Pro jedno kvítí slunce nesvítí

Na začátku snad byla potřeba vypsat se z naléhavého smutku. Na konci je bohužel nepodařená próza, jíž bychom často i chtěli přiznat citové nasazení a zemitou imaginaci, ale ona nám v tom zas a znovu brání svou svéhlavou nevyrovnaností, zarputilou přemrštěností, nekritickým naturalismem. Oč jde v Soumračnu Kateřiny Kováčové (1982), jímž autorka chtěla navázat na lyrickoprozaická Hnízda (2005), za něž obdržela Cenu Jiřího Ortena? Dívku Helenu opustí její láska Tomáš. Způsobí jí tím bolest, ze které se ona nemůže vzpamatovat. A to je pomalu vše. Naštěstí má Helena rázovitou babičku, a tak do vyprávění začne prolínat ještě příběh Grabulky, babiččiny přítelkyně z dětství a mládí. Helenini rodiče jsou vytěsněni, celkem pochopitelně. Pro mladou spisovatelku, jejíž próza se zdá být zřetelně autobiografická, jsou osoby tak blízké přece jen tabu. Otec s matkou se tu jen mihnou v pár nelichotivých detailech na typické pozdně rodinné dovolené v Chorvatsku. Tatínkova pečlivá přehazovačka je tím prvním, málem jediným, co se o něm dozvíme… Ale skrytě něžný detail to není, spíš náznak dceřina neodbytného, neúprosného negativismu.

Zato sblížení s babičkou má mnohem lidštější a přívětivější rysy a je v próze nejpřitažlivějším, nejdůvěryhodnějším motivem. Kolem babičky vládnou smířlivější, „pohádkovější“ síly. Její život je zastřen uplynulým časem a vzpomínání mění žití v legendu, možn˝á drsnou a smutnou, ale snesitelnou. Mladá žena, která je sotva na začátku (ač si připadá, že pro ni vše zoufale skončilo), se skrz babiččino vyprávění instinktivně sbližuje se svými kořeny, tiše si obsnívá svůj původ. Aniž si to připouští, čerpá tak z rodové historie skrytou sílu, přestože si vnějškově libuje v „útěše“ právě opačné, totiž v potvrzení, že život je smrt a zmar. Grabulčin příběh, od sirotčího dětství přes pobyt v táboře, skon muže Rolina až po další, pozdní a nepodařený vztah, ke konci novely dokonce na chvíli nabude vrchu. Pokus o vypsání cizího osudu, dobou a zkušeností autorce vzdáleného, je smělý, ale neusazená próza, až moc uvyklá lyrickým impresím, na šíři lidského osudu nestačí, i když se záměrně omezuje na zběžně načrtnuté zkratky. Nejde však jen o cizí osud; Grabulčin příběh tu, trochu nastrčeně, slouží i jako emotivní paralela. Srdceryvný konec pomatené Grabulky je zklamané Heleně útočištěm, kde si může lízat – což v jejím případě znamená rozdírat – své rány.

Růžový deštník a smradlavej svetr

Kováčová zvolila pro svou novelu formu jakéhosi „falešného“ deníku. Časové roviny se tu volně prostupují, jednotlivé kapitoly jsou uvozeny daty a letopočty. Ty ale ve skutečnosti jen matou. To bylo první, čemu jsem se vzepřel: pracně zjišťovat, jsem-li zrovna v roce 2005, 2006 nebo 2004, v květnu (červenci?) před Heleniným rozchodem nebo v listopadu (srpnu?) rok dva po něm. Data tu působí nahodile, ba nelogicky, to když se pod současným letopočtem zčistajasna vynoří další pokračování příběhu Grabulky z dob někdy po válce. Kontinuita příběhu mohla přece přirozeně vyplynout z proudu a vývoje vyprávění, třebas různě zpřeházeného. Jenomže zase: jakápak kontinuita, když už tak dost stojatá próza je dále bez ohledu na časová či dějová pásma zanášena líčením nálad a přírodních výjevů, případně vyprávěcími vstupy „exota“ Radka. Radkovy řeči a vůbec jeho ztracenecky rázovitá figura sice prózu oživují, brzy ale zjistíme, že s vlastním děním nemají nic společného. Některé časové či „dějové“ skoky jsou v Soumračnu natolik zbytečně brutální, že je cítíme jako neotesanost, trčí z textu jako nepříjemné hrany, místo aby dotvářely jeho potrhaný styl.

