Spojité nádoby

1.

Jistý Kazimášek měl už od rána neblahý pocit, že se pod jeho zahradou cosi děje. To tak ještě! Opakovaně přiklekl k zemi, tu pokládaje ucho do trávy, tu ho přikládaje ke krtčincům, a zvedal se kroutě hlavou. Jestli se tak podzemní vody derou k povrchu, může už každou chvíli počítat s tím, že mu tady vysoko na střechu vytryskne obrovská fontána. Ale na konci dlouhého dne se zvuky konečně vedraly k povrchu a hle, byl to člověk.

A sotva prorazil koberec z drnů a vynořil hlavu, hned dělal, jako že se rozhlíží. Otáčel jí totiž na všechny strany, přičemž musel nepochybně otáčet i tím tělem, ještě zaklíněným pod zemí, pokud si tu hlavu nemínil ukroutit. Nemohl ale vůbec nic vidět, protože obličej měl zahlíněný a přes oči ještě šátek, který mu tam dole měl chránit ty cenné orgány před agresí podzemního světa a tady na povrchu zas před slunečními paprsky. Takže nerozhlížel se, jakkoliv tak působil, nýbrž nasával ze všech stran vzduch a zvědavě ho svými čivami zvažoval. A pak už dostal nahoru i jednu ruku a ta hned letěla k tomu šátku v pokušení si ho strhnout. Ale za ten dlouhý čas, co se pohyboval pod zemí, se naučil až vojenské kázni a nepodlehl prvnímu impulsu. A to už se soukal nahoru a k nohám Kazimáška, který si v té chvíli nebyl ještě jist, jestli by měl příchozímu pomoct ven, anebo mu naopak stoupnout na hlavu.

Příchozí vyplivl hlínu a slepě se zapotácel na nohách, které mu teď dlouhý čas sloužily k lezení, a ne k stání a chození. A jak se potom tápavě rozmáchl, narazil na hrudní koš Kazimáška a ten ho uchopil za zápěstí a ruku štítivě odstrčil. Příchozí sebou trhl a z úst mu vyletělo: Kurva, co to… Ale pak se hned opravil: Pardon. Excusezmoi. Ale Kazimášek reagoval na tu první, spontánní větu a odpověděl: Dobrý večer. Vítám vás, poutníku.

A okamžitě bylo znát, že poutník (říkejme mu už teď tak) je tou odpovědí ohromen i ochromen. Znova se zapotácel a pak se tiše zeptal, kde teď je.

Jste v Čechách, řekl Kazimášek a navrhl mu, aby s ním šel do domu, že se tam vykoupe a vůbec dá do pořádku. A pak ho už lehounkými doteky nasměrovával na cestě k domku. Poutník byl plný nedůvěry, a přesto šel, neboť usoudil, že nemá moc na vybranou. Byl dočista bezbranný, a ať už padl do číchkoli rukou, věděl, že teď nemůže nic než spoléhat na to, že se nestalo to nejhorší.

Kazimášek ho usadil na lavičku před krbem, kde měl přistavenou obrovskou nádobu s vodou, protože se původně chtěl sám vykoupat. Poutník mlčel, zhluboka se nadechoval a vydechoval a popojížděl rozevřenou dlaní po lavičce, zastavoval se u suků ve dřevě a pečlivě je ohmatával. Kazimášek se s nepokrytou zvědavostí díval na jeho špinavou tvář se šátkem přes oči a taky mlčel. Pak prstem okusil, jestli je už voda akorát, a chopil se toho obrovského džberu, opatrně ho vyprázdnil do velké dřevěné kádě a vysvětlil poutníkovi, že koupel je připravena. Ten se pomalu zvedl, nechal se zas nasměrovat a stále ještě nedůvěřivě se svlékl a vstoupil do kádě. Ale když tam pak chvíli seděl a teplá voda mu způsobila blaho, kterému nedokázal odolat, tak konečně promluvil:

Připadám si jako naprostý hlupák. Teď jsem měl být v Nantes, v přístavním městě na Loiře a nedaleko Atlantského oceánu. Všechno jsem si pečlivě propočítal, strávil spousty času nad mapami a prošel jsem tu cestu v duchu tisíckrát. A taky, když jsem tady vystrčil hlavu, měl jsem pocit, že cítím vůni moře. A tak jsem se nechal oklamat rozumem i smysly. Vypravil jsem se na tu velikou cestu, abych nakonec jen bloudil v kruhu a vrátil se zas zpátky do Čech.

