tam navštívil svého dobrého přítele, entomologa Fritze Bölsche. (Kdybyste se trochu víc zajímal, můj drahý příteli, o entomologii, věděl byste například, že existuje motýl Ladoga Camilla Bölsche, což je dost vzácná mutace jinak hojně rozšířeného druhu, zaznamenaného už Carlem Linné, ale vlastně nemohu tyto vědomosti po Vás vůbec chtít, protože o mutaci Ladoga Camilla Bölsche, pojmenované po mém dobrém příteli Bölschem, vědí opravdu jen skuteční odborníci v entomologické taxonomii.) Ale hned se Vám také přiznám, můj drahý příteli, že svého dobrého přítele Fritze Bölsche nemíním jen navštívit, ale chci ho rovnou unést. Pokusil bych se ho totiž přesvědčit, aby se přidal ke mně, protože mám neblahé tušení, že Hitler si už brzo smlsne i na Rakousku. A při této příležitosti bych se Vás chtěl, drahý příteli, zeptat, a toť původní smysl tohoto dopisu (smysl, který pak byl postupně překryt dalšími smysly, neboť dopisy Vám píšu se stejnou chutí, s jakou pojídám broskvovou zavařeninu, připomínající mi nedělní obědy mého dětství v našem dávném venkovském sídle, ve Vyře), nuže chtěl jsem se Vás, můj drahý příteli, zeptat, jestli byste neměl námitek, kdybych to s mým dobrým přítelem Bölschem zkusil z Vídně přes Brno, ostatně blízkost a bytostná spřízněnost těch dvou měst přímo volá po dvouměstí v některé daleké, idylické budoucnosti. Jen bychom se za Vámi stavili, pozdravili Vás a hned zas běželi, protože se chci také promítnout v Praze, podívat se za matkou a případně ji přesvědčit, aby se přidala k nám. Ale z korespondence s ní vím, že se jí v Praze nesmírně líbí, vždyť jak je Brno blízké Vídni, tak, nebudete mi věřit, Praha zas Sankt Petěrburgu, a ani ne tak tím typem architektury, to snad vůbec ne, ale zato tím víc jakousi temnou a přísnou zasněností...“

K tomu úryvku z Nabokovova dopisu snad ještě poznámku: Ladoga Camilla je – jak jsem si ověřil nahlédnutím do příslušných encyklopedií – motýl z čeledi Nymphalidae, tedy babočkovitých, a také u nás je rozšířený, známe ho co bělopáska dvouřadého a nejčastěji se s ním můžeme setkat na květech ostružníku.To se ovšem netýká zmíněné mutace pojmenované po vídeňském entomologovi Bölschem. Ta je u nás k nezastižení. Vyskytuje se jen na jižním předměstí Vídně.

—

Vzpomínám si, jak byl otec, ano, povězme to takhle, úplně zdivočelý z toho očekávaného setkání s Nabokovem. To jsme ještě bydleli v tom velkém bytě v Augustinské ulici, za jejíž vysokou zdí bývala klášterní zahrada řádu augustiniánů. Za komunistů ji ovšem přejmenovali na Jaselskou.

Byl teplý květen roku třicet sedm a já se na otcovo přání urychleně vrátil z Olomouce. Právě jsem tam dokončil svou první samostatnou práci, předměstskou vilu pro automobilového závodníka Nuska. A měl jsem dobrý pocit, že se mi podařilo přenést do Olomouce to v Brně už možná zvolna pohasínající světlo funkcionalismu. Totiž kdo může dnes vědět, co by se stalo, kdyby do toho všeho nezasáhla válka a německá okupace. Vždyť například pisárecká „aerodynamická vila“ pro Augustina Tesaře je dokladem toho, že imaginace Bohuslava Fuchse určitě ještě nevyhasínala a že konec třicátých a počátek čtyřicátých let se mohl – kdoví – stát třeba ještě další pozoruhodnou etapou na cestě moderní brněnské architektury. Ale o tom jsem nechtěl.