A jsme u toho: styl. Je tu nějaký? Stylová kostrbatost a nevyhraněnost bohužel nejen ruší tok novely, ale prozrazuje i mělkost a těkavost v rozvíjení obsahu. Zarazí už nepříjemné mísení spisovného a hovorového jazyka. Je v pořádku, když podivín Radek mluví, jak mu „zobák narost“. Proč ale ve vyprávění samotném sousedí třeba „růžový deštník“ a „smradlavej svetr“, „tolik sprostých slov“ a „leckterej vožrala“, proč jinde autorka do spisovné promluvy jen tak vypustí výrazy jako „čurbes“, „kór“, „canc“ nebo ošklivé „nevylejzá“? Proč v jedné větě řekne archaicky „I nebylo nikde nikoho a ničeho“, a v následující jakoby nic naváže: „Tak se courala ta poslední lidská bytost…“? Příkladů je bezpočet. Podobná vychýlení, použitá na nepravých místech, namátkově a aniž by dohromady spředla charakteristickou texturu, sotva prózu nějak tónují; naopak ji rozbíjejí, znedůvěryhodňují. Rozbředlost stylu nakonec ústí do obratů jako „slibovali si nějakej ten cit“, „byli takoví zblblí z toho všeho“, „něco vevnitř se jí bortilo“, spojení vratce balancujících mezi „hovorově“ všední pravdou – a zoufalou banalitou.

Přitom z textu je přese všechno cítit, že je nesen silnou emotivní, instinktivně vnímající a prožívající vlnou; jen dát impulsu aspoň přijatelný tvar. Proč autorce za zády nestál nějaký redaktor, rázovitý jako hrdinčina babička, aby jí řekl, tohle přece nemůžeš myslet vážně, tím celý text ničíš? Často ani nelze rozluštit, zda jde o chybu, malebnou nadsázku, nedbalost nebo křeč; vše se mísí v jedno. „Natrhla jeho klid“; „Zvracivě se v duchu křivila“; „Byla vyhryzaná“; „Zabořila se do oblevy“… Obraty chtěně dynamické ve skutečnosti působí strojeně – a přitom odbytě. Když někdo „vpadne“ do dveří, zní to sice obvykle a zaběhnutě, ale i patřičně a spolehlivě. Říci však „spadla do dveří“ – to je přepjatá, v tomto případě až komická verbální gestikulace; důraz na neotřelé slovo odvádí pozornost od toho, o čem je skutečně řeč. Či prozrazuje, že obsah je nezvládnutý a expresivita má sloužit coby jeho náhražka.

Sledovala, jak si lžou cit

Soumračno je zahlcené lyricko-naturalistickými odbočkami. Ustavičně se tu odbíhá od ústřední linky vyprávění ke snům, dojmům, impresím. Poetizování je zaměňováno za vhled a ponor. Ve chvíli, kdy nás běh prózy konečně upoutá, přijde lyrické sesmeknutí stranou, přírodní postřeh, překošatělé líčení nějaké podružnosti. Sny přitom nejsou ani tak symbolické, jako jen prvoplánově temné a odpudivé, plné hadů, červů, černých zubů. „Na zemi leželo velké ptačí tělo, prasklé od krku ke konci břicha. Z té rány vylézala hlava malé kočky, byla celá zrzavá a šeredná.“ Naturalismus se tvrdošíjně snaží suplovat intenzitu obsahu. Co je ošklivé, má hned jakoby důležitý význam. Přitom nejde jen o symbolická líčení, ale i každodenní běžnost je do úmoru podávána skrz odporné, slizké detaily. Jen výjimečně jako by vypravěčce spadl závoj z očí a ona byla s to zahlédnout a přesně popsat, co se s hrdinkou děje: „To, že sama sobě vůbec nerozumí, ji mrzelo víc, než že o něho přišla nadobro.“

Kéž by se próza aspoň trochu dobývala do postav i z této strany, přemýšlivě, bez přebujelé lyrické přítěže. Do třetiny textu jsem věřil, že se tu vynoří poloha, v níž se projeví nadhled nad příběhem, různé nešikovnosti či expresivní výrony jsem omlouval autorčinou impulsivní snahou zachytit Heleniny zmatky. Brzy se ale próza zcela oddala svému postteenagerskému tragismu, který zpočátku chtěla jen vylíčit. Zhrzený, egoistický adolescent nemá sám sebe rád – ale za nic by se nevzdal svého bolu a poranění. Nemá se v sobě čeho zachytit, a tak se i vše kolem musí spolu s ním propadat do hnusu a zmaru. Grabulce umře její Rolin, Tomášovi zničehonic jeho Kristýna, Heleně samozřejmě zmírá její láska, Tomáš, a i pozdější Marek, zdá se, nestojí za nic. Z fyzického milování, pravidelně nějak znevábnělého, nakonec zbude jen „kus špíny“. Vše hyne a práchniví a nikde naděje, zkrátka „není na světě nic, co by pomohlo“. Jistě, i tak se člověk cítí, když je mu zle. Jenže postteenager o tom bude mluvit v absolutisticky vypjatých, pateticky nabobtnalých a přitom jalových větách, symbolem zmaru mu bude každý červivý hřib, každá pavučina, bude si hýčkat své mudrování. „Stála mezi rojícími se lidmi a sledovala, jak si lžou cit, jak to všechno animálně směřuje jen k povrchní rozkoši, a všechno, co ryje do hloubky, je zhoubné a destruktivní.“ O podobných pocitech a stavech snad mělo Soumračno být, namísto toho se v nich utopilo. Přitom stačilo poslechnout babičku: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.