V bludném kruhu

Hlavní hrdinka knihy Bludný kruh, dívka Clara, vede dlouhý rozhovor. Text nám nedává jednoznačnou odpověď na to s kým – zprvu jejího protihráče můžeme považovat za psychoterapeuta či psychoanalytika, jenže tuto ideu brzy opustíme, neboť jeho reakce a mluvní počiny nám připadají rozhodně non lege artis. Vystupuje ovšem jako autorita, dozvíme se, že Clara by mohla být jeho vnučkou, disponuje rozsáhlými znalostmi z umění a humanitních nauk, přerušuje ji, naléhá, uklidňuje, projevuje účast a soucit, a díky němu se vlastně rodí text. Jeho existence ale může být i fiktivní, snad je pouhou projekcí, možná má v sobě něco z anima, mužské stránky každé ženskosti, možná jen zastupuje racionalitu, potřebu odstupu, odezvy, pozorovatele z vnějšku („sama nemám přístup tam, kam máte přístup vy, i když je to všude ve mně“), který v Claře spouští nekonečný tok dlouhých vět a představ.

Celistvost i zacyklenost

Osamocený hlas je vždy prázdný, marný, hluchý – k člověku nevývratně patří potřeba odpovědi, dialogu, naslouchání, souhlasu, námitky i sváru, a komunikaci vnější pokaždé předchází komunikace vnitřní. Ostatně ani jinak se nedozvíme mnoho, co by se dalo položit na stůl, časová následnost je zamlžena, jakož i místo děje (bizarně skřípající a do sebe nezapadající náznaky a odkazy svědčí dílem o Francii, dílem o Česku, ale tím pravým místem je dívčin duševní svět), reálnost událostí, o nichž Clara vypráví. A Clara vypovídá (to slovo by se jí nelíbilo, nechce být vyšetřována, stát před čímkoli soudem, ale musí „vyndat ze sebe touhu… to strašlivé množství touhy“) o svém křehkém dospívání s „maman“ vedle sebe, odehrávající se v zajetí literárních rozkoší, přetížení vlastní fantazií, které ji přivádí do psychiatrické ambulance; prožívá hrůzu z ohavného světa, který hodnotí, třídí, škatulkuje, a hlavně chce jedinečnou osobnost vtěsnat na Prokrustovo lože jediné pravé reality, rozumné, k uzoufání šedivé, nudné, nepřijatelné.

Dívka konstruuje grandiózní osobní mýtus o poměru s katolickým knězem a vlastním těhotenství, inspirovaný románem Zločin pá­tera Amara, jehož autorem je portugalský spisovatel Eca de Queiroz. Nejen že si mýtus vytváří, nýbrž jej i žije, stává se jím. Na střední škole navazuje podivuhodný vztah s profesorkou francouzštiny Leonou, která se pro ni stává jediným člověkem schopným porozumění, předmětem důvěry i touhy, horizontem intimního naplnění, ale pod jejím nárokem i tento vztah a naděje nevyhnutelně ztroskotává a Clara je ponechaná sama sobě, své citlivosti, složitosti i jinakosti; obtěžkáním, darům a možnostem. Titul knihy implikuje bezradnost a ztracenost, „blud“ jako zvnějšku viděný určující princip hrdinčiny mysli, jistou zacyklenost, též proces a průběh vyslovování samého, ale „kruh“ může znamenat také celistvost a úplnost. „Jsi zvláštní a není to jen věkem. Přejde hodně času, a pořád budeš taková,“ říká Claře Leona. Pohybujeme se ve světě extrémně hypersenzitivní psychiky, která vnímá skutečnost zcela svébytně. „Skutečnost je všechno, co prožíváme“, a tedy zejména pocity a prožitky, iniciované často nejjemnějšími záchvěvy nitra, kdy emoce prýští z nálad, prchavých okamžiků, barev, přírodních stavů a proměn a vsakují se hluboko dovnitř, aby rozpoutávaly příval asociací, vyvstávajících obrazů, poryvů imaginace. „Třeštíte, sníte, konfabulujete, anebo vás zrazuje paměť?“ ptá se Clary její partner v rozhovoru. Jistě toto vše najednou, ale Clara navíc ještě – píše. „Já sama, já celá jsem psaní.“ Souběžné a identické s prožíváním citů je jejich artikulace, bez níž by zůstaly v izolaci jen jako jakýsi matný předstupeň, zhmotňují se ve slovech, ve výrazu.