Tři dny před spisovatelovým příjezdem najal otec zdatnou uklízečku, která proměnila náš byt v „bitevní pole“, před nímž jsem se utíkal do „sovího hradu“, do černopolního bytu své budoucí ženy. A dva dny před Nabokovovým příjezdem najal ještě kuchařku z hotelu Slovan. S tou pak dlouho seděl nad návrhy variant jídelníčku, jako by připravoval měsíční plán provozu velké restaurace, přičemž šlo jen o jedinou večeři, snídani a oběd. A pak už se začalo vařit, smažit, péct a luxování se spářilo s vařením do takové parádní kopulace, že pokud jsem se, a třeba jen na chvilečku, objevil doma, lezly mi oči z důlků jako nějakému pubertálnímu vejrostkovi, který je poprvé v životě přítomen bezuzdným orgiím, o nichž dosud jen tušil, že se někde snad dějí.

Otec si předsevzal, že si celou Nabokovovu návštěvu pečlivě zdokumentuje. To pak pořád otravoval s tou svou leikou, s kterou ani neuměl pořádně zacházet. Začalo to už na brněnském nádraží, kde mu Nabokov se zdvořilou ochotou pózoval v tmavém saku, bílé košili s puntíčkovanou vázankou a v kapsičce růžek bílého kapesníčku, vždy příkladný gentleman na cestách. Posadil se na velký kufr a druhý stiskl mezi koleny a zatvářil se uličnicky. Z těch necelých čtyřiadvaceti hodin v Brně se zachovala hrstka fotografií s Nabokovem stále ještě sportovní postavy, snad jen trochu přešlé mrazem. Však také býval brankářem berlínského fotbalového týmu ruských emigrantů. A nejen sepisovač knih a stejně jako můj otec překladatel, ale i náruživý lovec motýlů a konstruktér šachových úloh, což teda můj otec jaksi ne. Původně měl přijet s nějakým vídeňským entomologem, a tak se s tím Nabokovovým cestovním společníkem také počítalo na večeři, snídani a oběd, a to nejen pokud jde o proviant (kterým otec za tím účelem zaplnil chladničku, spíž i sklep, pak jsme se měsíce těmi zásobami prokousávali jak myši ementálem), ale i v počtu zapůjčených stříbrných příborů. Avšak dotyčný jaksi nepřijel. Prý nepovažoval za nutné utíkat před nacistickou hydrou běsnící za rakouským plotem. Nabokov sice v jednu chvíli naznačil, že snad má toho vídeňského entomologa v tom svém velikém kufru.

Těch necelých čtyřiadvacet hodin s Nabokovem mi utkvělo v hlavě jako obrovská otcova euforie, otcova euforická velryba proplouvající našimi pokoji a jídelnou a pak vypuštěná do ulic až na nedaleké Komenského náměstí. Zřetelně jsme vnímal ten otcův zážitek konverzační slasti: mluvili rusky, francouzsky, německy, s viditelným požitkem proplétali ty tři jazyky, kterými otec vládl bezmála tak suverénně jako jeho host, leč já rozuměl jen těm německým pasážím, a těch tam bylo zdaleka nejméně a týkaly se jen nezajímavých organizačních záležitostí, kdežto o literatuře mluvili rusky a o jídle, ženách a motýlech francouzsky. Rychle jsem stačil pochopit, že ta jejich mluva je přísně rozparcelovaná, protože si oba potrpěli na pořádek, jemuž teď v jejich řeči vévodilo to, že každé sféře, každému konverzačnímu okruhu je vykázán jeden určitý jazyk, v tomhle smyslu jsou jazyky přesně specifikovány, Bůh každý z nich stvořil jen pro jednu jedinou oblast lidské činnosti či lidského zájmu a jen ten přízračný bordel, který bohužel vládne světu, je původcem toho, že lidi používají každý z těch jazyků holt sakumprásk na všecko.