Ale tak to vůbec není, usmál se Kazimášek. Vůbec jste nebloudil v kruhu. Nic takovýho. Všechno je úplně jinak.

Když poutník vystoupil z kádě, podal mu osušku a pak taky čisté šaty z vlastní skříně. To už s ním měl své úmysly, a zase se ho ujal a vyvedl z domku a zahradou rovnou do lesa a z lesa pak přes velikou louku, která měla několik poschodí jak Semiramidiny zahrady, a tráva jim napřed sahala jen tak po pás a pak už vysoko nad hlavu, takže ji museli lokty rozhrnovat, a kdesi blízko přeběhly gazely, poutník uslyšel jejich pofrkávání a šustění trávy, kterou se prosmýkly, ale především znova ucítil a teď už i uslyšel moře. A nyní už mnohem mocněji než tam na zahradě, kde mezi jeho ze země trčící hlavou a mořem stál les, který nyní tvořil hradbu za jeho zády.

Myslím, že si už můžete sundat šátek, už šírá a už došírává, už je skoro tma.

Sundal si šátek a teď už taky uviděl moře. Můj Bože, takže to není jen legenda? Žádný Shakespearův omyl?

Ne, řekl Kazimášek, který slyšel jeho myšlenky, nemýlíte se. Bohemia. Čechy u moře.

A chvíli tam zas oba mlčeli.

Dnes nás tady zůstala už jen hrstka. Kdesi v temném dávnověku si naši předci postavili velikou loď, nádherný koráb. Stavěli ho měsíce a možná roky a potom se většina obyvatel téhle země nalodila a odplula a už se nikdy nevrátili.

Tomu nerozumím, řekl poutník. Vždyť tohle je jasně zaslíbená země. Neumím si představit šťastnější kout na zemi.

A poutník se nemohl vynadívat na moře pod zhasínajícími červánky a pomalu se rozsvěcující hvězdnou oblohou. Jistě v tom hrálo roli taky to, že po té dlouhé cestě podzemní temnotou byl pohled i na noční moře něčím přímo zázračným. A taky že viděl moře poprvé v životě, ten svobodný živel, který se rozléval do neobsáhnutelné šíře a sahal do nevyslovitelných hlubin.

Kdysi v tom dávnověku jsme vůbec nebyli šťastná země. Žili jsme tady jen jako kořist mytických netvorů. Nebyli jsme nic víc než jejich oblíbená lahůdka, kterou si dopřávali při svých slavnostních příležitostech. Abyste tomu rozuměl, Čechy jsou vlastně veliký ostrov. Cesta odtud vede jen přes moře. Ale to bylo tenkrát plné leviatanů a krakenů, těch mořských draků, a taky obrovských kalmarů, strhávajících lodě pod hladinu, obřích polypů a útočných medúz a jedovatých želv a ještě jedovatějších hvězdic, velikých jako oko kyklopů, a taky ostnatých vorvaňů a šavlozubých žraloků s ploutvemi ostrými jak břitva. A ani moře nebylo jak teď, mírné a klidné, s jehněčí povahou. Tenkrát to byla rozlícená vodní masa, hladová po třískách z vlnami rozmačkaných lodí. Vrhnout se do toho rozevřeného mořského jícnu znamenalo skoro jistou zkázu. Ale zůstávat tady jako dezert na jídelním stole netvorů? Ten pokus o útěk mořskou cestou, to byla aspoň vzpoura, rozhodnutí neumírat na kolenou… A tak setkání s vámi teď vidím jako obrovské štěstí. Znamená to, že naši předkové našli svou šťastnou zemi.

Ale teď byla zas řada na poutníkovi, aby povyprávěl o té šťastné zemi, aby povyprávěl o zadrátované zemi, kde se každý bojí každého, protože udavačství je tam tím nejběžnějším národním sportem, o zemi, jíž teď vládnou obludné procesy a pracovní tábory a politické popravy, o zemi, z níž se stále někdo pokouší utéct, přeletět dráty na letadýlku vlastní konstrukce, sestrojit si někde v kůlně balon a vystoupat s ním do té výše, v níž je pak možná příznivý vítr přenese přes hranice, prostříhat se ostnatými zátarasy, samé zoufalé pokusy, z nichž většina končí nešťastně. Vlastně je to zázrak, že jemu se podařilo utéct tím dlouhým podzemním tunelem a jen s vozíčkem, na němž měl vaky s vodou, a celou tu cestu se živit jen kořínky a žížalami a doputovat tak až do zaslíbené země.

