Komiks a historie střední Evropy

Název projektu Centrala odkazuje ke střední Evropě. Dnes je to velmi módní, ale poněkud široký pojem. Jak byste vymezil středoevropský prostor?

Je pravda, že jak v Polsku, tak v Česku je odkazování na střední Evropu módní. V obou zemích se jedná o alternativu k masové euroatlantické kultuře. Rozdíl vidím snad jen v tom, že Poláci nevědí téměř nic o současné ruské kultuře. Češi se také více zajímají o Balkán, velmi živé jsou například jejich kontakty se Slovinskem. Musíme si uvědomit, že pojem střední Evropa se zrodil v německojazyčném prostředí a na začátku se pojil především s ekonomicko-strategickými otázkami. Až nyní označuje především kulturní region. Náš projekt vymezuje střední Evropu široce, jako oblast od Skandinávie po Balkán, od Německa po Rusko.

Médium komiksu nemá ve středoevropském regionu dlouhou tradici, ikoničtí hrdinové jako Batman nebo Superman se zrodili dokonce na druhé straně Atlantiku. Co spojuje středoevropské komiksy?

Středoevropský komiks má velmi specifickou historii. Nebyl nikdy masovým médiem. Naše grafické romány spojuje hlavně izolacionismus, až na několik výjimek – například Kapitán Kloss – jsou jednotliví hrdinové nebo tituly známí jen na lokální úrovni. Teď se to ale všechno mění. Například Stripburek, vydávaný v Lublani, se prezentuje jako „comics from the other Europe“ – komiks z jiné, tedy střední Evropy. Tomáš Prokůpek a Tomáš Kučerovský se v českém časopise Aargh! věnují historii komiksu v jednotlivých středoevropských zemích, v Polsku se na něco podobného chystá Michał Błażejczyk a Zeszyty Komiksowe. Poznáváme se lépe, navštěvujeme se, mluvíme spolu, otevíráme nové cesty.

Vývoj komiksu v českých zemích a v Polsku je odlišný. U nás jsou nejoblíbenější Rychlé šípy a Čtyřlístek, pro Poláky představuje důležitou kapitolu válečný a společenský komiks, zejména s tematikou Varšavského povstání nebo protikomunistického odboje. Proč tomu tak je?

To je trochu zjednodušený obraz. Velký úspěch v Polsku měly a mají například příběhy tří hrdinů Tytuse, Romka a A’tomka ze seriálu Henryka Chmielewského – dva malí skauti v něm vychovávají a polidšťují šimpanze Tytuse. Pro současná vydání ale autor musel komiks radikálně změnit, byl dost poplatný socialistické ideologii. A mohl bych jmenovat další oblíbené hrdiny mladších čtenářů. Je pravda, že se objevily i vážnější, výchovné komiksy pro mládež. Historický komiks se těší oblibě i proto, že historie je pro Polsko vývozní zboží, vlastní dějiny nabízíme dokonce na výstavách Expo. Stejně ale mnoho lidí vnímá komiks pouze jako fantastický, pohádkový žánr. Tím hodně trpí společenský komiks v Česku i v Polsku. Ale i to se mění.

Čeho si Polák všimne při pohledu na českou komiksovou scénu?

Především chybí jakákoli komiksová kritika, do zkoumání komiksu se u vás nezapojují humanitní vědy, jako kulturologie nebo sociologie. Na největším polském komiksovém festivalu v Lodži se konají komiksologická sympozia, kterých se účastní kunsthistorici, kulturologové a sociologové. Na druhé straně se v Česku objevují mimořádné překlady komiksů, například Jimmy Corrigan aneb Nejchytřejší kluk na světě, vznikají i sympatické komiksové iniciativy, například Občanské sdružení na podporu komiksu SEQENCE.

Často zdůrazňujete úzké propojení komiksu, historie a společnosti. Nepotlačuje se tak jeho čistě umělecký, estetický rozměr? Nebo jinak: nemá pak text výsadnější postavení než kresba?

Komiks je umění režie podobně jako film. Je potřeba mít dobré záběry a scénář. Jedno záleží na druhém. Maus Arta Spiegelmana dobře ukazuje, jak je kresba úzce spojená se scénářem. Podobný příklad je Persepolis – příběh dívky vyrůstající v Íránu během revoluce – nebo komiksy Enkiho Bilala. Společenský a historický obsah se zrcadlí v jejich formě.

Letos byla v Polsku uspořádána výstava Skutečnost a společnost v českém komiksu. Pokud bychom přijali optiku komiksu jako historického pramene, jaký obraz českých dějin výstava představila?

