Čirá radost

A ve dnech, na které si už živě pamatuju, tedy v časech počínající puberty, se mi pak běžně stávalo, že jsem šel třeba po ulici a uviděl někoho, jehož tvář anebo jen nějaký jeho pohyb mě zaujaly tak, že jsem si ho – jeho obličej, mimiku, gesto – okamžitě vyzkoušel. Byl to vždycky jen okamžik, nikdy ne víc, ale párkrát se mi taky přihodilo, že ten, kterému jsem, když jsme se tváří v tvář míjeli, zrcadlově v cuku letu zahrál jeho podobu, zůstal pak okamžiček zmateně stát, ale zřejmě mu ani nestačilo dojít, co ho to tak zmátlo. A pokud se za mnou ohlídl, byl jsem už dávno někým jiným: už jsem mezi tím jeho uvědoměním si a ohlédnutím sehrál rychle několik dalších protijdoucích. To jsem to ještě cítil jako takový můj zlozvyk a bylo mi jasné, že takhle na ulici mi to klidně projde, ale že si musím dávat pozor při jiných příležitostech, kde bych takový pokus mohl taky škaredě odskákat.

Vlastně už tenkrát pro mě neexistovala situace, která by nebyla plná pokušení, a často jsem si musel násilím držet ruce, zatnout je v kapse, aby se samy nerozehrály v nějaké té napodobivé gestikulaci a hlídat si obličej, aby po něm nepřeběhla podoba někoho, kdo zrovna seděl nebo stál v mé bezprostřední blízkosti. A tohle bylo spontánní a přirozené, totiž ta stále přítomná ochota a připravenost a pohotovost někoho okamžitě zahrát, a často a vlastně většinou proti mé vůli, až mě to někdy hodně zneklidňovalo, bránil jsem se tomu, bojoval s tím, ale tak už je to přece s vášněmi, neřestmi. Tenkrát jsem ještě nedopustil, abych tomu úplně propadl.

Lžu. Teď jsem vám docela vědomě selhal. Je tady ještě cosi, o čem jsem se vám taky nikdy nezmínil: bál jsem se, že by vás to vyděsilo, tím spíš, že tentokrát se mi to ani trochu neošklivilo, jak se na dotek s neřestí sluší, nýbrž­ ­byla to čirá radost. Takže jednou jsem tomu docela propadl. A byla to radost a bylo to štěstí, jaké jsem nikdy předtím nezakusil.

Přišlo to jako vždycky nečekaně: zaskočilo mě to nepřipraveného na takový příval radosti. Šel jsem dolů po Kobližné ulici, od Ústavu šlechtičen k bývalému Baťovu paláci. Tenkrát tudy ještě jezdila tramvaj. Teprve o pár roků později tu trať přeložili, protože ulice je dost úzká a kromě toho bylo šikovné udělat tam cosi jako pěší zónu, i když tenkrát se tomu ještě tak neříkalo. A tak jsem šel dolů po Kobližné, když proti mně po chodníku kdosi sešněrovaný svou důstojností, snad soudce, snad ředitel městské spalovny odpadků. Něco ve mně okamžitě luplo a kviklo, a než jsem se nadál, podařilo se mi ho rozšněrovat. Napřed vytřeštěně koukal, jak ho tam zrcadlím, a pak se pleskl do dlaně, zasmál a napodobil to, jak jsem ho napodobil já.

Ale to už jsem se otočil a přes celou ulici, z chodníku na chodník, jsem zachytil čísi udivený pohled a poslal mu ho hned zas zpátky k jeho bláznivé radosti.

