Jsou Zaostalí skutečně zaostalí?

V druhé polovině osmdesátých let minulého století se na nejrůznějších úrovních naší společnosti schylovalo k zásadním konfrontacím. Všeobecně známému politickému zvratu předcházela také stále výbojnější a rozhodnější gesta. Odvážnější část umělců a jejich přátel dávala o sobě vědět na rozsáhlých přehlídkách. Přibývalo polooficiálních výstav (Konfrontace, K ROK, Otevřený dialog ve Vinohradské tržnici v Praze apod.), udržujících si spontánní a svobodný ráz. Přístupy jednotlivých generací k necenzurovanému projevu se však zřetelně lišily. Nastupující „generace osmdesátých let“ nenavazovala ve většině případů na své předchůdce či dokonce na odkazy místní tradice, ani nevycházela z tolik dosud frekventovaných existenciálních pocitů jednotlivce vrženého do soukolí totalitní moci. Namísto zobrazení vypjatých situací s politickým podtextem a celospolečenským dosahem se mladí umělci uchylovali spíše k nadčasovějším (a tak méně osobním) mýtům a netradičnímu (mnohdy exotickému) tvarosloví, které postmoderna tak vehementně a nezávazně nabízela. Někdy až módní či salonní primitivismus se svými totemy, bůžky, džunglemi a mysterijními atributy všeho druhu ovládl ve velké míře českou výtvarnou scénu. Starší kolegové se v takových nových (nikoliv však vždy originálních) dekoracích a odkazech k prapočátkům lidské civilizace cítili poněkud nedostatečně avantgardní, tedy jaksi zaostalí.

Formování skupiny

Forum ‘88, dnes již jedna z legendárních akcí, odehrávající se v pražských holešovických jatkách, svedla mimo jiné dohromady dodnes existující a sporadicky vystavující skupinu Zaostalí – prazvláštní plod bouřlivé a v mnohém přelomové doby. Poté, co Jiří Sozanský inicioval tuto „podvratnou činnost“, ocitli se Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran, Hugo Demartini a Pavel Nešleha v těsné blízkosti. Při instalaci začali jmenovaní náhle a zcela spontánně až nekontrolovaně vršit své artefakty (obrazy, objekty, instalace) na jednu velkou hromadu – na jakési obětiště, iniciující řadu zásadních otázek a nových pohledů na estetické normy. I když tak trochu z recese i „trucu“ vznikla nevábná zákoutí, zrodila se akce dodnes zneklidňující a vzpomínaná. Tím byly také položeny základy estetiky a poetiky Zaostalých – skupiny složené z výrazných individualit s příbuzným názorem na stav naší chátrající civilizace i na význam tradičních evropských (nikoliv cizích) hodnot se svými krásami i apokalyptickými vizemi. Zaostalí demonstrovali svými díly (i na současné výstavě tak s chutí činí) svůj odmítavý postoj k módním vlnám a povrchním – „stokrát přežvýkaným“ (Z. Beran) – citacím starých mimoevropských kultur, k planým instalacím a odtažitým koncepcím. S každou skupinovou výstavou se hlásí k dramatické metafoře, vzrušenému podobenství, ale i k pochmurnému tajemství, také k (ne)patrné naději a konečně nevyhnutelnému zmaru. V dílech Zaostalých (tedy spíše poučených než degenerovaných a neaktuálních) nalezneme setkávání krásného i ošklivého, vznešeného i nízkého, naléhavě vážného i romanticky ironického. Umělci zde kladou otázky každému divákovi výstavy, ale bez ostychu i sami sobě, „bloudí bez konce“, mateni všeobjímajícími, zdánlivě přívětivými iluzemi všedního dne. S nebývalou odvahou podrobují své práce novým zkouškám bez ohledu na společensky většinové, bezbolestné směřování. Namísto dogmatu nabízejí možnosti a přesahy – pozorovatele vyzývají k vlastní iniciativě a závěrům; otevřeně spolupracují – tvoří i destruují.

Gentlemanské společenství individualit

Historie skupiny je na výstavě v Městské knihovně připomenuta prostřednictvím fotografií a dokumentárních filmů ve vstupním spojujícím sále. V ostatních prostorách se představují autoři samostatně. Bedřich Dlouhý a Zdeněk Beran, zřejmě nejvýraznější členové sdružení, kombinují ve svém známém stylu malbu (až precizně staromistrovsky pojednanou) s prostorovými materiálovými objekty (fantaskní přístroje či cestovní kufry napěchované podivnými fragmenty). Vytvářejí tak působivé celky (jakési environmenty), které dosud vynikají svou nenapodobitelnou syrovostí a účinností. Zvykneme-li si na výstavě na převažující temnou dekadenci a zjevný marasmus, tak typický pro Zaostalé, můžeme si uvědomit, co nás tak podvědomě k těmto projevům přitahuje: skutečné tázání, nekašírovaný autentický projev a odvaha k pravdivému, mnohde sebeironickému konstatování.

Sochař Hugo Demartini je na výstavě zastoupen jen svými staršími pracemi – známými poničenými sádrovými krychlemi či komorními modely prázdných, rozpadajících se míst. Čtveřici autorů (doplněnou hudebním skladatelem Janem Klusákem a architektem Karlem Koubou) uzavírá již zesnulý Pavel Nešleha. Jeho soustředěné nefigurální kresby a malby s instalovanými plastickými doplňky se blíží spíše k mystickým vizím (zpravidla světelným úkazům), čímž překračuje a mnohdy opouští skupinou deklarovanou rozvrácenost, erozi a bolestnou pozemskou pomíjivost.

Zaostalí tedy v úhrnu i na této retrospektivní výstavě diváka oslovují silným sdělením. V době, kdy převažují spíše efektní a „chcípácké“ hry na umění, je tato expozice jadrným poselstvím, jež v žádném případě nezaostává za stále platným tématem dne.

Autor je šéfredaktor Revue art.