Odvrhnutí reality

Zároveň má Clara, naplněná po okraj dojmy z četby francouzských moderních, zvláště introspektivních autorů od psaní jemně ironický odstup, dokáže ho diferencovaně reflektovat, rozpoznávat kazy a lapsy – i svoje. Její „psaní“ se skládá z rozsáhlých promluv, nekonečných vět („když už jednou větu načnete, nemůžete s ní hned zas skončit“), tvořených volnou fabulací, proudem představ a připodobnění, vodopádem obrazů, postřehů, maxim, gnóm a bonmotů, myšlenek a úvah, které mají moc spojovat a proměňovat, budovat zvláštní jednotu nezávislého světa. Promluva je někdy zmatená, přetržitá, trhaná, zadrhávající se, a poté opět přechází v nezastavitelný a nepřestajný plynulý proud; někdy vázne v ornamentálních spekulacích, samoúčelně kypivých hrátkách či okázale důvtipných replikách, obraznost je někdy až nesrozumitelně spletitá, přepjatá, bohatě nařasená a barokně přebujelá, ale zároveň vskutku skvostně stylizovaná, místy uchvace strhující intenzitou útoku na meze vyslovitelného.

Je-li Clařinou nutností, volbou i svéráznou ctností odvrhování reality, musí tak důsledně učinit i ve svém jazyce – její řeč se vrací až někam k nostalgickým přídechům romantismu; používá pableskující, opojný a vybraný (místy těžce parfémovaný) slovník dekadence a secese, zachází se slovem jako s něčím vrcholným, posvátným, absolutním, co vyžaduje čistotu jako základní předpoklad doteku („Třeba abych si přestala myslet, že Měsíc je panenská blána nebe, že je dávný zvon slitý v kouli, že je stříbrný keř, který vykvétá v hodině, kdy do jabloňových alejí vcházejí temnosvitní duchové a přízraky s ostrými ledovými nehty, jimiž plouhají po kůži ňader, až ji rozžhaví, a pak zdáli pozorují rudé klíny plamenů tryskajících z vaší kůže a sežehnuvších veškerý stud.“).

Co je pro Claru tedy vlastně pravda? Pojmy pro ni nemají jen význam odvíjející se od běžné logiky, nýbrž též od druhu a stupně vnitřního rozvíření, od nesmazatelné emocionální stopy (spojené s množstvím dojmů, vzpomínek, knižních odkazů), kterou v ní vytvářejí. Ovšem „paměť je nejzrádnější (…) ze všech věcí na světě“, neboť je sice ryzím vlastnictvím individua, bez níž je mrtvou schránkou, ale zároveň paměť zavazuje, nutí k vytváření totožnosti, kontinuity, životní linie, neúprosně hierarchizuje a usouvztažňuje – a tím také destruuje, rozkládá, vyvlastňuje. Život netvoří události, ale způsob prožívání, rozhodující je „být v citu“. Pokud člověk zruší distanci mezi svým Já a citem, ztotožní se s ním a splyne, hájí jej před druhými i za cenu ohrožení a ponížení, pak se naprosto vydává. Vydává se, tedy vystavuje a obnažuje, a zároveň ze sebe dostává to nejlepší, nejcennější, jemu nejvlastnější a nejnáležitější. Proto Clara stojí za svým šílenstvím, „protože ono je moje jádro“. Rovnomocnou součástí Clařina světa je románový Amaro i skutečná Leona.

Hlubinná erotika

Catherine Ébert-Zeminová se v rozehrání vztahu Clary k jejím idolům ukazuje jako velká erotická autorka. Vůbec jí nejde o pouhý sex, jehož zobrazování a předvádění je naše doba plná v nejčetnějších, stále stereotypnějších a vyprázdněnějších, křečovitě snaživých a nudou ubíjejících mutacích. Rozvíjí popis intimního vztahování jako nekonečně barevnou paletu záchvěvů, jemných zrcadlení i spalujících tužeb, erotickými póly jsou kromě adorace těla a signálů všech smyslů též mnohorozměrné korespondence studu, cudnosti, zábran a hranic, oddělenosti od druhého i potřeby stát se jeho součástí, pojmout jej do sebe. Erotika se tu stává hlubinnou dimenzí lidské duše, její potřeby nalézt se, růst a rozšířit se, obcovat s tajemstvím, které pro nás představuje druhá bytost, mučivě sladká zahrada záhady vzájemného přibližování, odmítání, přijímání a spojování. V neobyčejně invenčním, kultivovaném, odstíněném ztvárňování erotického vesmíru spočívá jeden z vrcholů autorčina textu.

Některé knihy se brání tomu, aby do nich vstoupil někdo nepovolaný. Otevírají se neochotně a zdlouhavě, nejprve jen naznačují, ale postupuje-li čtenář jejich spoře osvětlenými chodbami trpělivě a pokorně dál, roztají, uvolní svůj odpor, vláčně se podrobí, začnou naopak svádět, vábit a lákat k dalšímu setrvání, hlubšímu ponoru, nabídnou nám vzácnou odměnu výjimečného setkání. Netřeba ani dodávat, že Bludný kruh Catherine Ébert--Zeminové považuji za jednu z nich.

Autor je literární kritik.