A pak už to šlo, jako když bičem práská: obracel jsem se na všechny strany a hrál jsem hned toho a hned zas onoho, a kde jsem někoho zajímavýho zahlídl, už jsem ho předvedl, už jsem ho vystavil zrakům všech: začal jsem kolem sebe rozdávat podobenky všech jako dárky a obdarovaní na to reagovali tím, že taky oni začali hrát chodce kolem sebe, jeden hrál druhýho, druhý třetího a ten zas toho prvého, infikoval jsem tím hereckým pouličním uličnictvím větší část Kobližné, nerozuměl jsem tomu, jak bylo najednou snadné to všechno rozpoutat, ten nezapomenutelný výbuch radosti, ale pranic mě to neznepokojovalo, tentokrát vůbec ne, a když kolem projížděla tramvaj s otevřenými plošinami, taky lidi na těch plošinách tomu okamžitě propadli, jako kdyby tramvaj vjela do obrovského blešího hnízda a všichni se tam zmítali napadeni tím bleším národem: navzájem jsme se zrcadlili a veselé herecké grimasy lítaly sem a tam jako v nějakém bujarém snu a já, který to všechno – možná proti své vůli, ale nikoli s nechutí – spískal, jsem se teď nenápadně vytratil, malý pouliční grázlík, který se ještě několikrát ohlídl přes rameno a pomalu se už loudal domů.

Ale to mluvím stále ještě o čase, kdy jsem ještě nevěděl, že jsem na světě právě kvůli tomuhle propadnutí i zneklidnění, a že to tedy není nějaká má neřest, nýbrž posedlost a podstata a smysl, ba snad i niterné směřování, a že jsem tady proto, abych život nežil, alébrž hrál, a že celý můj život je pro mě vlastně jen přípravou na role a jen hraním rolí a že sbírám pořád kolem sebe tváře, podoby, pohyby, všeliká lidská hnutí i charaktery, abych je buď okamžitě anebo později zužitkoval v jakémsi improvizovaném anebo naopak předem pečlivě připraveném představení.

Ale už abych se vrátil k tomu, co se krátce potom odehrálo ve škole a co vás tenkrát hodně znepokojilo. K tomu dopisu z ředitelství školy.

Ano, bydleli jsme tenkrát na Pellicově ulici a chodil jsem do školy na Husově, což bylo deset, no možná patnáct minut chůze. A začalo to všechno jednoho dne krátce před zazvoněním, krátce před začátkem hodiny dějepisu.

Dějepisář měl jednu jedinou sympatickou vlastnost: chodil vždycky pozdě na hodinu. Pak ovšem vešel a pouštěl hrůzu. Vy­užil jsem tedy té jistoty, že těsně po zazvonění nepřijde, a sám jsem vešel v jeho podobě. A když říkám v jeho podobě, tak teď samozřejmě trochu přeháním. Nezahrál jsem ho totiž s tím perfekcionismem a s tou akribií, jež charakterizuje při vší živosti a očividné spontánnosti můj herecký dar, můj talent, byla to spíš karikatura než portrét, jak to taky odpovídalo mému záměru: vždyť nechtěl jsem přece spolužáky vylekat, ale pobavit. Přesto byl účinek i pro mě ohromující. Prudce jsem stiskl kliku, rázně vstoupil a ve chvíli, kdy se všechny oči obrátily ke mně, vystřelil pravicí směrem ke katedře: Tomu říkáte umytá tabule?! Třída ztuhla a v tomhle skupenství tiše chvíli setrvala. Když mě totiž sledovali, jak jdu před tabuli a každý můj
pohyb je zlomocně odlit z Potměšilových gest, a když jsem si pak založil ruce za zády a rozhlédl se po třídě potměšilým okem, lavice zděšeně střehly tu neuvěřitelnou proměnu, i viděl jsem, jak všem zatrnulo, snad opravdu v těch několika prvních vteřinách čekali, že je teď budu tahat k tabuli a vtělen do ďábelského Potměšila, provedu za něj i několik jeho oblíbených poprav. Ale pak konečně někdo první šavličkou smíchu protrhl tu oponu: a to už se všichni smějí, fantasticky se baví tím neočekávaným divadlem a já provedu ještě několik komických potměšilostí a už se ukláním jak při děkovačce, už se ukláním nadšenému publiku.

A pak už to propuklo naplno, i když zatím jen ve třídě a jen s tímhle publikem, které bylo ochotno trávit tak se mnou hlavní přestávky.