V Polsku proběhly dvě výstavy – kromě „Skutečnosti a společnosti v českém komiksu“ to byl ještě „Český historický komiks“. Obě byly velice inspirativní, stejně jako s nimi spojené přednášky hostů z České republiky. Při srovnání je evidentní, že Poláci mají zjevnou převahu v komiksových adaptacích událostí druhé světové války. Trochu paradoxní je i to, že v Polsku nejznámější český komiks, tedy historický Atentát (Zamach) bratrů Saudkových o atentátu na Heydricha, vyšel v Polsku o více než čtvrt století dříve než u vás.

Nedávno měl v Polsku premiéru první díl Aloise Nebela Bílý Potok. Na jaké problémy jste narazil při překládání?

Nebel má velmi dobrý scénář. Dá se říct, že se jedná o takový román-komiks. Spoluautor scénáře Jaroslav Rudiš je spisovatel, což je z díla cítit. Děj se odehrává v polsko-česko-německém pohraničí, na území, které nasáklo různými kulturami a dějinami. To má zásadní vliv i na jazyk komiksu. Kromě toho do slovní zásoby proniklo hodně výrazů ze železničního slangu. Při překladu mi pomáhali polští železničáři, radil jsem se i s lidmi na internetových fórech. Dost jsem se o drahách naučil.

Proč byl zrovna komiks Alois Nebel prvním počinem v ediční řadě Biblioteka Centrali?

Biblioteka Centrali chce přinášet právě takové komiksy jako Alois Nebel. Tedy realistické, společenské a historické, na vysoké úrovni a s širokými horizonty. Nebel pro mě představuje esenci střední Evropy – vypráví o lidských osudech ztracených v mlze, o pomíjivosti hranic a států, o apokalypse a nudě zároveň.

Sudetská otázka, které se Alois Nebel mimo jiné dotýká, představuje problém i pro Polsko. Jaké jsou podle vás hlavní rozdíly ve vnímání odsunu Němců v Česku a v Polsku?

Hlavní rozdíl je v tom, že na místo vyhnaných Němců přijížděli do Sudet Poláci vyhánění z Východních Kres [území zabraná Sověty – pozn. překl.]. Nevraceli se domů, ale přišli na úplně cizí, německou půdu. Měli strach, jak dlouho tam vůbec zůstanou. Polská komunistická vláda vyřešila odsun Němců tak, že stvořila novou verzi historie, například pohádku o tom, že západní území vždycky patřila Polsku. I proto se jim říkalo Znovuzískaná území (Ziemie Odzyskane). Je také poučné si všímat toho, jak jsou dávní obyvatelé přítomni na turistických informačních tabulích, ať už v oblastech předválečného Německa, Polska nebo Československa…

Mezi nejznámější české spisovatele v Polsku patří Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal a Milan Kundera. Jak jsou na tom Poláci se znalostí českého komiksu? Vytvořil se také určitý „kánon“?

Kromě už vzpomínaného Atentátu bratrů Saudkových neznají Poláci žádný český komiks. Doufám, že díky Bibliotece Centrali se podobný kánon podaří vytvořit.

Centrala by chtěla také vytvořit půdu pro setkávání umělců spjatých s komiksem. Daří se navázat polsko-české kontakty?

To je jeden z našich úspěchů. Kontakty, které se nám podařilo navázat s Čechy, Slováky, Slovinci nebo Srby, nám umožňují realizovat další setkání a projekty.

Polsko už nějakou dobu prochází érou fascinace českou kulturou. Projevuje se to nějak v komiksu?

Polský komiks, pokud vím, na český nijak nenavazuje. Z opačné strany bych asi pár příkladů našel. V Polsku už samozřejmě zakořenily určité stereotypy o Češích, ale naštěstí se stále častěji můžeme setkat i s alternativní českou kulturou.

Návštěvníci letošního Komiksfestu mohou zhlédnout výstavu Ženy v polském komiksu. Jaký je rozdíl mezi postavením žen v České republice a v Polsku?

Rozdílů je spousta. Ale ta otázka je složitá, nechtěl bych problém zjednodušovat. Obecně vidím hodně rozdílů v rolích, které ženy plní ve společnosti. Nebo třeba tolik medializovaný problém potratu a nedokonalý systém zdravotní péče. V Polsku teď probíhá kampaň proti diskriminaci žen v zaměstnání; bojí se o místo, protože mají děti. Jeden z našich předních spisovatelů jednou poznamenal, že muži v Polsku „žádají o ruku a myslí přitom na zadek“, což přesně vystihuje určité pokrytectví polské kultury. Některé formy a obřady – jako například líbání rukou – jsou už dnes prázdné.

Dobře známe typické hrdiny polských komiksů, jako například kapitána Klosse, najde se podobně ikonická hrdinka?

Upřímně řečeno, většina hrdinek hraje vedlejší roli, ale přesto se mezi nimi najdou skvělé typy.