Holdin’ fast – Drž se fest!

Umělecká vedoucí Lenka Ottová svěřila nové představení choreografické dvojici Jozef Fruček a Linda Kapetanea alias RootlessRoot Company. Slovák a Řekyně se seznámili v proslulém belgickém souboru – hvězdném Ultima Vez Wima Vandekeybuse, který opakovaně v Praze vystupoval v divadle Archa, a vždy před nabitým sálem. Filiace ke stylu tohoto souboru je z jejich nového díla patrná, avšak „rootless“, nezakotvení, mluví svým vlastním hlasem a na své vlastní téma.

Holdin’ fast je výstižný název, který vyjadřuje dynamiku představení. Tanečníci se musí „držet fest“ v polohách, kdy jsou po dlouhý čas odlepeni od země a nalepeni na tělo jiného tanečníka, poté, co na něm přistáli vzdušnou cestou, vymrštěni vlastní pružností nebo tam hozeni třetí osobou. Vynalézavost tvarů těchto mezipřistání je nezměrná. Srůsty a drúzy dvou těl překvapí i v prostředí současného tance, kde je takový taneční full contact denním chlebem. Tanečníci musí někdy také „držet fest“ nefalšované políčky. Oba choreografové jsou experty takzvané kontaktní improvizace, jednoho z nejvýraznějších proudů současného tance. Kompozici pojímají jako sérii přílivových vln tanečního proudu. Kapetanea vlévá do společného choreografického díla svůj lávovitý pohyb; milenci-nemilenci se záludně po sobě plíží, roztékají se po podlaze, po zlatistě pableskujících perských kobercích, nedbale rozhozených po prostoru, zatékají pod koberce, vzdouvají je. Fručkův vklad je mísení tance a bojových umění; už v jeho „před-ultima-vezovských“ choreografiích tyto prvky figurovaly – konkrétně i metaforicky. Udržuje tanečníky v opičí nervózní pohotovosti, v neklidu hmoty. A nakládá jim na záda – nalož! – slož! Představení má podtitul Snová balada o sexuální závislosti, téma je ale ve skutečnosti širší než sex; jde spíše o nutkavou potřebu živé hmoty lepit se na jinou živou hmotu, potřebu neúprosnou téměř jako fyzikální zákonitost. Komprese živočišných energií v rámci tohoto lepení vede k opakovaným explozím pohybu.

Obrazy/taneční etudy se valí jeden za druhým, není mezi nimi jiná zjevná spojitost. V úvodu představení, zatímco se diváci uklidňují, visí přes černou školní tabuli mučednicky dlouho čísi tělo, aby v určené sekundě vpadlo do děje s pádem tabule vířící křídu. – Skid. – V černé přízemní škvíře běhají nahé nohy těl, která nevidíme, sem a tam, smysl nám zůstane utajen. – Change. – Světlo ozlatí celý prostor, pár koberců s perským vzorem, jehož mantry nám cosi klamně sugerují o možném zakotvení kamsi, kam ale? Atmosféra je rezavá a nazlátlá. Jedna z tanečnic zasypává milostně se plazící tanečníky hrstmi lesklých penízků. – Slip. – Tanečník si pod kostým narve nafukovací balónky, promění se v žolíka s hrby po celém těle; se šíleným pohledem těká po scéně, je spláchnut dalšími přílivovými vlnami tance. – Flash – Dívku na koberečku popadl amok, vyskakuje, jako by byla na klíček nebo pohádkově prokletá, a neovladatelně se chechtá; dva chlapci se ji snaží zastavit, nejde to. Tak s ní driblují jako s míčem, prohazují si ji, ohýbají, stlačují, je pružná jako gumová hračka. Groteskní hmota. Pružná hmota k nezastavení…

Skupina DOT 504 potvrdila své kvality. DOTace, které do ní byly vloženy z peněz daňových poplatníků, nebyly vyhozeny oknem, což se nedá říci o každém příjemci grantů. Vznikla inscenace, z níž vyvěrá poselství: Lidé a jejich tanec jsou vedeni bytostným neklidem hmoty. Každý pohyb má dalekosáhlé důsledky.

Autorka je taneční publicistka.