Někteří seděli v lavicích, někteří na lavicích, někteří stáli při zdi, ale u dveří vždycky někdo hlídal, aby nám do toho nevpadl nějaký kantor. Během mého výstupu, kdy jsem oživil celé panoptikum našeho tehdejšího učitelského sboru, nikdo ani nedutal, jako by nad komičností mých scének na chvíli převládla posvátná hrůza z tak věrných odlitků z živého kantorského masa, ochromení z enigmatičnosti té proměny. Ale hned, co jsem skončil, propukalo nadšení, které musel vždycky okřiknout ten (Sakra, ticho! zešíleli jste?!), co hlídal u dveří. Ale pak se už zvedl, vyrostl les přitlumených výkřiků: jeden přes druhého navrhovali, koho ještě mám zahrát: na koho jsem zapomněl.

A tak jsem neočekávaně začal opravdu být sám sebou. Totiž neočekávaně i pro mě: vždyť ani já jsem zas tak okamžitě neporozuměl tomu, že jsem teď právě zahájil cosi, co bude pak už určovat celý můj další život.

Však chybička se vloudila. Přestože jsme měli hlídače u dveří a přestože jsem si dával majzla a žádný takový výstup nikdy nepředvedl na chodbě anebo venku před školou, abych neriskoval, že mě při tom přistihne nějaký kantor, přes všechna má bezpečnostní opatření jsem do toho nakonec spadl. Vy už samozřejmě víte, jak to dál bylo. Ale ne tak docela. Ba řekl bych, že máte hodně zkreslený obrázek. Je tady pár detailů, které před vámi zůstaly utajeny. A tak je na čase, abych je odtajnil.

Najednou si mě z hodiny zeměpisu vytáhl ředitel. A dokonce si pro mě přišel osobně. Ani chvíli jsem nepochyboval, proč si pro mě přišel a co mě teď čeká.

Odvedl si mě do prázdné sborovny a tam mi kupodivu ukázal na židli (od té chvíle, kdy si pro mě přišel, jsem už cítil na noze trestaneckou kouli a jen vypětím vší vůle jsem zabránil tomu, abych tu nohu nevlekl jak kládu za sebou a neřinčel řetězy) a sám si sedl do křesla, které natočil tak, aby mi hleděl do tváře. A pak se vlídně usmál a začal hodně zeširoka: Když já jsem chodil do školy, nebyl jsem žádný vořezávátko, naopak, byl jsem vždycky známá firma. Divíš se, že, nu to je překvapení! Tak věz, že mým oblíbeným koníčkem byly karikatury kantorů. Ale nemysli, že to byly jen tak nějaký čmáranice: já měl kreslířskej talent, vopravdickej talent, o jakým si jiní jen nechají zdát. No pak jsem asi tu hřivnu zakopal. Bohužel je to tak, co si budem namlouvat. Řekl a chvíli se odmlčel. Kde jsem skončil? zeptal se po pauze, ale aniž by čekal, až mu napovím, hned zas sám pokračoval. Ty moje karikatury kantorů kolovaly po třídě, až samozřejmě padly do rukou třídnímu a bylo zle. A mohlo být ještě hůř, ale náš tehdejší ředitel měl nejen smysl pro humor, ale taky dokázal ocenit můj kreslířský talent, a tak to všechno zavčas stopl. A já chci teď tu ředitelskou štafetu dobré vůle předat zas dál. Proto tě nečeká žádný trest, jen mi teď slíbíš, že už s tím skončíš, a když to dodržíš, spadne za tím klec a nemusíš se už ničeho bát.

A tak jsem mu to slíbil a začal jsem se zvedat, že už se zas vrátím do třídy, ale ředitel se předklonil v křesle, natáhl ruku a přimáčkl mě zpátky do židle a udělal zas takovou malou pauzu, na dělání pauz byl kanec, a pak se zeptal, jestli mě nezajímá, jak se dozvěděl o těch mých hereckých karikaturách? Mlčel jsem. A ředitel se ušklíbl. No víš, máte ve třídě donašeče. Tiše jsem se zeptal: Kdo? A ředitel se znova ušklíbl: Tu otázku jsem neslyšel a vůbec ne proto, že ses zeptal moc potichu. A po kratičké pauze dodal: Každé společenství musí mít svý donašeče, to tě v občanský výchově soudružka učitelka Kulhánková neučí, co? Nebuď naivní, i na mě tady někdo donáší a je to celá pyramida donašečství, na jejímž vrcholu někdo pak donáší přímo na Pána Boha.