Snad bych teď měl se všemi sugestivními detaily popsat tu večerní hostinu v našem bytě na Augustinské, ale nejsem toho mocen, je to trapné, ale vlastně si vůbec nevzpomínám, co bylo k večeři, ani na jediné jídlo z těch několika chodů, ale to určitě také proto, že neumím francouzsky, ten jazyk příslušející jídlu, ženám a motýlům. Ale pardon, opravuji, něco vážící se k té slavnostní večeři mi přece jenom uvízlo, i když se to netýká přímo jídelního lístku. Otec si totiž na tu večeři najal také servírku. Nejsem si sice už jist, že byla rovněž z hotelu Slovan, ale zato si živě vzpomínám, na to se prostě nedalo zapomenout, že to vlastně byla jen jakási náhražka za skutečnou servírku, jež v těch dnech nebyly vůbec k mání. Jenomže jaká náhražka! Otec se sice rozčiloval, že sehnal jen tuhle „Nanýnku ze zelí“, děvčátko, hádal bych tak třináct roků: tupý nosík, pihovatá tvář a nafialovělá skvrna na holém krku, kde asi kdysi hodoval pohádkový upír. A teď už jsme u toho. Jak to, že si právě tohle tak detailně pamatuju? Jak to, že jsem si její křiklavě kolorovaný obrázek přenesl přes tu propast let, jež mě dnes dělí od těch ještě idylických časů? Protože byla něčím naprosto výjimečným a já v její přítomnosti chvílemi cítil cosi jako stud, tedy cosi na hranici studu. Vždyť ten nejdětštější tvor už prosím vládl všemi ženskými finesami, měla už rozehraný celý ženský repertoár a neostýchala se nám ho, i když jen v náznacích, představit. A ta její šalebná exhibice neměla přece nic společného s tím, na co tady byla najata. Ale třeba hned také říct, že to nijak nenarušovalo její perfektní stolní servis. Bylo to jen ještě něco navíc, a až teď mě napadá – když v zákmitu vzpomínky vidím, jakoby na scéně kratičce osvětlené elektrickým výbojem, čtyři čarokrásné dívčí údy, podobné nohám schouleného hříběte – až teď mě napadá, že ta „Nanýnka ze zelí“ možná to všechno sehrála k poctě našemu hostu, jako by mu tím chtěla něco důležitého říct, nějaké, nám ostatním nesrozumitelné poselství.

Právě jsme rozmlouvali o atonální hudbě (semleli jsme toho večera naprosto všechno), o Schönbergovi a jeho cestě k dodekafonii, když Nabokov v jednu chvíli přetrhl v půli větu a zůstal trčet s vidličkou v meziprostoru zahleděn na servírku; po několika vteřinách zahledění pak odložil na okamžik vidličku i nůž a přejel si rychle po obličeji, jako kdyby se tak vytrhoval z jakéhosi transu, jako kdyby tak smazal něco nenáležitého, a zvedl pak zas příbory a dokončil přetrženou větu. A tu větu si, totiž její podstatnou část, ač to zní neuvěřitelně, docela dobře pamatuju. Jako by tenkrát byla v té výjimečné chvíli přítomna nějaká zvláštní konzervační látka, která mi tu větu zmumifikovala. Byla vyslovena německy a já teď spěchám dodat, že němčině také příslušelo rozmlouvat o hudbě, to byla vedle všednodenních praktických a organizačních záležitostí, a připusťme, že i rozprav filosofických, také její sféra. A hle, tady je ta věta v plném znění a na vaše přání a na štičí přikázání nerozpůlena: Überzeugt, der Musikgeschichte mit seiner Zwölftonästhetik weite Perspektiven eröffnet zu haben, erklärte Arnold Schönberg, dass durch ihn die Vorherrschaft der deutschen Musik für die nächsten hundert Jahre gesichert sei.

Na rohu Augustinské ulice je pošta a tam si Nabokov hned ráno odskočil poslat telegram své matce do Prahy, že ji tam ještě dnes večer navštíví.

Dopoledne jsme pak Nabokovovi ukázali něco málo z města. Především jsem mu názorně předvedl architektonické a urbanistické sblížení Vídně a Brna, věc, o níž teoreticky už věděl, ale byl jsem toho mínění, že uvítá možnost konfrontace čerstvých zážitků z těch dvou měst. Přestože mi otec za Nabokovovými zády gestikulací i mimikou dával najevo, že nepovažuje za vhodné, abych jeho hosta (ano, jeho, a ne mého hosta!) otravoval německou přednáškou na tohle téma, ba abych se šel s tou přednáškou vycpat, což pěkně předvedl výstižnými, bachratými gesty, přesto jsem ji proslovil a pokusil jsem se Nabokovovi vysvětlit, že paralelně s Vídní proběhla v prvé polovině devatenáctého století i v Brně proměna uzavřeného a opevněného města v otevřené. Zanikaly městské hradby a také barokní bastionové opevnění vzalo za své a v důsledku toho i městské brány. A pak už nastal čas okružní třídy.

