Současná politika se vyznačuje dříve neobvyklou pružností. Sociální demokraté umějí nastavit pravicové daně a nahánět nezaměstnané do práce, konzervativní strany slibují sociálně a ekologicky citlivou politiku a zelení se podílejí na budování radarů a protiraketových základen, které jim kdysi naopak sloužily jako místo odporu, to když se v osmdesátých letech hnutí vymezovalo z širokého proudu levice, probouzející se z nepříjemné kocoviny předchozího militantního období. Ale co - politické hranice se rozmazávají a nic není nikdy takové, jaké bylo, což je neklamný znak přechodu do časů postmoderny; podobně jako to dosvědčují obranné reflexy, vyjadřované občasnými ideologickými záchvaty politiků, kteří se vracejí k přesným definičním polím moderní doby a rychle oprašují knihy klasiků, aby takovému rozplývání zabránili.
Případ zelených přesto stojí za bedlivější pozornost. Třeba proto, že do české politiky nastupovali velmi pozdě, a jak je vidět, rychle se učí, jakkoliv to nebyli oni, kdo začal dobrovolně ztrácet ideové obrysy. Ale přece jen – zelení přinesli do politiky slib principiálnosti, který se v praktickém obcování ve vládě pomalu ztrácí, což není odsudek či hodnocení, nýbrž, jistě velmi alibisticky řečeno, pouhý popis.
V rozhovoru pro Hospodářské noviny (19. 10. 2007) řekl předseda Strany zelených Martin Bursík, že „odpor proti jaderné energii pro něho není náboženstvím“: „Jsou zelení, pro které to náboženství je. Pro mě ne. Ale při dnešní úrovni technologií i alternativních zdrojů tam pořád vidím zavřené dveře.“ Je to podobně silné tvrzení, jako kdyby komunisté prohlásili, že dohoda s kapitálem je možná, i když pořád trvají na tom, že rozpor mezi prací a kapitálem, který bezohledně míří za množením sebe a zisku, může za všechny špatnosti světa. Kdyby se komunisté zřekli tohoto východiska, přestali by být komunisty a stali by se běžnou levicovou stranou, což po nich také dlouhodobě všichni v Česku žádají, protože odpor ke kapitálu je považován za ideologický přežitek minulosti. Zeleným, kteří opustí dogma „špinavého jádra“, by se – paralelně řečeno – stalo totéž.
Zelené hnutí bez odporu k jádru přestává být zeleným hnutím. Na boji proti jádru (vedle pacifistické snahy zastavit zbrojení a násilí) zelení vyrostli. Není to „jen“ symbolický zdroj jejich politické energie, ale opravdový základ, z něhož mohou pořád čerpat. V boji proti jádru poprvé získali veřejnost na svou stranu, v boji proti jádru poprvé předvedli, že „společnost odpadu“ nemá filosoficky vzato velkou budoucnost a byli v tom, alespoň částečně, úspěšní. Žádný zelený nemůže dnes jen tak říct, že odpor proti jádru pro něj není dogma, protože tím zároveň říká, že neexistuje žádný bod, z něhož by rostla jeho identita, a tedy možnost být odlišitelný od jiných. Konzervativci mají individuum, sociální demokraté společenství, lidovci křesťanské hodnoty, zelení jinou energii než jádro.
Rozplývání ideových hranic politiky se děje přirozeně neustále s tím, jak se mění společnost. Proto také britští konzervativci vycítili, že si nevystačí s poukazováním na staré tradice, a nabízejí modernější sociální program, maďarští socialisté zase byli nuceni k restriktivní politice, i když by, ideologicky viděno, měli spíše více dotovat. Své základní vymezení – individualismus, respektive společenství – ale ani jedna z jmenovaných stran neztratila.
Mají-li politické strany plnit ve společnosti pozitivní roli, musí si ponechat nějakou kotvu, podle níž budou k rozeznání od jiných. I kdyby tato kotva při pohledu na praktické činy strany vypadala poněkud nepevně, nikdy by se nemělo stát, že bezstarostně, byť jen potenciálně opustí dno, jak to udělal předseda zelených Martin Bursík. Jejich stranická loď se pak snadno stane potulnou bárkou, které se na rozbouřených politických mořích každý raději vyhne, protože kdo ví, čeho se od nich můžeme nadít...
Ale abychom neskončili modernisticky a moralistně. Není zdaleka vyloučeno, že současná politika postupně spěje do fáze, kdy se v potulné bárky promění všechna stranická plavidla, která stará politická označení, vlajky a nálepky budou používat čistě formálně. V tomto smyslu lze zelené Martina Bursíka chápat jako nepřehlédnutelnou avantgardu. Ne, opravdu, není třeba se bát, že nebude podle čeho rozlišovat. Každý volič má stále vlastní oči, rozum a svědomí, aby dokázal posoudit, s jakým člověkem má tu čest. Ani v minulých dobách se přece nevolilo podle toho, kde jaká loď kotví a na jakou plavbu se chystá, nýbrž podle toho, kdo komu přišel morálně a lidsky ohyzdnější – Topolánek? Paroubek? Kalousek? Bursík?
Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.