A znova jsem se chtěl zvednout, ale znova natáhl ruku a zase mě přimáčkl do židle: Víš, co po tobě ještě budu chtít? Musíš se teď vrátit zpátky do třídy, ale úplně zdecimovanej tím rozhovorem se mnou. Ukaž! Předveď!!

A tak jsem se zvedl se židle a udělal několik kroků po sborovně, zdrblý a zdrcený jako po výprasku.

Ale ty seš lepší, než jsem čekal, pochvaloval si. Z tebe jednou vyroste Filipovský anebo možná i Štěpánek! Ale pamatuj si: talent je velkej dar. Ale musí být vykoupenej! Jinak je na hovno. Tak víš ještě co? Zahrej mi teď ještě některýho z těch našich kantorů! Vyber si, koho chceš, a hezky mi ho teď zpřítomni.

Chvíli jsem nehybně seděl, protože jsem se obával, že je to past. Právě teď jsem mu přece slíbil, že už nikdy žádnýho kantora nezahraju. Nemluvě o tom, že něco je dozvědět se o tom od donašeče a něco jinýho zas uvidět to na vlastní oči. A tak jsem mu řekl, že se bojím, že když teď zahraju nějakýho kantora, přijdu o tu milost, kterou mi právě nabídl.

Kdepak, zavrtěl hlavou, je to jinak, kamaráde, přijdeš o ni, když mi ho teďka nezahraješ. Tohle je totiž ředitelský příkaz, jímž se činí okamžitá výjimka v tom tvém slibu.

A tak jsem pochopil, že nemám na vybranou. A po malém rozmyšlení jsem se rozhodl, že zahraju tělocvikáře, o němž jsem jaksi věděl, že měl nedávno s ředitelem cosi jako rozmíšku. A rozhodl jsem, že ho raději zahraju velice opatrně, neprovokativně, jenomže to já právě neumím, to nedokážu uhlídat, to prostě nejde. A zahrál jsem to tedy nakonec s plným nasazením, a přesto to dobře dopadlo. Ředitele jsem tím očividně potěšil.

Výborně, mládenče, pochválil mě, ale tím ještě nekončíme.

A teď se zvedl z křesla a šel se podívat na chodbu, vystrčil hlavu napravo nalevo a vrátil se a natočil si křeslo tak, aby zvlášť dobře viděl na plácek mezi učitelskou knihovnou a dlouhým, obdélníkovým stolem, kolem něhož se sesedávali všichni kantoři, když jim ředitel uděloval své instrukce a ponaučení. Malebným gestem pokynul k tomu plácku: A teď mi zahraješ mne, řekl. Ale musel mi to ještě jednou zopakovat, než jsem pochopil, co se po mně chce. A znova tím podmínil svou ředitelskou milost. Tak do toho, ogare! povzbudil mě a natáhl ruku a postrčil na plácek.

Tady přestává všecka sranda, věděl jsem, a to jsou pak ty pekelný situace, z kterých se už nemůžete vysmeknout. Takže co myslíte, že jsem udělal? Zahrál jsem tedy ředitele podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí, jak už to jinak neumím, a dokonce jsem se přitom tak odvázal, že jsem si dovolil zajet rukou pod košili a poškrábat se zpupně na břiše, což byl ředitelův ošklivý zlozvyk, jemuž propadal při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Zahrál jsem a ředitel mi lehounce zatleskal.

Ale pak bohužel zase natáhl ruku a přidržel si mě. Přišel už tomu, čerchmant, na chuť. A tak teď ještě do třetice všeho dobrýho, nabídl mně. A zase si sám vyber, kterýho kantora chceš zahrát.

Ale tady musím maličko odbočit. Pár dní předtím, než se tohle odehrálo ve sborovně, jsem měl totiž prazvláštní zážitek na Špilberku.

V tom čase jste byl stále ještě kuřákem cigár (vzpomínáte si? jak jste cigárama vystřídal ty nejlacinější cigarety, partyzánky, na něž jste si musel zvykat, když nám bylo po komunistickém puči nejhůř), vlastně takových maličkých doutníčků, co jste si pak odepřel až o deset roků později, až po prvním infarktu.