Moře se před nimi vlnilo jak větrem pročesávaná srst a po hladině běhaly jiskry, tu se hned rozprchly až k dalekému, černému obzoru a tu zas běžely jak hořící koule až ke břehu a tam pozhasínaly. Poutník seděl očarován tím nočním představením.

Napadlo vás teď to samé co mě? zeptal se Kazimášek. Vždyť ty dvojí Čechy jsou vlastně spojité nádoby. A teď když jste je propojil tunelem, tak už o tom není pochyb. Kdysi se odtud utíkalo do zaslíbené země a teď, koukám, se situace obrátila a tou zaslíbenou zemí je tento náš veliký ostrov. Takže co říkáte, není už čas vrátit se zase do ztracené vlasti?

Poutník hned neodpověděl. A pak už je chlad postupující od moře přinutil zvednout se.

Nesmíte se nachladit, řekl Kazimášek. Máte před sebou další dlouhou, obtížnou cestu. A přehodil mu přes ramena svůj vlastní kabátek a odvedl ho zas zpátky loukou a lesem do svého domku. A tam uložil poutníka do své vlastní postele a ten tam hned usnul, jako když ho do studny hodí.

2.

Neznalost staročeštiny se občas nevyplácí. Tak poutník netušil, že slovo kazimášek označuje v staročeštině človíčka nevalné pověsti, podlého a prodejného, vlastně takovou mužskou děvku. Žil v tom svém domku v osamění, protože se ho ostatní Čechové štítili. A taky oprávněně báli. Zaprodal se totiž mytologickým obludám, pro něž Češi byli jen dezerty na slavnostních tabulích. Mytologičtí netvoři, což zatajil poutníkovi, tady stále ještě v plném počtu přebývali. A pořád při chuti.

A Kazimášek požádal o slyšení u mantichora, který v tom čase zrovna prezidentoval republice nestvůr. Setkání s ním nebylo ani pro Kazimáška ničím libochvostným. Mantichora měl totiž ocas jak štír zakončený jedovatým ostnem, jímž když po někom mrskl, tak ten už pak navždycky oželel všechny životní radosti i strasti. Kazimášek moc dobře věděl, že ho nesmí v žádném případě nakrknout. Soudil však, že zpráva, kterou přináší, si zaslouží nejvyšší stupeň pozornosti a je ještě na prahu prezidentovy rozlišitelnosti. Informoval mantichoru o poutníkovi a především pak o tom, že ho přesvědčil, aby se vrátil do země, z níž vyšel, totiž do Čech bez moře, a podzemním tunelem zas přivedl sem, totiž do Čech u moře, co nejvíc uprchlíků odtamtud, všechny ty sužované tamější totalitní despocií.

Mantichoru to zaujalo tak, že si k tomu zavolal ještě lamii, jež byla nahoře bez okouzlující ženou, však od pasu dolů odporným hadem, ale dále taky myrmekolea, rozeného ze lvího otce a mravenčí matky. Ale nezapomněl ani na kusuta, toho gigantického býka, obdařeného čtyřmi tisíci očí, uší, nozder, tlam, rohů, jazyků a noh, býka, o němž je známo, že než bychom přešli od jednoho jeho oka ke druhému, uplynulo by rovných šest set let. Ale aby neuplynulo zrovna tolik i při našem popisu dalších kreatur, jež se teď shromáždily kolem mantichory a Kazimáška, zmíníme je už jen jejich jmény. Mantichora pozval tedy ještě k té poradě lemury, acherona, obřího baziliška, samozřejmě minotaura a gorgóny, gryfy a trolly, annamské tygry, harpyje a lernskou hydru, krátce všechny ty, co je spojuje až nezřízená záliba v mase Kazimáškových a poutníkových krajanů. Ale poté, co už v dávných časech větší část Čechů práskla do bot, do námořních bot povýtce, bylo nezbytné ten zbytek šanovat a brát si z nich po kouscích jen při nějakých opravdu významných mytologických výročích a svátcích. Choulostivou věcí totiž bylo, že Čechové se už několik generací velice mizerně rozmnožovali, takže jich stále ubývalo i přirozenou cestou. A teď se právě blížil velký společný svátek, jejž světili baziliškové, lemuři i harpyje, a pro ostatní netvory byl aspoň význačným, anebo chceteli památným dnem, blížily se tak řečené Lepodárie, na něž se všechny kreatury upřímně těšily. A proto teď, když Kazimášek vyprávěl o poutníkovi, který přivede podzemním tunelem vybrané lahůdky přímo do jejich chřtánů, viseli mu netvoři na rtech.