Otec znova ustoupil za Nabokovova záda, aby mi odtamtud poslal jeden z našich dávných rodových signálů, totiž varování: „Jestli okamžitě nepřestaneš, tak se pak nediv, že tě zamorduju!!“ Dělal jsem, že tu výstražnou gestikulaci nevidím, a pokračoval jsem, jistý si tím, že Nabokov se už chytil a teď právě prahne po tom dozvědět se co nejpodrobněji, jak to tehdy vlastně bylo, když se v Brně otevřela okružní třída.

A to jsme právě stáli na Komenského náměstí, takže jsem mohl jak dopravní strážník na křižovatce rozpřáhnout obě paže, abych tak Nabokovovi ukázal, odkud kam vedla pomyslná spojnice mezi obeliskem v Denisových sadech a evangelickým kostelem, tedy jedna z kompozičních os okružní třídy, procházející Eliščiným náměstím, to jest dnešním Komenského náměstím, a protínající Joštovu ulici, za císaře pána ovšem třídu arcivévody Evžena.

A hned jsem si také pospíšil zdůraznit, že celý ten projekt brněnské okružní třídy skutečně naplňoval vizi urbanistického ztotožnění Brna s Vídní, vždyť autorem projektu byl Ludwig Förster, který se významně podílel i na vídeňské okružní třídě, tedy Ringstrasse.

Ale to už byl otec hluboce znechucen z toho, jak jeho hosta otravuju a nudím, a vsadil bych se, že v tom hrála roli také žárlivost. Bylo to jedno z nejcennějších setkání v jeho životě, a ještě tak zle časově limitované, a já si teď jeho hosta vlastně přivlastnil. I když by jistě dal přednost setkání s filosofem Berďajevem před setkáním s tímhle ironickým fabulátorem, ale musel brát, co bylo. Ať tak či onak, zase zacouval za Nabokovova záda a vyslal ke mně další prastarý rodový signál (můj bože, jaký my jsme to byli rod!), zagestikuloval mi, že „za tohle mi teda sáhne hluboko do chřtánu a vytáhne mi tudy ven všecka střeva“! A to už v rodové tradici platilo za něco mnohem a mnohem horšího než pouhá pohrůžka zamordováním. Vlastně se tohle varování používalo jen naprosto výjimečně, vlastně se toho raději nemělo používat vůbec. Vždyť to bylo cosi skoro jako rodová kletba. Ale když už to bylo jednou venku, bylo neodpustitelné toho nedbat. A tak jsem jen pohnul hlavou, jako v lehounké úkloně, že moje přednáška se končí. A předal jsem už Nabokova k plné exploataci svému otci.

Když se dnes z toho velkého odstupu ohlížím po té dávné Nabokovově návštěvě, vybaví se mi i to značné zklamání, jež jsem tenkrát pocítil. Jakkoliv by otec nepochybně dal přednost filosofu Berďajevovi, i tak byl velkým Nabokovovým obdivovatelem. Považoval ho za jednoho z největších spisovatelů současnosti, ale mluvil o něm obdivně i jako o člověku. A proto jsem tenkrát čekal na brněnském nádraží něco mimořádného, malý div světa, třeba knížete Bolkonského v sobolí kožešině a s řádem svatého Dmitrije třetího stupně. A tak zklamání, které se pak dostavilo, jsem si způsobil sám, svou tehdejší tupostí.

Když Vladimir Nabokov příštího dne odjížděl, dal mému otci dar, jehož si pak otec až do své smrti (ale ta už bohužel přešlapovala, podupávala za dveřmi, a to tak netrpělivě, jako kdyby si, mrcha, potřebovala ještě odskočit) nesmírně považoval.

Byl to rukopis povídky Zdes govorjat po ruski. Otec ji pak v následujících dnech, a dnes už vím, že nevalně, přeložil pod názvem Zde se hovoří rusky, čímž byl míněn takový ten nápis na dveřích či ve výkladní skříni krámku kdesi v Berlíně, upozorňující ruského emigranta či ruského turistu, že se zde domluví rusky.

Mě tenkrát ta povídka nijak neuchvátila, stejně jako celá Nabokovova návštěva. A musela odplynout dlouhá řeka roků, než jsem pochopil, že ta návštěva a ten dar byly vlastně určeny mně. A že to byl dar darů! A sám Nabokov by určitě měl nezřízenou radost ze svého nečekaného vstupu do mého života.