Tam v tom domě na Pellicově jsme taky měli balkon, ale jen docela malý, spíš jen symbolický, ale mohl jste na něm stát opřený o zábradlíčko a vykouřit si to své večerní cigáro. Toho večera jste zjistil, že vám cigára došla. A jediný místo, kde byl tenhle druh vždycky k mání, byla hospůdka u porodnice na Údolní. A tam se z Pellicovy dalo jít zkratkou přes Špilberk, vystoupat lesoparkem až k hradbám a spustit se zas dolů a vyběhnout pak přímo naproti hospůdce. V Brně platil v tom čase přísný zákaz vstupu do parků po šesté hodině večerní. A na to dohlíželi místní policajti, esenbáci, a pročesávali pak parky s dychtivými vlčáky.

Bylo už půl šesté, a tedy čas, abych to ještě stihl pro cigára a zpět. Ale měl jsem tu zkušenost (neběžel jsem takhle pro cigára poprvé), že park pod Špilberkem je už v tuhle chvíli jak vymetenej, protože nikdo nechtěl riskovat, že se tady třeba nechtě pozdrží (anebo že esenbáci tam vlítnou o něco dřív) a bude pak platit vysokou pokutu, případně ho potrhají nadržení vlčáci.

Řekl jsem teď nikdo, ale to nebyla tak docela pravda. Občas se zde totiž chtě zdrželi odvážní milenci, protože ten vylidněný prostor hověl jejich choutkám, snad se dalo přímo mluvit o veliké cizoložné ložnici, v níž provozovali své tajné, hříšné lásky a vedle laviček (a někdy i pod lavičkami) měli nastavené budíky, aby je zavčas vytrhly z jejich milostného usebrání. A jak jsem běžel prázdným lesoparkem, narazil jsem i tentokrát na takovou dvojici. Jenže tohle setkání bylo pro mě víc než překvapivé. A stál jsem tam chvíli doslova za bukem, přikován ke stromu tím, co jsem viděl, tak mocně jak galejník ke svému veslařskému místu na galéře.

A cože jsem viděl? Naši novou, mladičkou ruštinářku s nějakým chlapíkem, kterého jsem vůbec neznal. A tak jsem se za bukem činil a zapisoval si jako vždycky do herecký paměti, co jsem tam viděl, abych to – a vraťme se skokem zas zpátky do sborovny – vykouzlil teď před ředitelem.

A byl to vpravdě mistrovský herecký kousek. Sehrál jsem totiž tu milostnou scénu, která už neměla tak daleko k rajskému vyvrcholení, tu líbačku a objímačku, a zahrál jsem netoliko ruštinářku, ale zároveň i toho jejího partnera, čili dvojroli, anebo líp: celé to milostné soustrojí, a zahrál jsem to tak, že jsem rychle střídal part ruštinářky s partem jejího líbače a objímače, a sehrál jsme to tak, že ředitel ihned bezpečně poznal ruštinářku, a já zas poznal, že ji poznal.

Ale nedopadlo to dobře. Ředitel na mě chvíli hleděl a pak se zvedl z křesla a řekl tiše, abych okamžitě vypadl. A v ten okamžik, kdy mě vykazoval ze sborovny, zaplanulo na jeho tváři cosi jako stigma zuřivosti a vraždy.

Leč porozuměl jsem tomu všemu – tedy nejen okamžité ředitelově reakci, ale i tomu, co pak následovalo – až mnohem později, teprve až jsem se dozvěděl cosi ze školního zákulisí. Totiž že naše nová ruštinářka byla ředitelovou milenkou. A taky jsem pak uhodl, že toho chlapíka, kterého jsem tak perfektně předvedl v milostném soustrojí, že toho chlapíka ředitel asi taky moc dobře znal a poznal.