A tady je třeba vědět, že mytologičtí netvoři nemohou na žádný pád sestoupit do skutečnosti, nemohou do těch druhých Čech, ale naopak je to docela dobře možné.

Kolik času, zeptala se lamie, bude potřebovat poutník k návratu s těmi, co nám sem přivede?

Cesta tam i zpátky je, jak jsem pochopil, nadobyčej dlouhá, přiznal Kazimášek, nemluvě už o komplikacích, které se mohou cestou dostavit.

Ale to snad neznamená, ozval se minotaurus, že na oslavu Lepodárií už nedorazí?

Naděje umírá poslední, mínil mantichora. A acheron, který to špatně pochopil a domnívaje se, že každý se má teď vytasit s nějakým českým úslovím (netvoři sbírali česká úsloví a přísloví asi tak, jako my sbíráme třeba kameje), pravil: Děvče do dvanácti let češ, do šestnácti střež, po šestnácti děkuj tomu, kdo vyvede dceru z domu. Ale když nezaznamenal žádný ohlas, přihodil ještě jedno hezké české: Kde veliké zvony zvoní, tam se malé neslyší. O acheronovi se už dlouho vědělo, že to s ním jde z kopce, a tak si jen pomysleli: Až mne napojíš, teprve mě mrskej! a rychle se už přešlo k praktickým záležitostem. Někdo bude muset nepřetržitě hlídat díru na Kazimáškové zahradě. A na to jsou nejlepší právě lemuři. I když by je měl někdo občas taky střídat.

3.

Nadešel čas Lepodárie. A protože se dost lehkomyslně počítalo s tím, že co nevidět budou mít už zas čerstvé zásoby, spořádali při mohutné oslavě i ten český zbyteček a nakonec si naporcovali a nosili na stůl dokonce i Kazimáška.

Lemuři se střídali s lamiemi a kusuty a harpyjemi při hlídání díry v Kazimáškově zahradě, ale čas plynul a kde nic tu nic. A přestože kusuti naslouchali všemi čtyřmi tisíci uší přikládanými postupně na vchod do tunelu, ničeho se nedoslechli. A jak čas dál plynul, ujídal už z jejich trpělivosti, až si mantichora vzpomněl, že Čechové taky říkávali, že naděje dobře snídá, ale zle večeří. A to už začínali tušit, že se nikdy nedočkají. A potom už tam jen tak ze smutné setrvačnosti nějaký ten lemur s kyselým ksichtíkem přiklekl a přiložil ucho k díře. Ale jak už to chodí, stalo se to v okamžiku, kdy už se s tím vůbec nepočítalo. Trní vydává růžičku, skořápka drahou perličku, jak pravívali Čechové.

Všichni netvoři se seběhli a opravdu uslyšeli hluk valící se z podzemí a pak už taky bubny a veselou kapelu.

Hopsa hejsa, zasmál se minotaurus, oni si jdou s muzikou.

A nejen s muzikou, milý minotaure, ale přímo se zpěvem. Z podzemí to burácelo: Zítra se bude tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí… Burácelo to a nezadržitelně se blížilo k otvoru obstoupenému netvory.

Oni fakt jdou na špalek se zpěvem, zasmál se ještě jednou minotaurus. Ale to bylo taky naposled, co se ten vůl minotauří zasmál, a taky úplně naposledy, co se ty bláhové kreatury radovaly.

Tak teda fakt nevím, je tohle happy end, je tohle snad šťastnej konec tam v té ach daleké, zasněné přímořské Bohemii?

Ale dohodněme se, že jo, ať můžem jít klidně spát.