Vyprávěj, je to naposledy

Tvorba Olgy Tokarczukové je v češtině zastoupena poměrně reprezentativně a mezi překlady nechybí ani zásadní román Pravěk a jiné časy (Prawiek i inne czasy, 2006), který loni vyšel v nakladatelství Host dokonce v druhém vydání. Právě díky této oceňované a hojně překládané knize se Tokarczuková dostala do širšího povědomí a stala se skutečně populární autorkou. Tento román ale zároveň rozdělil čtenáře na dva tábory: jedni mají za to, že se Pravěku už nic nevyrovná, druzí by přivítali odklon od postmoderních her a univerzalistické mýtotvorby. Ani poslední česky vydaná kniha Poslední příběhy (Ostatnie historie, 2004) se nemohla vyhnout srovnání a předem lze říci, že obstála. I zde se setkáváme s typickými tématy autorčiny tvorby: výrazné ženské hrdinky, tematizace ženského prožívání a pohledu na svět, víra v přesah každodennosti a přesvědčení, že se každý detail odráží v celku, problematika domova a osobních kořenů na pozadí středoevropské historie i krajiny. Olga Tokarczuková ale přesto dokázala překvapit obratem k současnosti i neidealizujícím pesimistickým pohledem na polskou historii i každodennost.

Tři ženské životy

Tokarczuková patří k autorkám, které k psaní nepudí jen touha vyprávět. V Posledních příbězích docenila obyčejné vyprávění, vrátila se k základním lidským zkušenostem a prožitkům a potlačila chuť obalovat své příběhy do vaty zbytečných úvah. I přesto, že hlavním tématem tří dějově provázaných novel, obsažených v jednom svazku, je smrt v různých podobách, nesklouzávají do propasti patosu. Příběhy babičky, matky a dcery zasadila autorka do současnosti a jen ve vzpomínkách přivolává minulé křivdy a chyby.

Historii rodiny si postupně skládáme z útržků, náznaků a drobných příběhů, které přirozeně prostupují vyprávění. Tři generace, tři pohledy, tři životy – jako by hlavní hrdinky Paraskevja, Ida a Mája ani nebyly příbuzné. Jedna přišla do kladského Levinu z Ukrajiny, druhá co nejrychleji opustila rodný dům a usadila se ve Varšavě, třetí cestuje po exotických zemích a s matkou ji spojují jen barevné pohlednice. Babička po všech svých milostných dobrodružstvích zůstala nakonec s manželem v dobrovolném vyhnanství vysoko v kopcích a jeho smrt nesla tak těžce, že ho brzy následovala. Matka se po rozvodu s bývalým mužem stýká jen málo a při pokusu o návrat k vlastním kořenům umírá při autonehodě. A její dcera žije na cestách, zklamaná se upíná ke svému synovi.

Ženský prvek, který v tradičních rodinných ságách zosobňoval trvání a návaznost, zde spíše dělí. Generace jsou si příliš vzdálené a jejich životy se míjejí, odehrávají se paralelně. Důvodem vykořenění je ztráta domova. Cyklický čas rození a umírání má svůj smysl pouze v místě, které vyjadřuje tuto jednotu a kontinuitu: v rodinném sídle. Odchod babičky Paraskevji z poválečného kresového městečka do nově získaného polského pohraničí zpřetrhal rodové vazby a tradice, a nepřímo tak odcizil matku dceři a dceru vnučce. Ida si jako průvodkyně turistů uvědomuje nesmyslnost neustálého těkání a cestování, dokonce s úlevou přijímá vlastní smrt. I pro Máju je smrt vysvobozením, tentokrát ale od svodů tajemného „kouzelníka“, který se jí snaží odlákat syna a připomíná jí její osamělost.

Opuštění ve smrti

Strach v Posledních příbězích není vyvolán smrtí, ale pocitem samoty. Setkání s koncem a zánikem vrhá na život nové světlo, nutí znovu se vracet k jeho klíčovým bodům a zvratům. A vzpomínky rozhodně nepřinášejí uklidnění a smíření. Nepevnost a fragmentárnost světa je spojena s nestálostí vztahů, míst a vlastně i domovů. Smrt zastihuje hrdinky v prudké zatáčce horské silnice nebo na pláži exotického ostrova. Pesimismus Posledních příběhů je ale jen zdánlivý. Olga Tokarczuková pouze opustila hrdinky moudré a vyrovnané, zabydlené v prostoru a čase, a pouští se do bolestivější a současnější sondy moderní ženy a role ženskosti ve zrychlujícím se světě, který tradice využívá především v reklamě na zboží všeho druhu. Nevzdala se ale svého poetického jazyka, umění popisu a schopnosti vyprávět. A tak i velmi smutné příběhy vlastně čteme s velkým potěšením.

Autorka je polonistka.