Pak jste byl ředitelským dopisem pozván do školy a bylo vám sděleno, že mě čeká dvojka z mravů a že mohu být ještě rád, že to dopadlo takhle, protože zesměšňování kantorů a následné snižování jejich přirozené autority, a tedy poškozování veřejných zájmů zašlo už tak daleko, že bylo uvažováno i o trojce z mravů a dokonce i o mém vyloučení z téhle školy. A to bych pak musel putovat od školy ke škole s cejchem veřejného škůdce.

Po té mé školní aféře jste už definitivně pochopil, co je mým životním osudem. A pokud ve vás přece jenom zůstala špetka pochybností, tak opravdu už jenom do té podivné příhody na hřbitově.

Tohle je událost zvláštní, tajemná, nesrozumitelná, a kdybyste nebyl jejím účastníkem, kdyby se netýkala přímo vás, možná bych ji teď ani nepřipomínal: asi bych ji nechal propadnout do nepaměti. Vždyť i to, že jednou ji zmiňuju jako příhodu a podruhé jako událost, svědčí o její nezařaditelnosti, nepojmenovatelnosti.

Na brněnské Centrálce je rodinná hrobka Mazlů-hodinářů. Hrobka je umístěna u zdi věčného odpočinku významných obrozenských a postobrozenských osobností, tedy nedaleko hrobu Josefa Dobrovského a hrobu sběratele lidových písní Františka Sušila a hrobu spisovatele Václava Kosmáka, protože i hodináři Mazelové se významně zúčastnili národního ruchu a české a moravské hodinářství bylo, abych citoval vaše slova, přímo „šperkovnicí vlastenectví“: vždyť nemuselo jako obrozenské básnictví teprve dohánět svět, nikdy za ním nezaostávalo: na evropské mapě byly země koruny české přinejmenším už od časů Rudolfa II. hodinářskou velmocí, a tak chronometry a chronografy našich hodinářů spolehlivě ukazovaly čas, v němž české země znova vstoupí do zenitu slávy.

Hrobka Mazlů byla pak zvláštní tím, že nad ní na hřbitovní zdi byly veliké vertikální sluneční hodiny se šikmým bronzovým polosem
a eliptickým římským číselníkem. Často jste mě bral s sebou. A tak i tentokrát. Stál jste nad hrobkou a já stál vedle vás. Vždycky jste tam rozmlouval se svým otcem, aspoň si myslím, že to tak bylo: většinou jste jen neslyšně pohyboval rtoma, ale někdy z nich i vyklouzlo šeptané slovo, dvě tři slova. I tento­
krát jste s ním rozmlouval. Ale tentokrát vám poprvé odpověděl.

Dnes vám můžu říct, že jsem do poslední chvíle netušil, že se to stane a že mě samotného zas zaskočilo, když jsem promluvil tím hlasem, o němž jsem do tohoto okamžiku vlastně nic nevěděl, nemohl vědět. A když jste se za tím hlasem otočil, když jste se ke mně obrátil, byl jsem už proměněn ve vašeho otce.

Znal jsem jistěže Ignáce Mazla z fotografií v rodinném albu a často jsem o něm od vás slýchal, nakonec se dá říct, že jsem ho měl už dávno „nastudovaného“, že jsem se už dávno „ponořil do té role“, ale přece v tom bylo cosi, co teď zrovna nedokážu pojmenovat, a nebylo to jen tím, že jsem podobu vašeho otce (i s tím hlasem, který jsem přece nemohl znát) vyvolal nad rodinnou hrobkou jako ducha ze zásvětí, ale především snad tím, že jsem tak poprvé i sám sobě předvedl, co vlastně taky umím: stvořit věrně postavu posbíranou jen z různého vzpomínkového materiálu, a to hned nečekaně, spontánně a přesvědčivě. A možná, že kdyby se mi to stalo mnohem později, polekal bych se. Ale protože jsem byl přece jenom ještě děcko, všechno jsem dokázal přijímat samozřejměji: dětství je časem přirozených zázraků.

Ale nikdy už nezapomenu, jak jste reagoval vy. Jen na okamžik se zdálo, že to taky přijmete jako samozřejmost. Stáli jsme tam proti sobě: stejně vysocí, já ještě dítě a vy se svou maličkou postavou: stáli jsme tam ve­dle hrobky vašich předků a v mých žilách v té minutě jako by kolovala krev vašeho otce, a vám se pootevřely rty – ano, je to tak: pootevřely se vám rty, jako byste chtěl vyslovit slovo Tati! a pak mě obejmout ve své v té chvíli synovské náruči. Ale pak se náruč nerozevřela a rty zas zavřely. Vzepřel jste se tomu.

Mocí silou jste se tomu vzepřel. Nepřijal jste to. Nebyl jste ochoten ani na tu kratičkou chvíli obejmout svého nevlastního syna jako svého vlastního otce! Byl jste už ve věku, kdy to už prostě nešlo: starého psa novým kouskům nenaučíš, promiňte.

A tak okouzlení v mžiku pominulo a nejspíš jste začal mít pocit, že tu teď vyvádím něco jako tam ve škole. Uličnicky napodobuju, zesměšňuju vašeho otce! Ranil jsem vás, dotkl jsem se něčeho nesmírně cenného, posvátného, vždyť vyšlehl ze mě plamen výsměšné blasfemie a zneuctil tak hrob vašich předků! A tak jste mě poprvé a naposledy v životě udeřil. Vyhoupl jste se na špičky, aby ta rána šla i při vaší malé postavě pěkně shora, a střelil jste mi takovou, že jsem přeletěl uličku mezi hroby a zaryl se rypákem do hrobu Familie Kuhnert.

Zvedl jsem se v slzách: cítil jsem to jako strašlivou nespravedlnost. Vždyť to, co ze mě vyšlehlo, nebyl přece plamen blasfemie, ale ohnivý jazyk lásky k vám! Vždyť právě ta láska mě přivedla k proměně ve vašeho otce! Jak jste to mohl nevědět!

Ale to už jste se rychle vzdaloval cestičkou mezi hroby. Taky o tom jsme pak už nikdy nemluvili. Ale od toho dne něco mezi nás vstoupilo. Nemůžu říct, že byste mi to snad dával jakkoliv najevo. To určitě ne. Dokonce to vypadalo, že jste na to zas ihned zapomněl. Ale to bylo jen vaší velkorysou povahou. Však přesto jsem jaksi cítil, že nevyslovené se mezi námi vzpříčilo jak neviditelné břemeno.

Galerie

„Ty kresby jsem původně dělal na výstavu do Galerie Na bidýlku v Brně, která se jmenovala Un Gatto nel cervello (Kocour v mozku), což je film od italského režiséra hororů Lucia Fulciho, já jsem ho v tý době neviděl, jenom se mi líbil název. Četl jsem, že je to o režisérovi hororu, kterého začnou pronásledovat jeho představy. Až loni sem se k tomu filmu konečně dostal, je to docela hustý. Jinak v těch kresbách sem pak pokračoval s různou intenzitou, později se přetavily do těch menších, názvy jim někdy dávám a někdy ne, je to všechno černej akryl na papíře, občas nějakej sprej. Dělal sem to tak, že sem si na zeď připíchnul několik papírů a ty v jednom zátahu počmáral. Mám jich plnou bednu. Tak to asi bude vše,“ poznamenává Josef Bolf ke svým kresbám, které lze považovat za jeden ze dvou krajních pólů jeho tvorby, rozpínající se mezi rozdílnými, a přitom stále více se prolínajícími polohami: „halucinogenní“ abstraktní malbou a vervně nervním komiksem, popisujícím ve formě výrazného autorského rukopisu existenciální úzkosti i každodenní problémy civilizovaného génia.

Kreslené charaktery se tu v nekončícím množství volně transformují jedna do druhé, jako maligní nádory či svéhlavé kaktusy, lidé klonovaní ze zvířat a naopak. Jako by se ptaly, ztracené ve své neurčité určitosti, jak být ošklivý a krásný zároveň, jak být smutný a přitom šťastný. Patos a humor se u Bolfa slévají v jedno, protože bolení hlavy k euforii patří.

Josef Bolf (1971) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 1996–2002 byl členem skupiny Bezhlavý jezdec (s J. Mančuškou, J. Šerých a T. Vaňkem). V letošním roce byl jedním z kandidátů Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Pavel Vančát